Jízda po zasněžených sjezdovkách je pro mě i metaforou pracovního života: že nahoru to jde pomalu, ale dolů velmi rychle, svěřil se v minulém vydání Ekonomu člen představenstva Zuno banky Oyvind Oanes. Zní to sice banálně, ale je to tak. S koncem slibně rozjeté kariéry - mnohdy náhlým a nečekaným - se musí umět smířit jak špičkoví manažeři, tak politici. Někteří to zvládnou s nadhledem, jiní si na těžké chvíle najímají psychologa či speciálního kouče, který jim po ztrátě zaměstnání pomáhá zpět na nohy. Další by potřebovali rovnou psychiatra, ale frustraci si raději ventilují jinak. Stačí připomenout vzteklý projev Jiřího Paroubka po remízových volbách v roce 2006: byť jen obrazně odmítl podat ruku vítězi, volby srovnal s únorem 1948, mluvil o spiknutí a modré totalitě.

Zatímco vysledovat styl, jakým se k náhlému vyhazovu za zavřenými dveřmi své kanceláře postavil právě propuštěný šéf firmy, se dá jen těžko, politika pod dohledem mikrofonů a kamer zkrátka nabízí věrný obrázek toho, jak dramaticky odlišné mohou být způsoby, jak prohru přijmout. Méně hysterický, ale též nezvládnutý byl i přístup kdysi horkého favorita Jana Fischera po první prezidentské volbě. Prohra ho evidentně zdrtila, rozhovory odmítal, schoval se a nakonec "nepřímo podpořil kandidaturu Miloše Zemana" tím, že "nemůže podpořit Karla Schwarzenberga".

Koneckonců i v přímé volbě prezidenta úspěšný Miloš Zeman nesl v roce 2003 těžce fakt, že nepostoupil ani do druhého kola volby. Vytratil se tehdy tiše zadním vchodem, později sepsal seznam zrádců z ČSSD a deset let dokazoval, že bývalým spolustraníkům nic nezapomněl. Nezvládnutých pádů a odchodů nabízí politika jistě více. Uměřená a slušná reakce poraženého Karla Schwarzenberga může být ukázkou toho, že i z prohry se lze poučit a na konci pomyslné sjezdovky se znovu vydat na kopec. V byznysu, v politice i v životě.

Robert Břešťan
šéfkomentátor týdeníku Ekonom

Související