V roce 2013 jste sklízeli jedno ocenění za druhým. Firmu ale budujete už řadu let, jen vás dosud znali spíš ti, ke kterým směřuje vaše produkce - jako třeba rybáři. Máte nějaké vysvětlení - proč zrovna teď?

Nikdy jsem tyto akce nebral jako nějak zvlášť důležité a sám jsem člověk spíše uzavřený, soustředím se na vznik produktu a nemám potřebu někde vystupovat. Ale v posledních letech jsme začali mít s výrobky úspěchy v různých menších soutěžích na veletrzích, lidé je hodně chválili, tak jsem si řekl, proč nezkusit i nějaké větší akce, jako třeba Firma roku, Inovátor roku nebo Exportér roku. A i když je pro mě těžké jít a někde veřejně vystoupovat, myslím, že tato uznání a ceny jsou dobrým signálem pro zákazníky a zejména formou motivace a poděkování i vlastním zaměstnancům. Od té doby, co jsme začali jezdit po veletrzích, se naši zaměstnanci přímo z výroby těchto akcí účastní, komunikují přímo s koncovým zákazníkem a to je pro ně potvrzení, že to, co dělají, má smysl. Nesedí jen na dílně a nemontují signalizátory pro rybáře, oni na těch veletrzích s těmi rybáři přímo hovoří. A stejné je to i s cenami - je to obrovská pozitivní zpětná vazba pro lidi, kteří ty produkty vyrábějí. Vidí za nimi konkrétního uživatele. A když je zákazník, uživatel na veletrhu ještě pochválí, je s výrobkem spokojený, je to nejlepší motivace. Já osobně pak beru tato ocenění jako jakýsi vrchol ve své "podnikatelské" kariéře.

Na co jste vy sám nejvíc pyšný - bez ohledu na tato oficiální uznání?

V první řadě na to, že se podařilo vytvořit firmu, která je sice malá, pokud jde o počet zaměstnanců, ale velmi flexibilní a jednoduchá a dokáže vytvářet produkty, které jsou uznávány všude na světě. Skloubení spolehlivé elektroniky, designu, jednoduchosti pro uživatele, nápadu... A to vše pod jednou střechou, na pár metrech čtverečních, bez dotací, provozních úvěrů, jen díky skvělým lidem, kteří ve firmě pracují, a nápadům, kterých je naštěstí dost na několik let dopředu. Potom je tady ještě osobní rovina, která je ještě důležitější. Protože na co jsem skutečně pyšný, je to, že i přes úspěchy, kterých dosahujeme, je pro mě firma již dávno pouze prostředkem ke spokojenému životu, ne smyslem života. Že své děti vidím každé ráno probouzet se a večer usínat a mám na ně dostatek času.

Podnikat jste prý chtěl už v sedmnácti letech, jenže to nešlo. Vzpomínáte si ještě, jak jste si to představoval?

Nevím, jestli ten impulz přišel přesně v sedmnácti, ale když jsem byl ve třeťáku, přišla revoluce a najednou se postupně začaly ukazovat obrovské možnosti. Lidé opouštěli zaměstnání a vrhali se do podnikání, do naprosto neznámé oblasti. Do té doby si nikdo nedokázal představit, jaké to je, živit se sám - vyrobit výrobek, prodat ho - a být pánem svého času. Ale nést také veškerou zodpovědnost na svých bedrech. To vše mě lákalo. Zaujaly mě články o českých "vědcích", kteří bádali do té doby tajně v garážích, protože nebylo žádoucí, aby někdo vyčníval. Pochopil jsem, že všechno bude jinak, že možnosti budou neomezené. Ale žádné konkrétní představy nebyly, spíše touha něco dokázat. Od malička jsem měl jasno, čím v životě budu, čím se budu živit, takže šlo hlavně o to, co nejdřív začít...

Metodu pokus-omyl označují manažerští teoretici jako neefektivní. Vy jste v jednom rozhovoru řekl, že jste právě takto postupoval... V čem byste teď zpětně viděl výhody a nevýhody takového postupu - ve vašem konkrétním případě?

To je právě problém dnešní doby. Příliš mnoho teorie, názorů "odborníků", vše zaměřeno na ekonomické výsledky, růsty, křivky, grafy... Ale co emoce a touhy? Pokud je práce vaším koníčkem, máte obrovskou konkurenční výhodu. A v našem oboru - vytváření elektronických produktů - můžete být dobří pouze v případě, že práce vaším koníčkem je. Nenaučíte se to na školách, nevyčtete to z knížek. Musí to být ve vás, musí vás to absolutně pohltit. A není to o množství stráveného času v práci, je to o rozhledu a jakémsi šestém smyslu, kdy prostě cítíte, jak věci mají vypadat a fungovat.

U mě byl začátek "podnikání" splněním snu. Najednou jsem se mohl začít pomalu, postupně živit tím, co mě nejvíc v životě bavilo. A vůbec mě na začátku nezajímaly zisky, optimalizace a podobné věci. To jsem tehdy neřešil. Důležité bylo najít zákazníka - to jsem dělal formou inzerce v časopisech, ať už v Amatérském rádiu nebo v Rybaření - a prodat mu produkt, který jsem sestavil sám doma ve sklepě. To bylo důležité - naplnění snu. To, že byly chvíle, kdy nebylo doslova na chleba, to mě až tolik netrápilo, důležité bylo, že jsem měl na součástky a vznikl produkt a že jsem při tom cítil neuvěřitelnou euforii. Zní to šíleně a jen těžko to lze popsat.

Až postupem času, právě cestou pokusů a omylů, jsem optimalizoval i ekonomickou stránku svého podnikání, přišli první zaměstnanci, místo na stroji psaných katalogů jsem je začal vytvářet na počítači, začali jsme jezdit na první veletrhy... Ale na začátku byla jen obrovská touha něco dokázat.

A já myslím, že to platí i dnes. Bez ohledu na to, co říkají lidé, co říkají příručky a odborníci, pokud má člověk nějakou silnou touhu, sen, musí za ním jít. Pokud vám něco nedá spát, stále na to myslíte, tak to je určitě ta správná cesta. A život máme jenom jeden.

Co pro vás bylo nejtěžší? Vyskytly se ve vývoji firmy nějaké zlomové momenty?

Skutečně si nevzpomínám na nějaké těžké okamžiky. Možná i proto, že se zásadně nezabývám minulostí. Mám v sobě nějaký mechanismus, který mi říká, pokud chceš být šťastný, nebabrej se v tom, co bylo, co nezměníš, ale žij dnes a mysli na svou budoucnost. Z chyb je třeba se poučit a smazat je.

Tím, že expanze firmy byla vždy řízená, tedy výrobky si na sebe musely vydělat, neměl jsem žádné drastické úvěry ani žádné dotace, tím bylo celých téměř dvacet let poměrně v klidu. Pochopitelně, drobné výkyvy jsou vždycky, ale nikdy jsem nekrachoval, nikdy jsem neřešil tragédie. Možná i proto, že jsem celou dobu až doposud byl jen jediným vlastníkem a o všem jsem rozhodoval sám. Nemusel jsem se s nikým hádat. Nemám rád porady o ničem, dlouhé debaty o věcech, které se dají rozhodnout za minutu. Zastával jsem názor, že vše musím mít pevně ve svých rukou.

Zlomové momenty v tom pozitivním slova smyslu určitě byly. Například před deseti lety jsem pochopil, že je potřeba začít věci dělat jinak. Sledoval jsem expanzi Číny, jejich pracovitost a šikovnost, schopnost vyrobit výrobek velmi levně, ve velkých množstvích, a pochopil jsem, že nemá smysl s nimi soupeřit cenou, ale že -pokud budeme chtít firmu nadále rozvíjet a udržet zaměstnanost - musíme vytvářet produkty, které nabídnou něco víc. Budou jednoduché, pro zákazníka snadno pochopitelné, budou klást velký důraz na design a emoce obecně, protože již na pultech obchodů musíme zákazníka přesvědčit, že právě ten náš produkt je lepší, vzbudit v něm potřebu a touhu si náš výrobek koupit, i když je třeba podstatně dražší než ten z Číny.

Velmi dobrou školou pro mě byla právě elektronika pro rybáře. Do té doby ničím "neohrožený" tuzemský výrobce se najednou musel ze dne na den vyrovnat s velkou konkurencí z Číny. Najednou bylo na pultech českých obchodů s rybářskými potřebami vedle mého produktu deset z Číny, a pětkrát levnějších.

Okamžité rozhodnutí bylo investovat do práce designérů, grafiků, najít materiály a řešení takové, abychom si zákazníka udrželi. A myslím, že se to podařilo. Bez nějakých propadů jsme dokázali vyvinout produkt, kde jsme investovali do designu, forem, špičkové elektroniky, pěkného balení... Výsledkem byl signalizátor záběru, který se stal okamžitě hitem a během jediného týdne po uvedení na trh se nám zaplatily náklady na vývoj, formy i práce designérů. A i když naše výrobky jsou jedny z nejdražších, prodáváme jich rok od roku víc. Pokaždé přidáme nějakou novou funkci, zavedli jsme servisní službu s termínem opravy a odeslání do 48 hodin, máme poradenskou linku pro zákazníky.

A hlavně nemalá část zisku jde zpět do výzkumu a vývoje, protože inovace jsou naší jedinou skutečnou konkurenční výhodou. Hledat nová řešení, funkce, zjednodušovat, hrát si s designem, zkrátka být neustále o krok napřed - to je nejlepší obrana.

Vaše firma nevlastní technologie, říkáte, že je to svazující a brzdilo by vás to, stejně jako úvěry. Jak tedy firma funguje? A znamená to, že financování probíhá pouze z vlastních zdrojů?

Ano, to platí. Tedy s výjimkou drobného úvěru na pořízení budovy ve Vnorovech, kde je dnes provozovna. Ten jsem si vzal před léty, ale rozprostřel na řadu let z důvodu nízké splátky. A kdybychom chtěli, mohl by být ihned splacen. Ale jinak žádné provozní úvěry na nákup materiálu, leasingy na stroje a zařízení - nic takového nemáme. Nečerpáme ani žádné dotace. Provoz a vznik produktu, jeho vývoj i výroba, stejně tak propagace, marketing, vše je plně hrazeno z vlastních zdrojů.

Pořízení technologie jsme měli v plánu před několika lety - mělo se jednat o osazovací linku patnáct metrů dlouhou, plně automatizovanou. Ale v poslední chvíli jsem se doslova zalekl, když jsem si uvědomil, jak nás to bude brzdit v tom, co máme nejraději - ve vývoji, v naplňování snů. Musel bych mít najednou dvou- až třísměnný provoz, aby si stroje na sebe vydělaly, na každé směně odborníky, vedoucí pracovníky, zavést přísné normy. Vývojáři by se museli podřídit technologii, kterou vlastníme, to znamená, že když teď prakticky každý rok zmenšíme součástky o polovinu, byli bychom odkázáni na to, co jsme schopni osadit na svých strojích, a nemohli bychom, jako teď, využívat ty nejmodernější a nejmenší součástky. Tak jsem tento záměr na poslední chvíli zastavil. Máme stále jednosměnný provoz, bez norem, osazování na automatech zadáváme firmám, které se specializují právě na tuto činnost a neustále svůj technologický park zdokonalují.

A takových firem je v republice řada, takže nejsme závislí na jednom nebo dvou dodavatelích. Můžeme si vybírat - a paradoxně nás to vychází i levněji, než kdybychom technologii vlastnili. Platí totiž, že každý dělá nejlépe to, co umí. Pokud jsou firmy, které se soustředí jen na strojové osazování plošných spojů, mají to vyladěné do posledního detailu, mohou nabídnout i velmi přijatelné ceny. Navíc neřešíme servis, odstávky strojů, školení lidí, modernizace... to všechno vyžaduje prostředky, které by se za normálních okolností musely rozpustit do produktu.

Jak vlastně firmu řídíte? Říkal jste, že jste zrušil i normy. Nějaká pravidla ale existovat musí.

Firma je skutečně řízena jednoduchými pravidly. Ale než jsme se k nim dopracovali, bylo nutné lidem dát veškeré prostředky a důvěru. To, že je potřeba mít ve firmě naprosto oddané lidi, kolegy, kterým jde o totéž - dělat práci nejlépe, jak to umí - to je podmínka číslo jedna. A pravidla to pouze doplňují. Prvním pravidlem je to, že všechny naše produkty musejí být trvale skladem. Není potřeba norem, výroba s odbytem jsou pevně, ale pružně svázány.

Druhým pravidlem je bleskový servis: u produktů pro rybáře je servisní čas předepsán na 48 hodin, tedy dva pracovní dny, do kterých musí být produkt opraven a odeslán zpět k zákazníkovi. Pokud zákazník dojede s vadným výrobkem osobně, musí se mu ihned někdo věnovat: dostane kávu nebo si zajde na oběd a výrobek je mu zatím do několika minut nebo maximálně desítek minut na počkání opraven nebo vyměněn.

Jsem zastáncem jednoduchosti. Není potřeba lidem ve firmě neustále "dýchat na záda", vytvářet stohy směrnic (my snad ani žádné nemáme) a postupů. Stačí jim dát důvěru a na začátku předvést, že to, co se požaduje, je reálné a jde to. Dneska jsme tak daleko, že už ani nekontrolujeme docházku.

Jak si vybíráte spolupracovníky? Je obtížné získat takové zaměstnance, jaké potřebujete?

No, to je asi nejtěžší - sehnat správné lidi. V současné době řešíme problém najít další schopné vývojáře. Elektroniky tělem i duší. Lidi, kteří nám pomohou naplnit naše vize. Paradoxně máme velmi mnoho nápadů, finanční prostředky na jejich naplnění, ale scházejí nám tvůrci - tedy vývojáři.

Problém tady vidím již v samotném školství. Neučíme děti vytvářet hodnoty, ale stávají se čím dál víc pouze konzumenty. A to je cesta do pekel. Dokud nezačneme od začátku, u našich nejmenších, dokud je od malička nebudeme učit něco tvořit, dokud v nich neprobudíme touhu v životě něco dokázat, půjde to s námi už jen z kopce. Školský systém by se měl od základů změnit. Měl by být jakousi nadstavbou, rozšířením přirozených vlastností a schopností. Věřím, že každý člověk má od přírody dar být v něčem dobrý, nadprůměrný: někdo je tělesně zdatný, jiný má logické nebo technické myšlení, někdo je nadaný v humanitních vědách, jiný má talent na jazyky... Kdybychom rozpoznali a především rozvíjeli tyto přirozené vlastnosti, měli třeba již na základních školách hned od začátku třídy různě zaměřené, podle nadání, věřím, že by potom vyrůstaly generace lidí, které práce baví, kteří dělají to, co jim jde. A pokud člověka něco baví, pak má skvělý předpoklad být ve svém oboru nejlepší.

Naše školství ale bohužel funguje stále na principu z doby minulé, kdy nebylo žádoucí, aby někdo vynikal. Lidé byli od malička "tvarováni", aby se potom snáze mohli stát součástí systému. Ale dnes přece žijeme v úplně jiné době. Kreativita, tvořivost, touha - to je obrovská a v brzké budoucnosti snad jediná konkurenční výhoda.

Budoucnost máme ve svých rukou. Pokud budeme zase vzdělaným a tvořivým národem, potom možná lépe přečkáme další krize, které bezesporu přijdou a budou hlubší než ty předchozí. A hlavně budeme snáze konkurovat obrovské levné pracovní síle z Východu.

To, jak se budeme mít my a naše děti, záleží jen na nás. Dnes mi to připadá spíše jako hašení požáru. Lepíme díry dotacemi, podporujeme export, s vynaložením obrovských finančních prostředků vznikají podnikatelské inkubátory, do soukromých firem se pumpují desítky miliard na podporu vývoje, konkurenceschopnosti a další nesmysly. Stačila by jen desetina těchto podle mě velmi nerozumně vynakládaných prostředků a investovat je do školství. Tam vše začíná.

Řada evropských firem ve vašem oboru se nechala převálcovat asijskou konkurencí. Vy místo toho expandujete a hodláte porazit Čínu snad i v Číně samotné. Na vizitce máte heslo "Děláme věci jinak". To tedy asi ano. Ale v čem je ten rozdíl?

Určitě je tady velmi mnoho úspěšných technologických firem, ale je pravda, že řada jiných se nedokázala přizpůsobit silné konkurenci, zejména z Asie, a buď výrobu zcela ukončila, nebo ji přesunula do Číny, kde vyrábí levněji. Pokud vaše produkty nevynikají, jsou tuctové, nemají jak se říká "šťávu" a nevzbuzují v lidech emoce, v dnešní době vám nezbývá než konkurovat cenou a nebo pumpovat šílené prostředky do marketingu, reklamy. A to je tady v České republice nebo i v Evropě problém. Pracujete s minimálním ziskem, děláte kompromisy...

My jdeme opačnou cestou. Veškerá výroba je u nás, žádný signalizátor záběru pro rybáře ani jiný náš výrobek nikdy nebyl vyroben v Číně. Naše produkty jsou i desetkrát dražší než ty dovážené z Číny. Do reklamy dáváme naprosté minimum prostředků. Nutno říci, že si to můžeme dovolit také proto, že jsme malá, jednoduchá a "nízkonákladová" firma, dokážeme se rychle přizpůsobit situaci na trhu, rychle realizovat vlastní nápady a inovace. Ale především je naším cílem dělat produkty, které se odlišují od konkurence. Nejen designem, ale hlavně svou jednoduchostí. Lidé chtějí nejen pěkné věci, ale také snadno pochopitelné. Život v dnešní době je už tak dost složitý. Pokud si zákazník koupí výrobek, který není schopen sám nastavit, získává k němu negativní postoj. K produktu i k firmě, která ho vyrobila. A my musíme probudit pozitivní emoce: začíná to balením, designem samotného výrobku, použitými materiály, jednoduchostí návodu s maximálním využitím grafiky (proto máme přímo ve firmě grafické oddělení) a pak samozřejmě jednoduchostí samotného výrobku, jednoduchostí obsluhy a důrazem na detail... Pokud má zákazník z produktu radost, v ideálním případě od začátku až do konce, tedy od zakoupení až po jeho používání, pokud je spokojen se službou, kterou mu spolu s produktem nabídneme, vyhráli jsme.

Víte, já si myslím, že jsme se jako "moderní" civilizace dostali na pomyslný vrchol. Výrobky kolem nás nám přestaly primárně sloužit a z velké míry spíš obtěžují, "okrádají" nás o skutečné prožitky. Je to vše děláno velmi rafinovaně, uživatelé si to neuvědomují: konzumují obsah nerůznějších komunikačních přístrojů, ale skutečný život jim uniká.

Věřím, že v brzké budoucnosti bude úspěšná taková firma, která nabídne produkt jednoduchý, takový, který spolehlivě slouží, ale neobtěžuje.

Asijští výrobci jsou pověstní kopírováním. Vaše produkty to nepochybně potkalo také. Jak se k tomu stavíte? Zmiňoval jste se, že jste přestal řešit patenty, protože nechcete ztrácet čas a energii vymáháním svých práv...

Když nám před léty okopírovali v Číně první signalizátor záběru pro rybáře, nejprve mě to celkem naštvalo. U následujících výrobků jsem si podal užitné vzory, chránil design. Ale zanedlouho jsem si uvědomil jednak to, že je to vlastně pro nás uznání, že jim stojí za to nás kopírovat, a potom, že stejně nejsem ochotný cestovat od soudu k soudu a vymáhat právo. Navíc s nejistým výsledkem. Že raději ten ušetřený čas strávím s rodinou nebo prostě vyvinu s kolegy lepší model, dokonalejší než ten předchozí. A když jsem potom viděl v Číně děti, které mnohdy celý den tráví se svými rodiči v shopu, kde spí na kartonové krabici a jedí polévku z plastové misky, když jsem viděl ty tisíce pracovitých lidí, kteří na rozdíl od nás bojují mnohdy o přežití, začal jsem jim to přát. Ať si také ukrojí svůj krajíc. My se tady máme velmi dobře, už jen mnohdy přemýšlíme, jaký si koupíme nový mobil nebo auto. Ale oni mají také právo se mít lépe. Klidně ať si kopírují - pokud jim to pomůže postarat se o své rodiny.

On je to taky dobrý hnací motor pro naše vývojáře. Prostě musíme být neustále o krok před Čínou. Každý rok vyvíjet nové, lepší produkty, zdokonalovat je a vzdělávat se doslova každý den. To, co nám dnes kopírují, je v podstatě již zastaralé. U většiny produktů víme, jak bude vypadat ten příští, jaké bude mít funkce. Jak jsem řekl, o nápady zatím nouze není.

Tím pochopitelně nechci plošně říci, že ochrana duševního vlastnictví nemá smysl. Například ochranné známky považuji za velmi důležité. Chránit si nejen název a logo firmy, ale i jednotlivých produktů a produktových řad. Protože tím se váš produkt identifikuje, tím se dá vyhledat na internetu - to je velmi důležité. Ale naopak považuji za zbytečné chránit si technické řešení nebo elektrické zapojení výrobku. Každý technik ví, že vše se dá udělat deseti způsoby a výsledek je stejný. Ochrana těchto věcí jsou jen vyhozené peníze a ztráta času. Navíc si myslím, že už je přepatentováno. Absolutně nepřehledný systém milionů patentů. Domnívám se, že pokud si někdo chce něco chránit, měl by na to mít právo, to ano, ale po dobu maximálně tří let. Potom by byl nápad uvolněn i pro ostatní. To, že někoho něco napadne, to, že to někomu myslí více než jinému, je z velké části dar, který dostal od přírody a neměl by si ho neomezeně nárokovat jen pro sebe. Navíc si myslím, že by uvolnění patentů a užitných vzorů velmi pomohlo světovému hospodářství.

Vaše výrobky mají zajímavý design. Kdy jste si uvědomil, že je důležité, aby věci byly nejen funkční, ale i hezké? Máte vlastní designéry? A uvažujete třeba i tím směrem, aby to bylo obtížněji napodobitelné?

O designu zde již byla řeč - ano, považuji ho za jeden ze základních předpokladů úspěšnosti elektrotechnického produktu v dnešní době. Vlastní designéry nemáme, spolupracujeme se špičkovými odborníky a u nás vzniká zadání, protože ve většině věcí máme celkem jasno, jak by měly vypadat a co by měly splňovat. Zadání je poměrně přesné, potom se řadu týdnů, někdy i měsíců ladí a následuje 3D tisk produktu, do kterého se postaví prototyp výrobku. Díky 3D tiskárnám dnes dokážeme vyrobit prototyp, který je k nerozeznání od finálního výrobku.

Design ruku v ruce s moderním řešením vnitřní elektroniky určitě dokáže napomoci k ochraně produktu před kopírováním. Čím použijeme menší a modernější součástky, tím je obtížnější to napodobit. V některých produktech používáme součástky, které již nelze vidět lidským okem. U nás ve firmě se dnes designu musí podřídit téměř vše. Nejprve se navrhne tvar výrobku, vytiskou se modely a potom dostanou vývojáři za úkol vejít se tam s elektronikou. Ze začátku mi říkali, že to není možné, že se to tam nedá dostat. Sedl jsem k počítači a navrhl jsem plošný spoj sám, dokázal jsem jim, že všechno jde. Dnes už se nikdo ničemu nediví, slovo "nejde" ve firmě nepoužíváme. Já tvrdím, že vše má řešení a že v našem oboru jsou možnosti neomezené. Zatím nám to vychází.

Srovnávají vás se Stevem Jobsem. Kromě kreativity s ním máte společný i postoj ke školnímu vzdělávání. Na druhou stranu, mezi výrobky vaší firmy jsem našla i vzdělávací sadu na výrobu elektřiny z citronu nebo brambory, případně robotického pavouka... Chybělo vám někdy formální vzdělání? A jaký je váš názor na to, co je hlavní problém českého školství?

Mám především celý život obrovské štěstí. Od malička jsem měl jasno v tom, co chci v životě dělat. Prostě jsem to cítil a šel za tím. Musím také poděkovat svým rodičům, že mi umožnili, abych se svému koníčku naplno věnoval, a že mi nebránili jít svou cestou. Vzdělání je jistě důležité, ale pokud silně a dlouho cítíte směr, kterým byste chtěli jít, touhu v životě něco konkrétního dokázat a víte, jak na to, tak neváhejte. Běžte za tím!

Problém českého školství jsem zde již popsal. Dokud děti budou ve škole sedět jak zařezané šest až osm hodin denně a učit se slovní druhy a podobné nesmysly, po odpolednech a večerech smolit domácí úkoly, nic pořádného z nich nebude. Nikdo z nás řadu těchto věcí v životě nepoužil.

Jedině tehdy, když začneme děti učit vytvářet hodnoty, budeme rozvíjet jejich přirozenou kreativitu, budou mít šanci se v životě prosadit, prosadit se v obrovské budoucí konkurenci. Pak se budou mít dobře.

Druhou podmínkou je úzké navázání školského systému na potřeby pracovního trhu. Školy a obory, které nepotřebujeme, jako jsou například další právníci, ekonomové a finanční poradci, by měly být zpoplatněny relativně vysokým školným. Naopak obory, které na pracovním trhu scházejí, jako jsou v současnosti obecně technické profese, bych zvýhodnil. Nejen odpustil školné, ale nabídl zdarma ubytování na kolejích, zdarma stravu. A věřte, že by se to v budoucnu tisíckrát vyplatilo. Stačil by přitom jen zlomek peněz dnes nesmyslně utrácených v nejrůznějších dotačních titulech a podpůrných programech. Problémem je, že nás zajímá více okamžitý prospěch než naše budoucnost a budoucnost našich dětí.

Změnit školský systém a navázat jej na potřeby trhu a na potřeby firem je přitom velmi jednoduché. Do roka a do dne by mohl běžet zkušební projekt: na vybraných základních školách by mohly vzniknout třídy zaměřené na jednotlivé obory (například technická třída, matematicko-fyzikální třída, umělci, sportovci...). Podnikatelé z celé republiky by jistě velmi rychle a velmi rádi dali dohromady seznam aktuálně potřebných oborů a ty by měly být na středních a vysokých školách zvýhodněny. A dejme tomu každých pět let by se tento seznam aktualizoval. Nevidím v tom nic složitého. Stačí chtít. A hlavně neříkat, že něco nejde.

Je tragédie, když má u nás exekutor dvacetkrát větší příjem než učitel. Učitelé by měli být velmi dobře placeni, protože v jejich rukou leží naše budocnost.

Práce a firma pro vás není smysl života, řekl jste. V čem vidíte smysl práce, smysl svého podnikání? Maximalizace produktivity a zisku to asi nebude...

Myslím si, že žádný byznys ani žádné podnikání by neměly být smyslem života. Smyslem života, který beru jako dar, jejž jsme dostali a už se nikdy nebude opakovat, by mělo být především prožít jej naplno a spokojeně. Lidé, kteří pracují od rána do večera, o víkendech, podle mě jednoho dne stejně zjistí, ať už to přiznají nebo ne, že se okradli o strašně moc věcí. Děti jim mezitím vyrostly, oni zestárli a prostě uplynuly věci, které již nelze vrátit.

Já jsem bral firmu vždycky jako takovou továrnu na realizaci svých snů, nápadů. A především jako prostředek ke spokojenému žití. Dnes by možná mohla mít desetinásobný obrat a zisk, ale k čemu by to bylo a co by mě to stálo? V životě je vždy něco za něco. Otázka zní: "Kolik je dost?". Je to o nastavení vnitřní hranice, meze, kdy jste dobrým podnikatelem a zaměstnavatelem, vytváříte zisk, produkujete zajímavé výrobky, ale zároveň jste pořád ještě dobrým manželem a otcem svých dětí.

Peníze jsou v dnešním světě potřeba, napomáhají prožít pestrý a zajímavý život, ale platí to jen do určité míry.

A co říci na závěr ... Protože nás s manželkou "na stará kolena" potkalo štěstí v podobě narození dvojčat - dnes mají holky 11 měsíců -, stál jsem po devatenácti letech podnikání před rozhodnutím, jak dál. Zda být i nadále podnikatelem a jediným vlastníkem společnosti, na jehož bedrech leží veškerá zodpovědnost, a nebo svůj život radikálně změnit a plně se věnovat rodině, dát dětem to nejcennější, co rodiče mohou - rozhled a vzdělání -, předat jim to nejcennější, co jsem se v životě naučil.

Upřímně - nebylo to těžké ani dlouhé rozhodování.

Do firmy tedy od ledna 2014 vstupuje investor, přestávám být jednatelem a mohu říci, že i podnikatelem. Mým úkolem bude firmu zásobovat nápady a vizemi, říkat vývojářům, co a jak mají dělat. Tedy plné soustředění se na produkt a službu - to, co mě nejvíc baví.

Cílem této změny primárně je, abych se osvobodil od všech činností souvisejících s fungováním firmy, ale zejména nastartování další etapy růstu společnosti, která by se sice měla stále držet své filozofie jednoduchosti a pružnosti s důrazem na inovace, ale předpokládá se také násobení zisku i obratu, výrazné rozšíření sortimentu, posílení tržní pozice v dalších oborech, kde jsme nově začali působit. Ať už je to zabezpečovací nebo měřicí technika a další.

To mi umožní s rodinou hodně cestovat, dětem nechat poznat svět, naučit je jazyky, aby měly přehled a mohly si třeba jednou vybrat místo, kde budou chtít žít. Pokud se totiž v České republice nebo i v celé Evropě zásadně nezmění systém vzdělávání a také politický systém a přístup k hodnotám, budou to mít dnešní děti, až vyrostou, velmi těžké - mnohem těžší, než jsme to měli my. A je jen na rodičích, co do svých dětí od útlého věku uloží. Z toho budou brát celý život...


TOMÁŠ FLAJZAR (41)

Absolvoval Odborné učiliště spojů (telekomunikace) v Brně. První živnostenský list měl již v roce 1994. Vybudoval firmu Flajzar s.r.o., která vyvíjí, vyrábí a prodává stále širší spektrum elektronických zařízení, počínaje signalizátory pro rybáře přes přístroje pro dům a zahradu až po zabezpečovací techniku a zakázkovou výrobu.


Pokud je práce vaším koníčkem, máte obrovskou konkurenční výhodu. A není to o množství stráveného času v práci, je to o rozhledu a jakémsi šestém smyslu, kdy prostě cítíte, jak věci mají vypadat a fungovat.

Před deseti lety jsem pochopil, že je potřeba začít věci dělat jinak. Sledoval jsem expanzi Číny, jejich pracovitost a šikovnost, schopnost vyrobit výrobek velmi levně, ve velkých množstvích, a pochopil jsem, že nemá smysl s nimi soupeřit cenou, ale že musíme vytvářet produkty, které nabídnou něco víc.

Jsem zastáncem jednoduchosti. Není potřeba lidem ve firmě neustále "dýchat na záda", vytvářet stohy směrnic (my snad ani žádné nemáme) a postupů. Stačí jim dát důvěru a na začátku předvést, že to, co se požaduje, je reálné a jde to. Dneska jsme tak daleko, že už ani nekontrolujeme docházku.

Související