Dneska by Baťa žádnou dálnici nepostavil, říká Andrej Babiš

»Ale v žádném případě tím nechci říct, že by si úspěšní čeští podnikatelé museli každé ráno přečíst něco z Bati. Obdivuji ho. Ale k řadě věcí, které on dělal, jsme my i další podnikatelé dospěli logickou cestou, nekopírovali jsme žádné vzory,« brání se Babiš vytvářet z Bati modlu. »Navíc, spoustu věcí bychom chtěli a uměli dělat jako on, ale v dnešní době to už nejde,« tvrdí.

Nicméně odkaz zlínského obuvníka je podle Babiše, jehož jmění odhadl časopis Forbes naposledy na 1,1 miliar­­dy dolarů, pořád platný. Šéf Agrofertu oceňuje na Baťovi už jeho začátky. »Prošel pozicemi od ševce přes obchodníka po ředitele. Pochopil tak potřeby firmy i zaměstnanců. A jako šéf pak šel příkladem svým nasazením, odvahou, neutuchající energií a vůlí hledat nová řešení,« vykládá.

Sám Babiš nikdy ve svých zemědělských podnicích nejspíše nezkoušel podojit krávu, nebo nešel péct housky do vlastních pekáren. Je ovšem proslulý jak zájmem o zdánlivé maličkosti, tak neúnavnou pracovitostí. Dříve si dovolenou nedopřával vůbec. Dnes už sice ano, ale i tak během ní vyřídí třeba desítky pracovních esemesek denně.

Od vidlí po vidličku

Důležitější paralelu s Baťou ovšem Babiš vidí ve velikosti firmy a širokém záběru podnikání. »Obdobně jako naše aktivity, i ty Baťovy se rozrůstaly od jedné dílny až po desítky oborů a vytvořily vzájemně propojený celek. Od zajištění surovin a energií, přes výrobu strojů a zařízení, až po síť prodejen,« upozorňuje.

Právě Agrofert v agrochemii, zemědělství a potravinářství vytvořil konglomerát, který jen těžko hledá ve světě obdobu. Má majetkové účasti ve více než dvou stech firmách. Vyrábí nebo prodává vše od hnojiv, strojů, obilí, mléka po hotové potraviny, začíná se angažovat v lesích i výrobě obnovitelných zdrojů energie. Pověstnému systému »od vidlí po vidličku« chybí už jen prodejní síť.

»Lišíme se ale od Bati také v tom, že náš byznys je významně orientován na místní trh. Zemědělství i potravinářství je svázáno s půdou, tradicí, odborností našich lidí,« upozorňuje Babiš.

Slušovická cesta

Baťa zanechal doma nejvýraznější stopu ve Zlíně. A s tímto regionem je spojen i další fenomén, jenž s geniálním ševcem souvisí a který ovlivnil i majitele Agrofertu.

Výkladní skříní zemědělství v komunistickém Československu byl podnik JZD Agrokombinát Slušovice, vedený Františkem Čubou. Ten sice v rozhovorech z posledních letech odmítá, že by si bral Baťu za vzor. Ale řada postupů, které uplatňoval před rokem 1989 (zainteresovanost zaměstnanců na výsledcích firmy, hledání mezer na trhu, inovace) Baťu jasně připomínají. Nehledě na to, že někdy v roce 1988 slušovičtí vyjeli za Tomášem Baťou juniorem do kanadského Toronta.

Když v 90. letech Čuba ve Zlíně pořádal semináře o efektivním podnikání v zemědělství, mezi stovkami účastníků nechyběl ani Babiš. »Slušovice nebyly náš vzor,« tvrdí sice nyní. Ale právě jemu se nakonec – samozřejmě v jiných podmínkách – podařilo uskutečnit s Agrofertem to, o čem nejspíše snil Baťou inspirovaný František Čuba.

Výrazným příkladem pro Baťovy následovníky je jeho práce se zaměstnanci. I Babiš oceňuje, jak uměl továrník vytvořit pocit sounáležitosti svých pracovníků s firmou. Za špatnou práci přitom dovedl dělníkům mzdy krátit, a tak zase podpořit ty schopnější.

»Chceme také vytvořit obdobný systém podpory talentovaným studentům, kdy jim vedle financí umožníme i spolupracovat na konkrétních projektech v našich firmách již v době studia,« plánuje Babiš. »Těm nejlepším nabídneme ihned práci a možnost dalšího růstu,« dodává.

Český systém propojení podnikové praxe s akademickou teorií je totiž podle něho jeden z nejslabších v Evropě. »Připadá mi, že náš stát dělá vše, aby jeho občané byli jen nevzdělanými loutkami bez rozhledu, nadhledu – a tedy i bez jakéhokoliv výhledu,« popouští uzdu své kritice.

I další Babišovo porovnávání současných možností s Baťovou érou vyznívá kriticky. »Baťa tehdy mohl postavit pro své lidi a firmy všechno. Od kina a školy po pořádnou silnici. Koneckonců i Čuba postavil do Slušovic kousek dálnice. Taky bych rád postavil dálnici – jenže dneska to pro firmy našeho typu není reálné. Přitom dnes jsou špatné a drahé dálnice největší ostudou našich politiků,« rozohňuje se. Tvrdí, že mu komunální i státní byrokracie brání i v méně ambiciózních projektech.

»Měl bych podobné představy jako Baťa ve Zlíně. Chtěl bych udělat z Průhonic u Prahy, kde bydlím, místo, kam by Pražáci mohli přijet na víkend dobře se najíst, relaxovat. Jenže k tomu bychom museli mít nějaké parkoviště a garáže... Jenže když jsem tady chtěl postavit pouhou cukrárnu, i to mi na úřadě zazdili,« prohlašuje muž, považovaný za jednoho z nejmocnějších byznysmenů v zemi. Sedí přitom v průhonické Sokolovně – fitcentru s restaurací – jejíž rekonstrukci mu »nezazdili«.

Oproti Baťově době cítí ještě další nevýhodu. Brusel prý tlačí nejrůznějšími normami a omezeními výroby na podnikatele tak, že nebudou schopni ve světě konkurovat. »A navíc jsou naši politici v Evropské unii snad jediní, kdo si myslí, že musí fungovat volný trh. Všichni ostatní preferují své výrobky,« ohřívá Babiš své téma, s nímž vyrukoval před několika měsíci: totiž požadavek na vyšší podporu státu českým podnikatelům.

Podnikatel v politice?

Reaguje v této souvislosti také na dotaz, zda je možné, aby v Česku vyrostl nějaký »nový Baťa«? »Svět je jinde. Ve světě akciových trhů nejsou šéfové obchodovaných firem často jejich majiteli, ale na čas najatými manažery. Žasnu nad mladíky v luxusních oblecích a vozech, bez sociálního cítění a odpovědnosti za dlouhodobý chod svěřených firem i kapitálu,« říká ironicky.

Baťa měl oproti Babišovi skutečně jednu výhodu. Zlínský podnikatel se stal v roce 1932 také starostou »svého« města. Dnes by takového podnikatele média nejspíše smetla kvůli střetu zájmů. Také Babiš je přesvědčen, že přímý vstup schopných podnikatelů do politiky by byl ku prospěchu všech. »Lidé, kteří prokázali, že umějí podnikat a řídit velké firmy, by přece město i stát řídili lépe,« tvrdí.