Otcové Silicon Valley

Je první den nového roku 1939. Do začátku válečného běsnění na starém kontinentě zbývá přesně devět měsíců a dva kamarádi ze studií na americké Stanfordově univerzitě, David Packard a William Hewlett, se mohou zabývat přízemnějšími problémy. Přemýšlejí o názvu nové firmy, o níž snili v průběhu uplynulých let. Zní lépe Packard-Hewlett, nebo Hewlett-Packard? Házejí mincí. I když štěstí přeje Packardovi, diplomaticky ustupuje návrhu svého o rok mladšího kolegy - podobný firemní i společenský altruismus ho bude provázet celý život. Z Dava a Billa, jak si oba zakladatele budou pamatovat budoucí zaměstnanci, se oficiálně stávají obchodní partneři. V dílně, kterou si vytvořili uvnitř nenápadné garáže v kalifornském Palo Altu, tím dávají základ budoucímu nadnárodnímu gigantu. Jedné z prvních velkých společností v Silicon Valley, která se za čas bude pyšnit titulem největšího světového prodejce počítačů. Dopracuje se k němu přes výrobu testovacích zařízení, vědeckých kalkulaček, zdravotnického vybavení i laserových tiskáren.

Zatímco Hewlettovi vždy víc slušela role technického experta, mladá firma by si nejspíše nikdy nevydobyla takový věhlas nebýt manažersky zdatného Packarda, který stál v prvních desetiletích raketového růstu v čele společnosti a přiznává se mu také autorství do té doby nevídaného konceptu firemní kultury ohlížející se i na potřeby zaměstnanců HP Way.

Technologickými novinkami byl Packard fascinován od dětství, které strávil v coloradském Pueblu. Narodil se v roce 1912, v dětství ze zvědavosti experimentoval s výbušninami a sestavoval radiopřijímače. Nechyběly mu ani sportovní vlohy. Vedle matematiky a latiny na škole exceloval i v basketbalu a atletice. A právě přes zájem o sport a elektrotechniku se na Stanfordově univerzitě, kam se přihlásil kvůli skvělém elektroinženýrskému programu, seznámil s Billem Hewlettem.

Ze spolužáků se během dvoutýdenního kempování v přírodě stali nerozluční přátelé, kteří v hubených letech velké hospodářské krize začali uvažovat o společném podnikání. O práci v technických oborech ale tehdy byla nouze. Takže když Packard dostal po dokončení bakalářského studia v roce 1934 nabídku na práci v testovacím oddělení firmy General Electric, zabalil si na radu Billa a svého profesora a mentora Fredericka Termana věci a odjel do Schenectady ve státě New York. Podnikatelské plány byly odloženy na neurčito.

Práce v testovacím oddělení a později i dalších odděleních GE ale Packarda příliš neuspokojovala. Po třech letech se vypravil zpět do Palo Alta na první obchodní schůzku s Hewlettem, během níž se začaly rýsovat návrhy společných projektů. Od prodeje vysokofrekvenčních přijímačů po výrobu zdravotnického vybavení. V roce 1938 Packard z GE odešel a se svou novomanželkou (a rovněž bývalou spolužačkou) Lucile si pronajal třípokojový byt v paloaltské Addison Avenue, zatímco Hewlett se spokojil s domkem na jejich dvorku v blízkosti nevyužívané garáže - historicky první kanceláře společnosti Hewlett-Packard (HP).

Startovní kapitál? 538 dolarů

Penězi na rozjezd a cennými radami jim přispěl i profesor Terman, u něhož Packard dokončoval závěrečnou magisterskou práci. Se startovním kapitálem 538 dolarů se oba přátelé pustili do vývoje. Zpočátku neměli žádný konkrétní plán a pokoušeli se prodávat výrobky na objednávku - od automatického splachovače záchodů po senzor pro bowlingovou dráhu. Nakonec prorazili s produktem, který vznikl na základě Hewlettova univerzitního výzkumu. Šlo o levný audiooscilátor pro testování zvukových systémů. Aby vzbudili dojem, že HP nabízí širokou škálu výrobků, pojmenovali zakladatelé svůj první úspěšný model HP 200A. Označení složené ze tří až pěti číslic, za nimiž následovalo písmeno ze začátku abecedy označující verze jednoho výrobku, se ujalo i u všech dalších produktů firmy. V osmi kusech jej tehdy koupilo filmové studio Disney pro vytvoření zvukových efektů u filmu Fantasia, prvního komerčně úspěšného snímku se stereofonním zvukem.

V následujícím roce přemístili výrobu do větších prostor a prvním zaměstnancům, mezi něž patřila i Packardova manželka, která pomáhala s administrativou, vyplatili předvánoční pětidolarový bonus. Založili tak tradici podílu zaměstnanců na úspěchu firmy. Otevřenějším přístupem k podřízeným i zákazníkům se chtěl Packard odlišit od tehdejších korporací - zaměstnanci v HP tak v dalších letech získali velké rozhodovací pravomoci vyvážené odpovědností za výsledek, benefit v podobě zdravotního pojištění pro celou rodinu a od konce 50. let i možnost zisku firemních akcií.

Spokojený zaměstnanec, který má zájem na úspěchu celé společnosti, se stal součástí tehdejší firemní politiky, jež v pozdější době dostala název HP Way. Fungovalo to. Zatímco první rok společného podnikání jim vynesl 5000 dolarů, o tři roky později už vydělávali stonásobek a v roce 1951 dokonce tisícinásobek (roční tržba se tehdy vyšplhala na 5,5 milionu USD).

Paradoxně za to mohli vděčit i zapojení USA do druhé světové války, které dočasně změnilo priority rostoucí firmy. Hewlett byl povolán do armády jako technologický konzultant a musel načas odejít z HP. V nejvyšším vedení zůstal pouze Packard, který přizpůsobil výrobu válečným potřebám. HP začala produkovat radary, sonary a další zařízení využitelná v námořních a vzdušných operacích. Před začátkem války firma zaměstnávala 17 lidí, v roce 1945 už jich bylo více než 200. O dva roky později se z HP stala akciová společnost s Packardem v roli prezidenta a Hewlettem jako viceprezidentem.

Od měřicích strojů k počítačům

Na dalším zaměření firmy se podepsala dramatická proměna Palo Alta v padesátých letech. Ovocné sady tehdy ustoupily dálnicím a kancelářím, počet obyvatel během jediné dekády vzrostl na dvojnásobek. Palo Alto se rychle měnilo v technologické centrum USA, jak jej známe dnes. Zdravé konkurenční prostředí motivovalo rychle rostoucí firmy k inovacím. Hewlett v rozhovorech vzpomínal na nejistotu z kraje padesátých let. Ani on ani Packard prý tehdy nedokázali odhadnout, jak se bude vyvíjet trh s elektronikou a HP tehdy kvůli tomu prozkoumala několik slepých uliček, včetně pokusu o nasazení elektroniky do zemědělství. "Potom, v polovině padesátých let, jsme se v podstatě rozhodli, že pokud chceme být úspěšní, musíme se soustředit na trh s měřicími nástroji," říká Hewlett v záznamu rozhovoru vedeném historikem Michalem McMahonem. Zacílení na odborníky byl větší oříšek než klasický retailový prodej, proto tehdy Packard vsadil na kvalitu i přes vyšší koncovou cenu.

V roce 1957 HP vstoupila na burzu s veřejně obchodovatelnými akciemi, které se prodávaly za 16 dolarů za kus. A začala překotně růst - pro Hewletta s Packardem tehdy pracovalo 1500 lidí. Aby zachovali ducha malé společnosti a zjednodušili rozhodovací procesy, rozdělili firmu do autonomních divizí. V druhé polovině padesátých let se jejich aktivity poprvé přelily do zahraničí - s centrálou v Ženevě a výrobnou v Německu. Prostřednictvím své první akvizice, firmy F. L. Moseley Company, která se specializovala na výrobu grafických záznamníků, vstoupili Hewlett s Packardem do světa tisku, který se o dvacet let později stal jedním z pilířů úspěchu HP v počítačovém věku.

K počítačům firma přičichla poprvé v šedesátých letech. Výrobky s logem HP tehdy prodávala především zákazníkům ze tří oblastí: výzkumu a vývoje, výroby a údržby. A právě oni začali HP vyzývat k tomu, aby jim dodala zařízení, jejichž činnost si budou moct sami naprogramovat a ovládat na dálku. Už v roce 1966 proto HP představila svůj první "mobilní" počítač HP 2116A, který se dal využít i mimo tehdejší dobře odvětrávané počítačové sály. Ve stejném roce vznikly HP Labs, firemní laboratoře pro vývojáře, kteří se měli soustředit pouze na inovace. V dalších dekádách v nich vzniklo na čtyřicet významných technologických novinek, včetně první stolní vědecké kalkulačky HP 9100A (1968), kterou tehdejší reklama poprvé označila termínem osobní počítač.

Úspěchy dobře zavedené společnosti mezitím Packardovi umožnily, aby se soustředil na dvě oblasti, které kromě byznysu patřily mezi jeho životní priority: charitu a službu vlasti. V roce 1964 proto post prezidenta společnosti přenechal Hewlettovi (sám firmu spravoval z pozice výkonného ředitele) a se svou manželkou založil v kalifornském Los Altos nadaci David and Lucile Packard Foundation, která podporovala univerzity, mládežnické spolky, nemocnice a další organizace závislé na veřejném financování.

Poté, co se v roce 1969 stal prezidentem Richard Nixon, navrhl Packarda - štědrého podporovatele republikánů - na post náměstka ministra obrany. Packard souhlasil, dobrovolně si snížil roční plat v HP z milionu na 30 tisíc dolarů a kvůli kritice kongresu, že vlastní zhruba třetinu akcií a že má HP každý rok od ministerstva obrany zhruba stomilionové státní zakázky, uložil svůj podíl do svěřeneckého fondu a všechny dividendy věnoval charitě. Firmu, která měla v té době tržby převyšující 320 milionů dolarů a zaměstnávala skoro 16 tisíc lidí, vedl dočasně Hewlett. Na ministerstvu nakonec Packard působil tři roky. V roce 1971 se vrátil do Kalifornie a byl zvolen předsedou představenstva HP. S politiky ale Packard spolupracoval i v dalších dvou dekádách - radil Bílému domu, mimo jiné v otázkách armádních nákupů.

Co s miliardami po smrti?

V průběhu 70. let zažívala HP zlaté časy. Za pouhých šest let téměř zdvojnásobila počet zaměstnanců (z 28 na 52 tisíc) a ztrojnásobila tržby z 661 milionů na 2,4 miliardy dolarů. V roce 1975 zahraniční výnosy převýšily americké příjmy a HP se stala skutečně nadnárodní společností.

V druhé polovině dekády ale od zakladatelů firmy začínal přebírat povinnosti viceprezident HP John Young. Stal se nejprve výkonným ředitelem, a pak také prezidentem firmy. Young byl postaven před nesnadný úkol. Na začátku osmdesátých let totiž HP představila svůj první skutečný osobní počítač HP-85, ale na konkurenci, především pak výrobky IBM, nestačila. HP se proto více soustředila na prodej tiskáren a ve spolupráci s firmou Canon, která dodala tiskové motory, a IBM, jež zajistila kompatibilitu se svými počítači, začala prodávat dvě vlajkové lodi své firmy - tiskárny HP ThinkJet a HP LaserJet.

V roce 1986 nakonec HP získala prvenství v jiném závodě. Zaregistrovala si jednu z prvních internetových domén tehdejší doby - HP.com, a to šestnáct dnů předtím, než stejnou věc udělali lidé od IBM. Post prezidenta a výkonného ředitele HP obsadil na začátku devadesátých let po Youngovi, který odešel do důchodu, Lew Platt. V roce 1993 Younga následoval i samotný David Packard a Platt byl zvolen do čela představenstva. Packard opustil společnost v době, kdy zaměstnávala téměř sto tisíc lidí a roční tržby převyšovaly dvacet miliard dolarů. O tři roky později, ve věku 83 let, zemřel po desetidenním boji na zápal plic. Velkou část svého majetku v hodnotě zhruba čtyř miliard dolarů odkázal své nadaci, která se rázem stala jednou z největších filantropických organizací v zemi.

William Hewlett, který definitivně opustil HP už v roce 1987 (z pozice místopředsedy představenstva), přežil svého kamaráda ze studií o pět let. Zemřel na srdeční selhání dva roky poté, co HP převedla všechny činnosti, které nesouvisely s počítači a zpracováním obrazu, pod firmu Agilent a uzavřela tak kapitolu za svými garážovými začátky.

Desetiletí po smrti otců-zakladatelů se v HP neslo ve znamení rostoucích zisků z prodeje notebooků a stolních počítačů (po sloučení s firmou Compaq začala HP soupeřit o titul největšího světového výrobce PC) a v posledních dvou letech i neúspěchů na poli mobilních zařízení a kontroverzní miliardové akvizice společnosti Autonomy.

Podíl HP na technologickém pokroku dodnes připomínají názvy budov ve Stanfordově univerzitě, která od obou podnikatelů získala za jejich života stamilionovou dotaci - budova elektrotechniky byla pojmenována po Packardovi, výukové centrum v jejím těsném sousedství nese Hewlettovo jméno. Paloaltská garáž, v níž oba elektrotechnici začali ve 30. letech naplňovat svůj sen, se stala oficiální historickou pamětihodností. A také symbolickou kolébkou Silicon Valley.

Petr Korbel

Hewlett-Packard

- Druhý největší světový výrobce počítačů, největší světový producent tiskáren.
- Podniká i v oblasti IT služeb a konzultací.
- Čisté příjmy za první čtvrtletí fiskálního roku 2013 činily 28,4 miliardy dolarů (meziroční pokles 6 %).
- V čele společnosti stojí Meg Whitmanová, bývalá ředitelka firmy eBay.

David Packard
(1912-1996)

- Dlouholetý výkonný ředitel a předseda představenstva HP.
- Se svou ženou Lucile Salterovou (zemřela v roce 1987) vychovali čtyři děti: Davida, Nancy, Susan a Julii.
- Držitel medaile svobody (1988), nejvyššího civilního ocenění udělovaného prezidentem v USA, a medaile veřejného blahobytu (1989), kterou za své filantropické aktivity obdržel od Národní akademie věd USA.

William Redington Hewlett
(1913-2001)

- Stejně jako David Packard vystudoval elektrotechniku na Stanfordově univerzitě.
- Se svou ženou Florou Lamson Hewlettovou vychovali pět dětí: Eleanor, Waltera, Jamese, Williama a Mary.
- Dlouholetý prezident (a v 70. letech i výkonný ředitel) HP.

538 USD
Tolik peněz stačilo ve 30. letech Williamu Hewlettovi a Davidu Packardovi k rozjetí úspěšné firmy.

Zastavit se, znamená ztratit půdu pod nohama.

David Packard (sedící) a William Hewlett na snímku z roku 1939 testují v paloaltské garáži svůj první komerčně úspěšný výrobek - audiooscilátor HP 200A.

Foto: Wikimedia, HP, Getty Images, archiv