KORBEL NA CESTÁCH: Kyselé jablíčko v Kyselce

Hluboce si vážím výsledků společnosti Karlovarské minerální vody pod vedením členů rodiny Pasquale. A není v tom žádná ironie, přestože minerálku dodává příroda, firmu založil už kdysi dávno jistý Heinrich Mattoni a stát za socialismu do stáčírny investoval. Přes tato požehnání není dnešní úspěch samozřejmostí; stojí na tvrdé práci a obchodním talentu. Stačí si vzpomenout třeba na ocelárnu Poldi, Československou námořní plavbu či tuzemské výrobce tryskových stavů.

Ve všech těchto případech se v roce 1990 mohlo zdát, že výchozí podmínky jsou více než příznivé, a kde je dnes těmto kdysi prosperujícím podnikům konec. S jinými majiteli mohly Karlovarské minerální vody dopadnout špatně a „mattonka“ se mohla odebrat do propadliště dějin kamsi za limonádami Liberta, Amara či Brona. 

Dobře, že se tak nestalo. Ale vždy mě zaráží, s jakou nelibostí reagují lidé ve společnosti na jakoukoli zmínku o zoufalém stavu Lázní Kyselka. Firma v tom zdaleka nejede sama, patřila jí jen část budov, ale jisté morální
spoluodpovědnosti za tamní obraz zkázy se zbavit nemůže. Dobrá zpráva je, že v Kyselce se něco začíná dít. Jenže o revitalizaci se mluvilo už mnohokrát, a čas je neúprosný. Všichni podnikatelé v širokém okolí by přitom měli mít zájem, aby se devastace zastavila a lázně vstaly z hrobu. Současný stav totiž poněkud zpochybňuje všeobecně oblíbenou tezi, že soukromník se vždy postará lépe než stát: před rokem 1990 vypadala Kyselka docela zachovale.