Čeští občané se ve vážných nesnázích v zahraničí octili již mnohokrát. V řadě případů šlo i o život. Posedním případem je únos dvojice mladých Češek ve středu v Pákistánu. Týdeník Ekonom se před rokem na příkladu trojice Čechů, kterým v Zambii kvůli podezření ze špionáže hrozilo až 25 let vězení, věnoval tomu, jak může česká diplomacie pomoct krajanům v nesnázích. S ohledem na aktuální případ článek ve zkrácené verzi připomínáme.

 

„Našim občanům v nouzi jsme zavázáni pomáhat všemi legálními a adekvátními prostředky, sháníme jim advokáty, jsme schopni zprostředkovat styk s příbuznými, můžeme finančně pomoci, podporovat je psychicky i věcně. Ale záleží na konkrétních kauzách,“ řekl Ekonomu obecně o možné pomoci Čechům Vladimír Galuška, náměstek ministra zahraničí, pod něhož spadá konzulární problematika.

 

Kauzy typu „špionáže“ v Zambii, dřívější případy zadržených českých přírodovědců nebo unesených novinářů i současný únos Češek v Pákistánu však z běžné agendy výrazně vybočují a vyžadují výraznější aktivitu i kreativitu řešení.

 

„I na politické úrovni jsme připraveni pro naše občany udělat vše. Rozhodně se neuchylujeme k ilegálním akcím, abychom našim občanům ještě více nepřitížili,“ říká Galuška, i když připouští, že v podobných případech je standardní cestou i spolupráce s tajnými službami.

 

Diplomat Hynek Kmoníček, který končí své působení na české ambasádě v Austrálii a míří na Pražský hrad jako šéf zahraničního odboru, použití nespecifikovaných nestandardních metod nepopírá. „Samozřejmě tyto metody již použity byly, ale nemohu a nechci je komentovat. Toto know-how je často poslední záchranou našich občanů, když vše ostatní nevede k výsledku,“ odpověděl na dotaz Ekonomu Kmoníček, který se v minulosti osobně angažoval v pomoci zadržovaným českým entomologům v Indii, u zatčení Ivana Pilipa a Jana Bubeníka na Kubě či v kauze českých pašeráků heroinu v Thajsku.

 

O jaké nestandardní metody může jít? „Kombinace peněz, proseb, protislužeb, nátlaku, hrozeb, slibů naplněných i nenaplnitelných, osobních kontaktů, charismatu, společných přátel a společných nepřátel,“ konstatuje Kmoníček.

 

„Pro oficiální postup jsou předpisy víceméně dané. Ale z vlastní zkušenosti vím, že to by nestačilo,“ říká Kmoníček s tím, že Česká republika má v některých zemích vládní i osobní styky na takové úrovni, že „padne-li politické rozhodnutí je použít, můžeme okamžitě zdvihnout telefon“. V průběhu let ovšem takových nadstandardních kontaktů ubývá.

 

„Ubývá absolventů českých škol často s českými manželkami ve vlivných pozicích v zemích třetího světa, kde jsou nestandardní postupy potřeba nejčastěji. Telefonní diplomacie nefunguje, pokud neudržujete trvalý kontakt s osobou a zemí. V případě, že tam nemáme ambasádu, nebo ji dokonce zavřeme, což obvykle postiženou zemi nepotěší, je iluze se domnívat, že telefon vysokého činitele něco vyřeší,“ konstatuje Kmoníček.

 

Ministerstvo zahraničí spravuje i systém DROZD - projekt dobrovolné registrace občanů při cestách do zahraničí. Systém funguje zejména v případě přírodních katastrof a sociálních nepokojů v místě, kde se Češi nacházejí. Pokud se předem registrovali, pošle jim ministerstvo pomocí SMS a e-mailů varování a důležité instrukce, jak postupovat a kam se obrátit.

 

Související