Zakladatel skupiny RSBC Group: Místo umění jsem dal přednost byznysu

K podnikání se dostal v podstatě nechtěně, když se jeho rodině na začátku 90. let 20. století díky restitucím vrátil rozsáhlý rodový majetek. Kvůli nutnosti jeho spravování opustil Robert Schönfeld nadějnou uměleckou kariéru.

Postupně pak své aktivity rozšiřoval: působil v oblasti realitních investičních fondů v Londýně a Hongkongu, spolupracuje se společností SAAB na offsetových programech v různých zemích. V Česku firmám, které neuspěly s žádostí o úvěr v bance, pomáhá zajistit alternativní financování.

Jak problematický je v současnosti přístup českých firem, včetně malých a středních podniků, k úvěrům? Narážejí na větší vybíravost bank při hodnocení projektů, na něž jsou ochotny půjčit?

Kritéria zpřísnily nejen banky, týká se to celého spektra finančních institucí včetně nebankovních společností, a to v rámci celé Evropy. U českých bank navíc často platí, že i když některé by rády půjčovaly více, jejich zahraniční matky jim nedají šanci. Proto půjčují za tvrdších podmínek a menší sumy.

Existují nějaké obzvláště postižené oblasti ekonomiky, kde je těžké dosáhnout na úvěr?

Stavební průmysl a turistika, nicméně jde to napříč všemi sektory. Banky obecně upřednostňují silné společnosti se zdravým cash flow a velkým majetkem, které si berou úvěry na expanzi, kde je bance jasné, že existuje velký potenciál. A to nezávisle na sektoru, v němž podnikají.

Jsou i firmy opatrnější, na co si úvěr vezmou?

Jednoznačně. Přesto mnoho z nich na úvěr nedosáhne. Často jde o podniky, které chtějí provést akvizici a nemají na to dostatek vlastních prostředků. Nebo mají problém s cash flow, kdy jejich klientská databáze jim sice dává stabilní přísun peněz, ale na druhou stranu jejich dodavatelé jim odčerpávají peníze nepravidelně, existují určité "nárazy" a firma nestíhá akumulovat dostatek hotovosti. Běžné jsou i případy, kdy potřebuje hotovost na rozjetí nového byznysu, který je sice perspektivní, ale společnost na to spěchá. U bank trvá vyřízení úvěru v řádu měsíců, a pokud firma potřebuje peníze třeba do tří týdnů, tak už do banky nemůže. Pak je nutné jít ke zdrojům financování, které jsou sice dražší - třeba kampeličky, private equity skupiny, ale zároveň dokážou poskytnout peníze rychleji.

Trvá i posuzování žádostí o úvěr déle než před krizí?

Problém nebývá ani tak v čase jako spíše v nevypočitatelnosti. Někdy totiž i bankéř, který má svoji klientelu, sice úvěr nabídne, ale pak mu přijde zamítavé stanovisko od risk managementu. Klientům se těžce odhaduje, co banka vlastně schválí.

V čem nejčastěji bývá zádrhel?

Například v nevhodném strukturování zajištění úvěrů či parametrů projektu a neznalosti trhu. Částečně je to dáno stereotypem uvažování lidí. Podnikatelé mají známé bankéře ve dvou třech bankách, které je vždycky financovaly. Byli zvyklí, že tyto banky obejdou a financování bez problémů získají. Najednou zjišťují, že už to tak není. Buďto jejich banka zamítne další financování, nebo narazí na problém se zajištěním. Je to ale vysoce individuální. Obecně je problémem firem neznalost úvěrujícího trhu. Samy banky neříkají, na co půjčí a na co už ne. Nejvíce střeženým tajemstvím bank je posuzování míry rizika, které jsou ochotny nést.

Vy jste se k byznysu včetně úvěrového trhu dostal vlastně "nedopatřením". Jak se z potenciálního houslového virtuóza stane podnikatel?

Studoval jsem hudbu a umění, jenže v roce 1990 začaly restituce, které mě od těchto oborů úplně odklonily. Restituce naší rodiny byly poměrně rozsáhlé. Přestože jsme si správu rozdělili a o něco se staral můj otec, musel jsem přímo ze studií hudby začít jednat s právníky, realitními agenty, se zemědělskými družstvy, s armádou, s Lesy České republiky. I když mě umění bavilo, akceptoval jsem novou roli, že se musím starat o majetky. Takže jsem místo učebnic umění začal nahánět ekonomické nebo právnické vzdělání a pět let jsem ležel v knihách.

Od restitucí je nicméně stále poměrně daleko k investičním fondům nebo financování offsetů.

Nemovitosti v Praze jsme pronajímali, některé z nich cizincům. Ti pak přišli s nabídkou, že by chtěli koupit několik větších nemovitostí. Jelikož jsme sami prodávat nechtěli, začal jsem se pídit, kdo jiný v Praze co prodává. Zrealizoval jsem nakonec nějaké prodeje a postupně to kulminovalo. Získal jsem společníky z Anglie a Hongkongu na oblast realit a začali jsme budovat také investiční fondy.

Pokračování rozhovoru najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom (LETNÍ DVOJČÍSLO), který vyšel ve čtvrtek 28. června, nebo pod odkazem níže: