Kolik stojí rok kvalitního života

Co se dá dnes pořídit za 1,1 milionu korun? Třeba nové Audi Q5. Případně nevzhledná garsonka někde na sídlišti v Praze. Anebo taky rok kvalitního života... Tím ovšem nemáme na mysli roční dovolenou strávenou kdesi v Thajsku, ale pobyt, po němž dobrovolně netouží asi nikdo: v nemocnici, na léčení závažné choroby.

S tím, jak populace stárne, přibývá nemocných. Zároveň však přicházejí nové, kvalitnější a dražší léky, medicínské technologie a postupy. Lidem se daří zachraňovat a prodlužovat život, tím však roste počet pacientů, a tudíž i tlak na veřejné rozpočty. Takové medicínské perpetuum mobile. A i proto vzniklo QALY. S touto zkratkou pro Quality-adjusted Life Years (náklady na získání roku kvalitního života) začíná pomalu a zatím opatrně pracovat i české zdravotnictví, jemuž v novém vydání týdeníku Ekonom patří obálkové téma.

Výpočet QALY je zdánlivě prostý. Podle Světové zdravotnické organizace se nová zdravotnická technologie vyplatí jen v případě, když rok života, který přinese, nevyjde dráž než trojnásobek HDP na obyvatele. V případě České republiky jde právě o sumu zhruba 1,1 milionu korun.

Znamená to, že se při léčbě udělá černá linka a kdo se ocitne nad ní, má smůlu? Tak jednoduché a nemilosrdné to naštěstí zatím není. Už nyní stojí léčba některých vzácných nemocí násobně více. A ministerstvo zdravotnictví se dušuje, že takto napevno hranici "povolené péče" v České republice určovat nehodlá.

To, že cena lidského života je v Česku 1,1 milionu korun, je samozřejmě jistá novinářská zkratka. I když, jak se to vezme. Už nyní dávají pojišťovny nemocnicím paušální finanční limity na léčbu pacientů, a když peníze dojdou, noví pacienti se nepřijímají - posílají se jinam. Dokud je kam, je to dobré. I proto zaznívají hlasy, že by stát měl jasně určit priority, říci, co a jak se má ze zdravotního pojištění platit, jak se má počítat s takzvanou matematikou milosrdenství - komu dát jakou léčbu, za jakých podmínek a komu ne. Zní to poněkud bezvýchodně. Ale jde vlastně jen o to určit si správně priority, co z veřejného pojištění platit a co ne. Tak, aby na tom vydělal spíše pacient s rakovinou či roztroušenou sklerózou než ten s chřipkou. To, že peníze ze zdravotnictví utíkají i jinými a ne zrovna legálními cestami, je zase příběh na jindy.

Příjemné čtení nového Ekonomu přeje

Robert Břešťan, šéfkomentátor