Stát rozhodně nelze podezírat z toho, že by neměl dostatek informací o svých občanech, ví, kolik lidí ročně zemře, kolik se jich narodí, kolik jich studuje na vysoké škole, kolik je nezaměstnaných atd. Překlopit tyhle informace do reálného světa se ale příliš nedaří. Politici (lhostejno zda komunální, krajští či celostátní) a pod jejich vlivem i úředníci žijí v lepším případě ve čtyřletých životních cyklech, obvykle však z roku na rok. Jak jinak si vysvětlit například to, že mateřské školky opět pociťují fatální přetlak poptávky a volná místa nejsou, zatímco vysoké školy bojují o každého žáka, a aby naplnily stavy (a tím i rozpočet), berou i ty, kteří jen tak tak zvládli maturitu?

 

Podobný princip plánovací slepoty zafungoval i při nedávném rozhodnutí zrušit věznici v Drahonicích poté, co se kvůli prezidentské amnestii náhle vyprázdnila. Budova se zavře a prodá. Zřejmě proto, aby se za dva roky zjistilo, že vězňů opět přibylo, není je kam dát, a bude třeba postavit věznici novou. Rozhodnutí ve veřejné sféře se dělají překotně, bez dlouhodobé koncepce a jasné vize. Pokud budeme hledat viníka mezi řadovými úředníky, hledáme špatně. V týdeníku Ekonom to píšeme opakovaně a obávám se, že v tom budeme ještě dlouho pokračovat.

 

To, co vnáší do státní správy chaos, je naprostá politizace úřadů plynoucí mimo jiné z neexistence zákona o úřednících. Důsledkem je právě vidění světa skrze volební cykly, přemýšlení ve stylu "předvolebním slibem nezarmoutíš" a vědomí, že úředník je pouhý podřízený politika, který jen plní jeho příkazy. A když je neplní, tak letí, milé děti.

Související