Tak roztříštěnou politickou scénu zatím Česko ve své novodobé historii nezažilo. Do parlamentu se dostalo sedm stran, žádná z nich neobdržela od voličů víc než 21 procent hlasů. Pokud se vydáme dále do historie, velký počet stran v parlamentu a s potížemi poslepované vládní koalice byly typické pro meziválečné Československo. Nejsilnější strana zde vítězila nejvýše s 15 procenty hlasů, ve sněmovně zasedali zástupci až patnácti různých stran.

 

Vládní koalici za První republiky tvořilo šest až osm politických stran. Často se jednalo o řešení z nouze, protože zbytek politické scény představovaly „protisystémové“ strany - němečtí a slovenští nacionalisté, komunisté a fašisté.

 

Tady na tom nejsme zdaleka tak zle, v dnešní povolební realitě - aspoň matematicky - na sestavení koalice stačí tři strany. Na místní poměry je to standard, tříčlenné vládní koalice jsme zažili za premiérů Klause, Špidly, Topolánka i Nečase.

 

Ani s výskytem protisystémových stran to dnes není tak špatné. Žádná strana, která by zpochybňovala samu existenci státu, v dnešním parlamentu nezasedá. Za „programově nepřizpůsobivé“ lze označit komunisty a hnutí Úsvit, ale ty budou mít dohromady ve sněmovně méně než čtvrtinu poslanců.

 

Na druhou stranu máme oproti době před 80 lety jednu velkou nevýhodu. Prezidentem byl tehdy muž, který zemi spojoval. Dnes máme prezidenta, který rozděluje nejen celou zemi, ale štěpí i politickou stranu, kterou v 90. letech použil jako výtah k moci.

Související