Moje první zkušenost s rozdílností různých vzdělávacích systémů je někdy z poloviny 80. let, kdy můj starší synek, po skončení druhé třídy základní školy v Praze, nastoupil do třetí třídy v kalifornském San Diegu. Ač v angličtině měl co dohánět, v počtech byl daleko napřed. A náskok si pak dlouho udržoval.

Po čtvrtstoletí jsem se vrátil do Prahy a často, zejména na mnoha technických univerzitách, slyším stesky, jak úroveň připravenosti nových studentů neustále klesá, hlavně v matematice. Typickým obrazem v prvním ročníku je malá skupinka pokročilých nadšenců, kteří už hodně znají a jsou motivováni navzdory jakémukoli školnímu systému, a pak nedostatečně připravená většina, která se zmenšuje po každé těžší zkoušce.

A já se divím: Čím to je, že s rostoucí svobodou ve společnosti úroveň výuky matematických, a vůbec exaktních věd klesá? A že by se měla tedy s nesvobodou zvyšovat? Vzpomínám si, že když jsem začátkem 70. let studoval, připadaly mi sovětské učebnice a sbírky příkladů o hodně náročnější a více do hloubky jdoucí než naše skripta. Student, který by tehdy přestoupil třeba z Moskvy do Prahy, by byl určitě pokročilejší v matematice a fyzice.

V případě Sovětského svazu to mohlo být i součástí nějaké dlouhodobé velmocenské strategie, ale roli určitě hrálo i to, že exaktní vědy byly jakési ostrůvky duchovní svobody. A tak i pro mne, jakožto člověka s relativně širokými a nevyhraněnými zájmy jak o společenské, tak i o přírodní vědy, byla volba začátkem těch 70. let v podstatě snadná. Exaktní vědy byly ideologicky neutrální a na přírodovědeckou fakultu se dalo poměrně snadno dostat.

Pokud tedy ve svobodnější společnosti pozorujeme dobrovolný odklon od exaktnějších a technických věd a pokles jejich popularity, můžeme se ptát, jestli se úměrně tomu zvyšuje zájem o vědy společenské. Zda tím roste i jejich kvalita a znalosti mezi mladými lidmi. To by snad mohlo platit pro psychologii a sociologii, jejichž uplatnění je dnes širší než v minulosti a lze je vědomě aplikovat třeba při analýze a regulování mezilidských vztahů na pracovišti i v soukromí.

Jinak je ale obraz mezi společenskými vědami trochu roztříštěný. Na pováženou je například jasný pokles ve znalostech základních faktů a pojmů v oblasti ekonomie a historie, jak konzistentně ukazují průzkumy mezi studenty mnoha vyspělých zemí. Nepochopení základních trendů a koncepcí v těchto vědách, v kombinaci s již zmíněným odklonem od exaktního myšlení, může mít důležité a dalekosáhlé důsledky pro chod a další vývoj současných demokratických společností.

Průzkumy například ukazují nejasnosti v myslích většiny mladých lidí o tom, jak vzniká prosperita, kde se generuje bohatství. Stále větší část respondentů věří, že zdrojem bohatství je stát. Nezatěžuje se tím, že stát hlavně redistribuuje bohatství, které vzniklo jinde a které je v rostoucí míře odčerpáváno z produktivní sféry. Ekonomický úspěch v soukromém sektoru je spíše viděn jako nezasloužené obohacování, které by stát měl progresivním zdaněním převést tam, kde je pro ušlechtilé sociální cíle nejvíce zapotřebí.

Vrátím-li se zpět do amerických reálií, takové trendy mají svůj původ v ideových sporech bouřlivých šedesátých let, kdy se obecná kritika tehdejšího establishmentu zaměřila také na systém školství. Během následujících desetiletí pak bývalí radikálové dospěli v důstojné administrátory, kteří ovládli veřejné školství téměř stoprocentně jak ideologicky, tak i organizačně.

Americké veřejné školství, se sníženým důrazem na konkrétní znalosti a zvýšeným důrazem na sebeúctu, emocionální dobrý pocit o sobě a z toho plynoucí sebedůvěru, vede k nedovzdělané generaci bez dostatečných znalostí a pracovních návyků, která snadno podléhá volání po spravedlivé společnosti, kde úkolem státu je zaručit ekonomickou rovnost bez ohledu na vynaložené úsilí a výsledky.

Říká se, a je to vlastně konstatování statistického faktu, že když počet zastánců státem řízeného přerozdělování, včetně rostoucího počtu voličů, kteří mají z přerozdělování osobní prospěch, přesáhne 50 procent, stává se růst státního sektoru nezastavitelný a celý proces v podstatě nevratný. Ve volbách vítězí politici, kteří financování zaopatřovacího státu aktivně podporují, i když si na jeho konstantně rostoucí výdaje musejí stále více půjčovat.

V tomto kontextu lze například interpretovat i nedávné prezidentské volby v USA, v nichž si většina voličů dobrovolně a s jasným vědomím zvolila cestu, jejíž dlouhodobá neudržitelnost by měla být zřejmá, jak se stále názorněji projevuje v zemích jižní Evropy. Nízká úroveň dějepisných a zeměpisných znalostí kombinovaná s neznalostí elementárních matematických koncepcí u dnes už většiny amerických voličů pak pomáhá vysvětlit zamlžení rozdílů mezi miliony, miliardami, biliony a triliony, stejně tak i záhadnou lhostejnost k astronomické velikosti stále rostoucího státního dluhu.

Člověk by těm nadšeným voličům nejraději popřál šťastnou cestu, ať si ty důsledky nakonec vyzkoušejí na vlastní kůži, když už si o tom nechtějí nic přečíst a věci domyslet. Jen kdyby do toho nezatahovali nevinné, ještě nenarozené a přesto již hluboce zadlužené děti příštích generací.

Zkrátka a dobře: na úrovni výuky exaktních disciplín již v základním školství a na systematickém pěstování kritického vědeckého myšlení skutečně záleží.

Zdeněk Hostomský
ředitel Ústavu organické chemie a biochemie AV ČR

Související
Zobrazit