Dohodou na jednotném bankovním dohledu se eurozóna posunula k hlubší integraci. Je to pozitivní zejména pro stabilitu finančních trhů. O tu dosud usiluje Evropská centrální banka svými nestandardními opatřeními. Její mandát ale jen umožňuje kupovat čas a neřeší podstatu krize. Další kroky k bankovní unii - rezoluční fond a systém garancí vkladů - by měly přispět ke zvyšování odolnosti bank, coby předpokladu zabezpečení poskytování úvěrů v ekonomice.

Perspektiva bankovní, fiskální, hospodářské a politické unie naplňuje dosud chybějící vizi eurozóny. Má ale několik rizik. K těm závažným patří nesourodost eurozóny v politických, ekonomických i sociálních otázkách. To brání budovat unii na způsob Spojených států amerických. Je důvod zvážit mechanismus vyloučení z eurozóny (nikoli z EU) té země, která nebude dlouhodobě dodržovat stanovená kritéria. Setrvání v EU by státu umožnilo mít vlastní měnu, uzdravit ekonomiku a vrátit se zpět do eurozóny.

Dalším úskalím integračního procesu je ekonomický výhled, zejména když státy na periferii očekávají rok recese, vysoké nezaměstnanosti, rostoucí chudoby a sociálních konfliktů. Rovněž výhled mimo eurozónu je nejistý: zejména pokud jde o řešení dluhového stropu v USA. Globální rizika souvisejí také s napětím v Íránu, nebo by mohl být světový obchod narušen napětím mezi Japonskem a Čínou.

Je třeba, aby představitelé eurozóny zvýšili rychlost svých kroků směrem k hlubší integraci, která loni nebyla natolik dostatečná, aby uspokojila dluhopisové trhy. Současně státy eurozóny nesmějí polevit v reformách zaměřených na snížení fiskální nerovnováhy a vytváření konkurenceschopného prostředí.

Stanislav Neumann
analytik slovenského NKÚ

Související
Zobrazit