Česká věda se potýká s kritickým nedostatkem peněz. Navíc se ze strukturálních fondů buduje řada výzkumných center, která po dokončení budou mít velké nároky na přísun státních financí. Jejich dlouhodobá udržitelnost tak bude složitá. Podstata problému však vůbec nespočívá v nedostatku peněz. Ty jsou. Systém je jen neumí efektivně využít.

Připomeňme si, že výzkum se dělí na základní, který se zaměřuje na získání nových znalostí a užitek přináší až po dlouhé době, a aplikovaný, jehož výsledky se rovnou uplatňují v praxi a přinášejí přímý efekt. Významným zdrojem státních peněz pro výzkumné organizace je bodové ohodnocení jednotlivých výsledků. Základní výzkum dostává tyto body za publikace a knihy, aplikovaný za užitné vzory, patenty a podobně. Díky jednoduchým přepočtům se této metodě přezdívá kafemlejnek. Důležité jsou totiž jakékoli výsledky, kvalita je vedlejší. Praxe pak například bývá taková, že závěry základního výzkumu jsou účelově rozděleny do několika článků, případně se preferují užitné vzory. U nich se na rozdíl od patentů neposuzuje novost, přihlášení stojí jen tisíc korun a v předešlém roce mohl být každý oceněn i částkou 60 tisíc korun.

Současný systém hodnocení je zjevně nedostačující a mělo by dojít k jeho přepracování. Mezi hodnotící kritéria pro základní výzkum by měla být například zahrnuta hospodárnost, tedy náklady na publikace srovnatelné kvality. Hodnocení by navíc nemělo být mechanické a měli by se na něm podílet i nezávislí odborníci. Rovněž by bylo vhodné dosažené výsledky i náklady srovnávat s ostatními pracovišti. Peníze by měli dostávat jen ti nejlepší s dlouhodobými výsledky.

V případě aplikovaného výzkumu je jedinou rozumnou možností hodnocení pracoviště podle ekonomických výsledků. Státní podpora by měla spočívat především ve vytváření vhodných podmínek pro vznik a počáteční fázi života výzkumných skupin. Rozhodně by ale neměla být financována běžná výzkumná činnost a chod pracoviště. Zjednodušeně řečeno, aplikovaný výzkum není třeba dlouhodobě dotovat. Pokud je dobrý, vydělá si na sebe sám. Dotace vedou jen k závislosti na státu a budování lobbistických kontaktů místo obchodních vazeb. Z tohoto pohledu jsou problematická i mnohá výzkumná centra, která při žádostech o dotace slibují ekonomický přínos, za výsledek však nakonec označují hlavně publikace. Ze svých reálných ekonomických výsledků nepokryjí ani náklady na provoz, natož prvotní investici. Takový výzkum by státem rozhodně neměl být financován.

Peníze, které jdou ze státního rozpočtu na výzkum, hrají důležitou roli i ve financování vysokých škol. Školy mohou peníze získat především granty, počtem studentů a publikacemi, tedy takzvaným vědeckým výkonem. Počet studentů a jejich nábor se řídí pravidly marketingu. Kvalita studentů či jejich uplatnění v praxi tak nehraje žádnou roli. Honba za "vědeckým výkonem" a granty pak univerzity odvádí od jejich hlavního poslání. Základním kritériem pro financování škol by se měla stát kvalita absolventů, kterou lze měřit jejich uplatněním v oboru, který vystudovali. Obory, jejichž absolventi musejí hledat uplatnění jinde, totiž společnost zjevně nepotřebuje a měly by být zrušeny. Stát by tím ušetřil nemalé prostředky pro ty úspěšné. Kvůli současnému systému peníze mizejí a úroveň a smysl vědy se rychle vytrácejí.

Pavel Hradil
ředitel pro výzkum společnosti Farmak, profesor na Katedře organické chemie UP

Související