Jako příklad jsem před osmi lety uváděl Island. S dovolením budu citovat sám sebe: "Islandský třípilířový systém funguje od roku 1961. Státní pilíř se skládá ze základní plošné penze ve výši 15 procent průměrné mzdy. Sociálně slabí mají nárok na doplňkovou penzi. Náklady na první pilíř v roce 2002 dosáhly pouze 3,25 procenta HDP.

 

Průběžný systém je financovaný z daní. Nezvyšuje tedy náklady na pracovní sílu. Islandští důchodci nemusejí nuzovat. Jejich penze typicky představují 70 procent průměrné mzdy. Je to díky fondům, do nichž povinně přispívají deseti procenty hrubé mzdy. Úspory penzijních fondů přesahují 100 procent HDP. Průměrné výnosy v letech 1991 až 2003 činily 5,6 procenta nad inflací. Islandské penzijní fondy jsou velmi levné, s ročními náklady pouze ve výši 0,1 objemu majetku. Mají jeden pozoruhodný vedlejší efekt. Fungují jako stabilní zdroj kapitálu pro islandskou ekonomiku. Díky fondům nastal rozkvět burzy v Reykjavíku a rychlý hospodářský růst."

 

V následujících letech Island dokázal "vyrobit" největší bankovní bublinu v moderní historii, prošel finanční krizí a státním bankrotem. Samozřejmě se nabízí otázka, co se stalo s islandskými penzijními fondy. Dalo by se očekávat, že se rovněž staly obětí drtivé finanční krize. Že šlo o klasickou ukázku, jak nebezpečné je svěřit penze do soukromých rukou. Nic takového se nestalo. Islandské penzijní fondy vyvázly z krize téměř bez zranění.

 

Jediným problémem byl pokles hodnot rezerv následkem krize, ale ten byl poměrně mírný a navíc pouze dočasný. V současné době islandské penzijní fondy drží majetek v objemu kolem 130 procent HDP. Tři čtvrtiny příjmů islandských důchodců pocházejí z penzijních fondů. Výnosy poklesly zhruba na jedno procento nad inflací během let 2001 až 2010, ale stále jde o dobrý výkon. Přesvědčivější ukázku robustnosti dobře spravovaného soukromého druhého pilíře lze stěží najít.

 

Pavel Kohout
ředitel pro strategii společnost Partners

Veřejné a soukromé výdaje na penze ve vybraných zemích OECD v roce 2011

Související