Alter eko: Nechci být už šéfem. Jak snadno dnes "padlí" topmanažeři hledají práci?

Když jsem před časem odcházel z manažerské pozice v jedné české bance, řada lidí mi říkala, že jsem se musel úplně zbláznit. Že na trhu s vysokými posty je situace úplně jiná, než bývala před nějakými pěti lety. Mám se opravdu bát?

Dříve jsem, obrazně řečeno, musel dát potenciálnímu kandidátovi pistoli k hlavě, aby si poslechl moji nabídku. Dnes je to opačně. Každý den nám volá řada velice zkušených a úspěšných manažerů a hledají práci.

Také si pamatuji na období, kdy každý týden volal nějaký lovec hlav. Byla to úžasná doba, pokud člověk někde skončil, do 14 dnů měl novou, často zajímavější a lukrativnější práci. Co to zlomilo? Opravdu se dělí pracovní trh na období před pádem Lehman Brothers a po něm?

Myslím, že minimálně psychologicky to tak je. U nás v tu chvíli ještě nic nenasvědčovalo tomu, že by ekonomika měla zpomalit tak, jak nakonec zpomalila, ale v ten moment se najednou přestalo nabírat a poptávka se radikálně snížila. Dříve se naopak musela platit 20- až 30procentní prémie za přestup.

Svým způsobem fluktuanti, kteří šikovně změnili místo, na tom byli nejlépe...

Krátkodobě ano. Stávalo se i to, že nejvíce vydělávali třeba ti korporátní bankéři, kteří byli vždy na konci roku vyhozeni. Dostali totiž téměř roční odstupné, takže celkově měli za ten rok více než ti, kteří měli nejlepší výsledky.

Oba jsme z generace Husákových dětí. Spousta těchto lidí byla nasáta do byznysu na počátku 90. let, ale svým způsobem mnoho z nich skončilo ve slepé uličce. Dělají práci, která je slušně živí, ale nebaví je.

Když se důvěrně bavím s lidmi, kteří jsou okolím vnímáni jako velice úspěšní, a tím pádem by měli být i spokojení, tak často nejsou, protože se dostali do takového toho začarovaného kruhu - hypoték, očekávání rodiny, kamarádů a obchodních partnerů. Cítí se být ve stresu a přiznávají, že nemají čas na rodinu, na přátele a koníčky, jenže se obávají z té zlaté klece vystoupit. Krize paradoxně některým z nich zachránila život.

Máš nějaký konkrétní případ?

Dělali jsme skupinovou terapii pro padlé manažery. Tito lidé přišli o práci, a rázem jim kleslo sebevědomí. Telefony přestaly zvonit, přestaly chodit pozvánky na párty a oni měli pocit, že mají něco jako AIDS. Snažili jsme se jim nabídnout dočasnou alternativu v neziskových organizacích. Jeden u toho už zůstal. Říká, že místo Malediv jezdí do Jizerek, trénuje svého syna a že najednou objevil svět, který opravdu chce a který si definuje sám.

Co bys poradil člověku, který se rozhoupává ke kariéře, která ho bude opravdu bavit?

Být upřímný sám k sobě. To sebepoznání je naprosto základní. Myslím si, že je fajn si sednout s lidmi, se kterými jsem pracoval, kteří mě zažili třeba v komplikovaných situacích či jsem s nimi měl například i pracovní konflikt. Požádat je, aby mi dali zpětnou vazbu. Udělat si o sobě obrázek, jak mě trh vnímá. A tím pádem je potřeba si říci, na čem bych chtěl zapracovat a jak bych se měl "nasvítit", aby mě trh viděl takového, jakého já chci. Pak bych si měl zajistit materiální svobodu, například se zbavit vysoké hypotéky.

Poslechněte si celý rozhovor:

Projekt Alter Eko byl připraven ve spolupráci se Studiem Zet rádia BBC.