Stojíte na křižovatce?

Zajímavé ale je, že se to velice často nedaří právě těm, kteří k této změně přistupují zodpovědně, plánovitě a v podstatě přesně podle manažerských příruček.

PROČ JE TO TAK TĚŽKÉ

Udělat skutečnou a radikální změnu je nesmírně obtížné. Mnozí, které k tomu dožene pocit, že uvázli v nesprávné koleji, a chtějí přijít na to, jak by se mohli realizovat, zjišťují, že jako by je něco vracelo právě do té dráhy, kterou se tak usilovně snaží opustit.

Řada poradců pro tuto setrvačnost má jednoduché vysvětlení: změny se ve skutečnosti obáváme, nechceme jít do rizika, prostě tím, co nám brání v rozletu, jsme my sami.

Je to sice pravda, ale ne celá pravda. V tomto případě to ale nemusíme se sebemrskačstvím zas tolik přehánět. Profesorka Herminia Ibarrová dospěla na základě svého výzkumu k jiným závěrům. Chyba podle ní není v motivaci, ale v přístupu a metodách.

WORKING IDENTITY: JSME TO, CO DĚLÁME

Ibarrová se tématem kariérní změny zabývá řadu let. Její kniha Working Identity: Unconventional Strategies for Reinventing Your Career vyšla sice již v roce 2004, tedy před krizí. Ještě předtím vyšel v časopise HBR její článek s titulkem How to stay stuck in the wrong career. Podstata toho, co v obou textech shrnuje, se ale týká spíše psychologie než ekonomiky a lidská povaha zas takovým výkyvům nepodléhá.

Při svých výzkumech se Ibarrová setkala s řadou lidí, kteří se pokoušeli o změnu kariéry "konvenčním" způsobem a dlouho se bezvýsledně trápili. Usoudila tedy, že někde bude chyba.

Zopakujme si, co že se doporučuje v příručkách. Standardní přístup velí mít jasno v tom, co chceme udělat hned, co bude další krok, případně kroky (oblíbená otázka: kde se vidíte za deset let?), a pak tyto kroky realizovat. Tedy nevydat se na cestu, dokud ji v podstatě neznáme celou.

Ibarrová dospěla k závěru, že správný postup je zcela opačný: nejprve je třeba jednat. Teprve na základě toho si pak můžeme realisticky ujasňovat, co vlastně chceme a kam se budeme ubírat dál.

Přístup, který na základě těchto poznatků razí ona sama, označuje jako "working identity". Tento výraz může znamenat dvojí: jednak "pracovní identitu", jednak "práci na své identitě". Důraz je spíše na druhém z těchto významů, i když oba vlastně nelze oddělovat.

Předpokladem úspěšné kariérní změny je podle profesorky Ibarrové změna celkové identity člověka a tato změna vyžaduje především aktivní činnost. Proč? To, co jsme a co děláme, je výsledek toho, jak jsme se chovali a co jsme dělali celá ta léta před tím. Pokud chceme něco změnit, musíme se začít chovat a jednat jinak, změnit svoji "identitu".

Ibarrová tvrdí, že je to otázka dovednosti, nikoliv osobnosti, takže - jak už bývá zvykem - dobrá zpráva: dá se to naučit. Podmínkou je, že budeme ochotni zásadně revidovat vše, co nám bylo ve věci budování vlastní kariéry vštěpováno.

PROČ PLÁNY SELHÁVAJÍ

Vzorec "nejprve plán, pak realizace", vypadá samozřejmě logicky: zauvažujete, co chcete dělat, výsledek svých úvah spojíte s tím, jak se v dané oblasti mohou uplatnit vaše dosavadní zkušenosti, poradíte se s těmi, kteří vás znají nejlépe, vyhledáte lidi z daného oboru a dáte se do toho. Žádný krok neuděláte bez toho, abyste přesně věděli, kam směřujete. Zdá se to jako jediná rozumná cesta. Výsledek bývá ten, že se nehnete z místa nebo se po velkém úsilí ocitnete přesně tam, odkud jste vyšli - a kde vám to lezlo na nervy.

Jestliže to shrneme, klíčové body konvenčního postupu jsou sebepoznání, porada s těmi, kdo nás znají a komu můžeme věřit, konzultace s těmi, kdo se již ve zvoleném oboru pohybují, analýza možností a pak jediný odvážný krok, kterým se ocitneme tam, kde chceme být. Úskalí jsou tam, kde byste je možná nečekali.

Sebepoznání je rozhodně užitečná věc. Představa, že se ponoříte do sebe, případně vyhledáte odborníka, absolvujete pár standardizovaných testů a on vám řekne, kterým směrem se vydat, je scestná. Pomineme, že opravdu hluboké sebereflexe je schopen málokdo. Usilovná snaha přijít na to, co je člověk vlastně zač a jak by měl naložit se svým potenciálem, dokáže spíše paralyzovat než cokoliv jiného. Její výsledky navíc mnohdy nepřežijí první střet s realitou.

Tím, čím jsme, jsme se ale stali v reálném životě, ne na základě introspekce. Je to výsledek určitého procesu a tento proces pokračuje. Představa, že počkáme, až nám to "docvakne", zvedneme se a půjdeme udělat tu jedinou správnou věc ... a bude, je po všech stránkách mylná.

Radit se s nejbližšími má také logiku. Znají vás a myslí to s vámi (většinou) dobře. Stejně tak blízcí spolupracovníci. Právě tito důvěryhodní lidé vás však často budou od změny spíše zrazovat, ať již proto, že si ji sami nedovedou představit (znají vás už dlouho), nebo si ji nepřejí. Týkat se přece bude i jich. A pokud se obrátíte na odborníky z headhunterských agentur, ti se vás každopádně budou snažit "umístit" do pozic velmi podobných těm, které se snažíte opustit. Může to být lákavé a může se stát, že podlehnete.

CHCETE OPRAVDU ZMĚNU?

Pokud začínáme pochybovat nejen o tom, zda jsme na správném místě nebo ve správné firmě, ale také o tom, jestli to, co děláme, chceme dělat i v budoucnu, konvenční metody hledání práce nás tedy nechají na holičkách. Na takových životních křižovatkách se toho často mění víc: nejen práce, ale i priority, mnohdy i vztahy...

Neznamená to však ještě, že jsme zcela vydáni na milost faktorům, které vůbec nemůžeme kontrolovat. Metoda, kterou pro tuto situaci považuje profesorka Ibarrová za nejvhodnější, spočívá v přístupu "zkoušet a učit se". Vlastně to do jisté míry děláme pořád. Rozdíl je v tom, že zatímco někdy si to ani neuvědomujeme, v některých situacích je to intenzivní a vědomé. Řeč je ale pořád o změnách, které nemusíme dělat s "nožem na krku", takže pro své rozhodování máme relativní komfort.

Metoda "working identity" vychází z toho, že identita člověka je složitá. Není to něco, co si vymyslíme a pak si do toho "vlezeme". Je dána tím, co člověk v životě prožil, ale stejně tak jeho přítomnou situací a představami o budoucnosti, tím, čeho se obává nebo po čem touží. Tyto představy o možnostech, žádoucích i nežádoucích, jsou v životě klíčem ke změnám. Měníme se tím, že volíme z alternativ, jež se nabízejí; ne že o nich uvažujeme, ale že jednáme konkrétním způsobem a své kroky průběžně korigujeme.

JAK SI TO ULEHČIT

Je dobré mít na paměti, že svět kolem nás se mění neustále a měníme se i my. Neurčitý zmatek a diskomfort, který provází období intenzivních změn, je naprosto normální reakce, která nás nutí uvažovat a jednat. Neznamená to nutně, že jsme dosud všechno dělali špatně a toto je výsledek. Znamená to jen, že něco je jinak a je třeba přijít na to, jak dál.

V základu každé změny pracovní kariéry je "redefinování vlastní identity" na základě praxe: experimentování, posuny v oblasti kontaktů a snaha uvědomit si smysl změn, kterými procházíme.

Experimentování

Takže ještě jednou: jediný způsob, jak přijít na to, co opravdu chceme, je zkusit to. Představa, že až se dopátráme toho, co skutečně chceme, uděláme to, je iluzorní. Většina lidí má zábrany se prostě vrhout do neznáma; řešením tedy je experimentovat tam, kde jsme, pokud nám to naše situace dovoluje. Znáte to určitě z vlastní zkušenosti. V řadě případů, kdy lze hovořit o úspěšné změně kariéry, si dotyční tuto změnu připravovali a alespoň částečně si svou budoucí práci testovali paralelně se svou "zavedenou" hlavní rolí. Ať již to byly vlastní projekty dělané po večerech, ale třeba i přednášky pro kolegy v rámci firmy, dobrovolnická práce, poradenství a podobně.

Nové kontakty

Pro ty, kteří se rozhodují měnit kariéru po čtyřicítce, se potřeba změny často odvíjí od potřeby najít uspokojivější mezilidské vztahy na pracovišti. Důležitou roli zde hraje networking, zejména nové kontakty s lidmi, kteří působí v oblasti našeho zájmu. Získáme tím jednak lepší představu o tom, kam směřujeme, a pokud se tam pak vydáme, cesta bude snadnější, jestliže už tam někoho známe. Často je to tak, že "cizí" nám tady mohou být dokonce více nápomocni než ti, se kterými se známe dlouho a dobře. Což v žádném případě neznamená vzdát se přátel a rozkmotřit se s rodinou.

Porozumět změnám

Budoucnost je obsažena v přítomnosti. Často se změny, které nakonec vedou k vlastnímu rozhodnutí, odehrávají nějakou dobu "podprahově", aniž si to uvědomujeme. Vnímáme jen určitý chaos a nespokojenost, ale nevíme, co dělat, a jako bychom čekali na nějaké zjevení shůry, které nám to řekne. Tato sdělení či "znamení" skutečně často přicházejí, v různých podobách: někdy to může být poznámka od někoho blízkého, výrok kartářky, opakovaný zážitek nebo pocit... A nebývají ani tak katalyzátorem změny, jako spíš "okamžikem pravdy", kdy už si něco prostě uvědomit musíme, i kdybychom nechtěli, a najednou to, co se s námi děje, "začne dávat smysl". Většinou také nepřicházejí na počátku procesu, ale tehdy, kdy už změna nějakou dobu probíhá.

JAK SE ROZHODNETE, JE NA VÁS

Kategorie lidí, jejichž kariérními změnami se profesorka Ibarrová zabývá, je poměrně omezená. Jedná se většinou o špičkové profesionály, kteří se své dosavadní kariéře i přípravě na ni věnovali dlouho a s plným nasazením. To, že se ocitli "na křižovatce", je pro mnohé z nich nová situace. Zpravidla jsou ale dostatečně zajištěni a mohou si dát na čas, než se rozhodnou, co dál. Mohou zvažovat alternativy a přemýšlet. Alespoň něco z toho, na co při tom přišli, může být použitelné i pro ty, kdo na tom tak dobře nejsou. Odpracovat si to ale stejně musí každý sám.

Chcete s tím "seknout"?

Nebaví vás to, co děláte? Důvody mohou být různé, píše na svém blogu na www.hbr.org Amy Gallová. Ne vždy je rozumné to řešit rovnou podáním výpovědi. Doporučení jsou následující:

Podívejte se realisticky sami na sebe. Je důvodem vaší nespokojenosti skutečně práce? Nebo spíš patříte k lidem, kteří tíhnou k nespokojenosti za jakékoliv situace? Pak je možné, že byste se v jiném zaměstnání necítili o nic lépe.

Zkuste v práci najít smysl. Ne smysl života, ale prostě smysl. Podívejte se na to, co děláte, z nějaké nové, pokud možno pozitivní perspektivy. Vidíte nějakou?

Změňte něco. Pokud nepomůže změna perspektivy, pokuste se změnit něco jiného. Nechcete-li provést zcela radikální krok, zkuste drobné krůčky: pokud to jde, třeba změňte denní rozvrh, aby vám lépe vyhovoval. Začínejte tím, co vám dodá pozitivní energii a přenese vás přes to, co zrovna "nemusíte". Nebo naopak: nechte si "to nejlepší nakonec". Nebo se pokuste vyjednat změnu v pracovní náplni.

Vyhledávejte spřízněné lidi. Nejde to vždycky, ale fungující vztahy na pracovišti jsou důležité. Soustřeďte se na ty, které vás nevysávají. Přátelské vztahy s lidmi, kteří vám pomohou, abyste svou práci mohli dělat lépe, zvyšují i pocit spokojenosti.

Nestěžujte si. Ani když se vám hodně chce. Není to radno. I kdyby jen proto, že šířit kolem sebe neradostnou náladu je deprimující i pro ostatní.

Nechávejte si otevřená vrátka. Možná teď zrovna není vhodná chvíle s tím "seknout". Snažte se zlepšit si situaci tam, kde jste, ale nezavírejte oči před příležitostmi; komunikujte a udržujte svůj profil na LinkedIn aktuální. Věci se mění a my také. Není všem dnům konec.

V základu každé změny pracovní kariéry je "redefinování vlastní identity" na základě praxe: experimentování, posuny v oblasti kontaktů a snaha uvědomit si smysl změn, kterými procházíme.