Rozhovor týdne: Obraz není jen náhražka za zlatou cihlu, tvrdí přední český galerista

To je nádhera, rozplývá se Martin Kodl nad plátny ve své galerii na pražském Újezdě, a sotva se dá od nich odtrhnout. Ale nejde jen o jeho zamilované autory Emila Fillu či Václava Špálu. Před časem například objevil krajinku českého malíře Ferdinanda Engelmüllera. Ač dílo vzniklo už před desítkami let, může být dnes mimořádně aktuální - zobrazuje podzimní scenerii u "Rathových" středočeských Hostivic...

Padesátník Martin Kodl reprezentuje už čtvrtou generaci v rodině, která se obrazy zabývá - a jeho aukční síň byla loni podle obratu tuzemskou jedničkou. A jak se zdá, štafetu by časem mohly převzít i jeho děti. "Pokud si to tady v Česku všechno nerozkrademe a bude tu možné vůbec solidně podnikat," připomíná ovšem galerista, že úplatkářské kauzy typu exhejtmana Davida Ratha nepovažuje jen za drobné vady na kráse současné české společnosti.

Lásku k obrazům jste získal hlavně díky dědovi i otci. Kdy jste si ale uvědomil, že obchodem s obrazy se budete i živit?

Jako dítě jsem prý nejdříve říkal slovo Špála, až pak táta. Náš dům byl obrovský a velké pokoje také sváděly k tomu, hrát si tam. Tenisákem jsme s bráchou trefili kytici od Špály, jiný obraz jsme prostřelili šípem. Naštěstí se to dalo restaurovat. Otec nashromáždil obrazy, které dnes mají stonásobnou hodnotu. Jednou přinesl Fillu, ukázal mi to v noci potají. A řekl, ať ho prodám, až bude mít cenu milion dolarů. To tehdy znělo jako nesmysl. Teď se ty obrazy prodávají i za vyšší částky. A já zase u jednoho Filly řekl svému synovi, že mu ho dávám, ale ať ho prodá jen za 10 milionů dolarů.

V šesti letech jste prý dostal první obrázek, kresbu Josefa Lady. Prodal byste ho?

Nemám rád prohlášení "tohle bych neprodal nikdy". Bohužel jsem zažil smutné chvíle, kdy se i naši klienti ocitli ve špatné situaci a museli prodávat, co nakoupili. A je sice smutné, ale příznačné, že i my jsme některé kusy do rodinné sbírky získávali právě z obrazů, které "nikdy nikdo neprodá".

Jednou nohou v kriminále

Jak jste fungovali do roku 1989? Tehdy byl trestný čin spekulace, když někdo koupil obraz a prodal ho dráže. A stejně se s obrazy kšeftovalo.

Jistě, jako se vším. Základ všeho je ve sbírce mého táty. Miloval českou modernu, kubismus, kupoval to za slušné ceny. Naopak prodával věci z 19. století nebo holandské mistry, které jsme měli po pradědovi. Nevím, jestli to otec úplně tušil, ale vytvářel tím ze sbírky velkou ekonomickou hodnotu. Dost chytrých lidí, kamarádů, mu přitom říkalo, že se chová jako blázen. Byl z toho špatný, ale v přesvědčení o správnosti svého počínání nepolevil.

Nicméně, jak sám říkáte "kšeftem" s obrazy jste se slušně živili i za komunismu?

Pochopitelně. Lidé žili tehdy dva životy, museli se pořád přetvařovat, veškeré peníze mimo oficiální výplatu byly ilegální. Doba byla absurdní, táta třeba dělal správce zámku, který skoro neexistoval. Ale bohužel si myslím, že v jiném smyslu velký kus toho přístupu v nás zůstal i teď - totiž mylné přesvědčení, že se dá "slušně" vydělat pouze mimo zákon. Nemluvím teď samozřejmě o obchodu s obrazy a dalším de facto normálním podnikání - ale o snaze nectít zákon, která v nás nějak zakořenila.

Pro vás ovšem byl přelom v roce 1989 vlastně jen legalizací toho, čím jste se už živili.

Samozřejmě. Ale táta stejně až do své smrti nepřekonal takový divný pocit, že ho - jak hrozilo za komunistů - zavřou za spekulaci.

Vy jste se ale také pokusili o první soukromou aukci už v roce 1989, ještě před pádem režimu?

Pár odvážných lidí se do toho dalo. I díky tomu, že patronem byl Jiří Pavel, bratr spisovatele Oty Pavla. On měl za komunistů význačné postavení a nedotknutelnost. Ale přes vysoké postavení u policie a armády patřil k lidem, kteří nikomu neškodili. S tátou se někdy hrozně hádali, ale Jiří Pavel ho bránil a jezdili spolu i na ryby. Mimochodem, Pavel taky s obrazy kšeftoval.

Kdesi jste prohlásil, že dnešní čeští sběratelé jsou "plaší". Své poklady tají. Sám prý máte doma ty nejcennější obrazy jen jako reprodukce, i když dokonalé. Proč?

Pořád si držím okruh starých přátel. Ti mě pustí k obrazům, i když přijdu bez zazvonění, a já je taky. Do sběratelství ale nastoupila spousta investorů. Zaplať pánbůh pro náš obor, ale bohužel pro sběratelství jako takové. Pokud se z vás nestane sběratel, pak máte obraz jen jako jakousi alternativu akcií nebo zlaté cihly. A to je škoda. Naštěstí se spousta těch investorů stává sběrateli.

Ale reprodukce doma máte?

Mám, i když alespoň v původních rámech.

VÍCE SE DOČTETE V NOVÉM VYDÁNÍ TÝDENÍKU EKONOM, KTERÝ VYŠEL VE ČTVRTEK 30. SRPNA, NEBO POD ODKAZEM NÍŽE: