Bude to letos kupříkladu rovných 100 let od začátku první světové války, na jejímž konci bylo samostatné Československo. Tahle válka se stala teprve nedávno definitivně historií - poté, co v květnu roku 2011 v Austrálii (ve věku 110 let) zemřel poslední muž, který v téhle válce bojoval, Brit Claude Choules. Mimochodem Německo až v roce 2010 splatilo poslední splátku úroků z dluhopisů, které vydalo v letech 1924 až 1930, aby získalo zdroje na nařízené reparace za velkou válku. Dluhy se zkrátka mají platit. I když to někdy trvá hodně dlouho.

 

Uběhne také už rovné čtvrtstoletí od listopadových událostí roku 1989. Zda jsme se vyrovnali s komunismem, je otázkou. Spíše se potvrdilo, že se komunisté etablovali jako "normální strana", a zdá se, že deseti až patnáctiprocentní trvalá součást společnosti. Komunisté mají místopředsedu poslanecké sněmovny, otevřeně spoluvládnou v devíti krajích a na Ústecku mají i svého hejtmana, který se plácá po zádech s velvyslancem Severní Koreje.

 

A v květnu to bude rovných 10 let od našeho vstupu do Evropské unie. V té době ještě nepochybně platilo, že se jedná o exkluzivní klub. Zda si to lidé uvnitř unie myslí i dnes, není tak jisté. Vztah Čechů k EU je po 10 letech dosti ambivalentní, notně ovlivněný skepticismem Václava Klause a v posledních letech především krizí eurozóny.

 

Česko je sice jasným čistým příjemcem peněz z EU, z evropských fondů k nám tečou stovky miliard korun, nejviditelnější stopou ale zůstávají hlavně korupční kauzy s nimi spojené. Pokud jde o euro, nikam se nehrneme, čekáme, jak se vše vyvine. A stejně jako čeští politici pořádně nevědí, co si myslet o EU, unie neví, co si má pořádně myslet o české politice. Takže hurá do dalších deseti let.

 

Robert Břešťan
šéfkomentátor týdeníku Ekonom

Související