V minulosti jsem několikrát navštívil rodinný penzion v rakouských Alpách. Synové a dcery obsluhovali hosty, řídili recepci, lyžárnu i bazén. Bodrý otec si chodil s hosty popovídat u večeře a pamatoval si jejich jména. Tento model v tomto oboru v Rakousku funguje. Ale proč tomu tak není v Česku? Hlavní odpovědí je rozpad tradiční české rodiny (podívejme se na to, kolik procent rodičů je trýzněno vlastními dětmi) a dlouhá doba v područí komunismu, který tento model neumožňoval.

I když má rodinné podnikání mnoho výhod - dlouhodobost, budování hodnoty a jiné, existují i nevýhody. Jednou z nich je skloubení funkce rodiny a firmy. V podnikání na nás čeká plno nástrah, a do toho ještě rodinné intriky. Problémem je určitě i diverzifikace - pokud se podniku daří, je vše krásné, ale když na firmu dopadne problém, propouštění rodinných příslušníků není lehké. Nemluvě o případném ukončení podnikání, které připraví o práci celou rodinu.

Rodiny, které pracují v různých oborech a různých městech, jsou na tom pochopitelně lépe, protože se mohou šťastnější členové krátkodobě postarat o ty, kteří mají problém. Jednou z výhod je i fakt, že v rodině se netuneluje. Ale co z toho má stát? Každá správná rodinná firma v první řadě zajistí sebe sama - buduje hodnoty, staví domy pro své příslušníky, kupuje auta pro děti, takže na nějaký hezký daňový výnos může stát zatím zapomenout. Měl by tedy podporovat rodinné firmy? Rozhodně ano. Ale spíše než jim snižovat zdanění se může zaměřit na sociální systém. Firma-rodina se o nemocného či odcházejícího do důchodu umí postarat, proto by podpora mohla směřovat do této oblasti. Takže, co třeba od čtvrtého člena rodiny v jedné rodinné firmě neplatit sociální pojištění či vytvořit kumulovaný rodinný strop na toto pojištění? Variant je mnoho.

Jan Procházka
člen NERV a hlavní analytik makléřské společnosti Cyrrus

Související