U zrodu nové nejvyšší budovy EU stál i vesmírný architekt Ondřej Doule

Projekt za 1,5 miliardy liber, ve kterém budou luxusní restaurace, firemní kanceláře nebo hotel, má ekonomicky pomoci po staletí méně prosperující straně Temže. Stavba bude slavnostně otevřena v červenci, vyhlídka z vrcholu se pro turisty zpřístupní až na začátku příštího roku.

Mrakodrap připomínající svým exteriérem velký střep čnící ze srdce Londýna rozřízl i veřejné mínění Angličanů. Britský princ Charles ho dokonce označil za obrovskou slánku. Projektanti, kteří na této stavbě pracovali více než 11 let, se museli kromě technických složitostí vypořádat také s odporem ochránců životního prostředí. Tvrdili, že Shard změní vzhled města. Podle developera Irvina Sellara naopak projekt dodá Londýnu statut světového města. Kdo z nich má pravdu, ukáže čas.

Ačkoli jako autor mrakodrapu bude vždy uváděn italský architekt Renzo Piano, na přípravě neobvyklého projektu spolupracovalo několik desítek lidí. Byl mezi nimi i Ondřej Doule, který v letech 2004 až 2005 vykonával v Pianově ateliéru stáž. Praxe u věhlasného architekta byla pro tehdejšího studenta architektury odrazovým můstkem k dalším nezvyklým projektům, jako byl třeba návrh základny na Marsu, který připravil pro NASA.

Jak konkrétně jste se podílel na projektu Shard?

Renzo Piano vymyslel tvar - špičatý skleněný krystal. Jeho základem je betonové jádro, na kterém je všechno pověšené. My jsme poté modelovali, jak by jednotlivé střepiny měly vypadat. Každá je jinak veliká a má úplně jiný tvar, mým úkolem bylo vytvořit různé modely s různými variantami.

Překvapuje mě, že vnější podoba mrakodrapu nebyla od začátku jasně daná.

Existuje přece nekonečně velké množství variací. V okamžiku, kdy si nehrajete s prostým jehlanem, je to jen otázka estetiky a statiky. My jsme připravili několik variant a pak to byl Renzo Piano, který si vybral jednu z nich. V konečném výsledku jde o kompromis mezi tím, co se jemu zdálo nejvhodnější, a tím, co mělo nejlepší technické parametry.

Na čem dalším jste v ateliéru pracovali?

Spolu s kolegy jsem vytvářel také podobu parteru, tedy okolí paty mrakodrapu, a také dispozice jednotlivých pater. Změřili jsme plochy, zda odpovídají developerským požadavkům. Od devíti hodin ráno do desíti večer jsem kreslil v CAD (speciální software - pozn. red.) nebo dělal pěnové, papírové a dřevěné modely. Výkresy a modely jsme pak poslali na kontrolu statikům a aerodynamikům. Největším povětrnostním oříškem byl totiž vítr. Když narážel na fasádu, klesal k zemi a hrozil, že lidi u paty mrakodrapu utluče.

Trochu to připomíná klukovské lepení modelů a lodí.

Je to trošku podobné. Já jsem je v dětství také skládal a lepil, jenomže u papírových modelů z časopisu ABC dáváte dohromady většinou jenom vnější schránku. Je to ideál, který se v architektuře příliš nepoužívá, protože každý dům musí mít nějakou konstrukci také uvnitř. U architektonických modelů je obzvlášť důležité dodržovat míry jednotlivých částí modelů. Třeba mezera mezi střepinami musela být v měřítku modelu široká 2,5 milimetru, řezal jsem fakt přesně. Samozřejmě Renzo vždycky přišel se šuplerou a přeměřil to.

Co je z pozice architekta při navrhování výškových budov nejtěžší?

Největším problémem je boj se zemskou tíží. Stavbu je nutné udržet stabilní, jde především o atmosféru, která s ní hýbe. Pak je samozřejmě zásadní zatížení do jednoho místa, z tohoto pohledu musí jít o velmi stabilní konstrukci.

Jednou pozdě večer jsme s kolegy v ateliéru Renza Piana vymysleli projekt skyflyer jakožto opak skyscraperu (anglický výraz pro mrakodrap - pozn. redakce). Tato budova by neměla sloupy a podlaží by nad sebou levitovala. Možná už od toho nejsme tak daleko, stále je ale problém se sílou elektromagnetického pole.

Jaký je u 310 metrů vysoké budovy, jako je Shard, výkyv špičky?

Jestli se dobře pamatuji, počítali jsme s jedním metrem. I s odstupem musím uznat, že navržená stavba je logicky velmi stabilní objekt. Má betonové jádro, které je dole široké a nahoru se zužuje. Je to plná betonová zeď, uvnitř s výtahy. Na podlažích jsou trámy, které nesou skleněné fasády.

Pianova skleněná stavba se podobá projektu krystalového mrakodrapu od Franka Lloyda Wrighta, který měl být 1600 metrů vysoký. Řeší se mezi architekty originalita návrhu?

To je komplikovaná otázka. Historik pokrčí rameny a řekne, že všechno již bylo vymyšlené a stěží se v současnosti najde originální objekt. Já se nyní pohybuji v oblasti vesmírné architektury, kde všechno ještě rozhodně vymyšlené nebylo. Takže z pohledu originality nikdo podobný krystal, jako je Shard, nepostavil. Na druhou stranu v Americe stojí spousta budov, které mají pyramidový tvar. Liší se ale v detailech a v konstrukci. Jedna podobná "pyramida" stojí v San Francisku, je však z kamene a betonu. Renzo Piano udělal Shard kompletně ze skla, soustředil se na lehkost a všechny střepiny jsou asymetrické. Pyramidy jsou symetrické, tohle je víc organika, každá strana je úplně jiná. Současně je budova obdařena elegancí i při pohledu zespodu, z ulice, vytváří skoro až dojem gotické katedrály.

Jak vysoko lidstvo nyní může stavět? Co brání tomu postavit například tříkilometrový dům?

Jenom peníze. Samozřejmě, když se vyšplháte do určité výšky, začnete se dostávat do problémů s pevností podloží. Ale opět lze rozložit zemskou tíhu prostřednictvím pomocné konstrukce neuvěřitelným způsobem. Beton je také možné teoreticky vyztužit nanomateriály a uhlíkovými vlákny (carbon nano tubes - CNT). S využitím CNT by měl fungovat i vesmírný výtah. Ten předpověděl Artur C. Clark a většina jeho vynálezů se časem realizovala.

Do jaké míry je budování věžáků dáno dispozicemi dané oblasti, třeba počtem obyvatel Tokia, a do jaké míry jde o pouhý rozmar nebo prestiž?

To se zeptejte developerů. Oni koupí pozemek za určitou cenu, když si spočítají, že by mohli přidat 20 podlaží a vydělají na tom násobně více, tak proč by to neudělali? Zatím Země není přelidněná, aby lidstvo bylo nuceno jít do kilometrových výšek budov. Ale třeba v Dubaji se již staví do extrémních výšek. (Místní mrakodrap Burdž Chalífa je s výškou 828 metrů zapsán jako nejvyšší budova na světě - pozn. redakce.)

Nyní pracujete jako vesmírný architekt a přednášel jste také čtyři roky na Mezinárodní vesmírné univerzitě ve Štrasburku. Čím se navrhování projektů do kosmu a práce pro NASA liší od vymýšlení tradičních pozemských budov, jaké jste okusil právě v ateliéru u Renza Piana?

Je to velmi odlišné. Zatímco u Renza jsem trénoval a učil se tradiční "řemeslo" a postup navrhování hlavně mezi architekty, v NASA prozkoumávám dosud nepříliš probádanou oblast architektury a musím si tvořit budoucí koncept téměř samostatně, jen s konzultacemi od vědců, kteří pracují pro NASA. Když jsem vymýšlel vesmírnou základnu na Marsu nebo samorozkládací obyvatelný stan, hodně času jsem musel věnovat vědeckým článkům a literatuře.

---

Interiéry v mrakodrapu ladila česká architektka

Prestižnější adresou, než je mrakodrap Shard, se v Londýně může pyšnit jen britská královna se svým Buckinghamským palácem. V nejvyšší evropské budově je pouze deset luxusních rezidencí. "Každý byt se rozprostírá po celém patře, takže máte výhled 360 stupňů na celý Londýn," popisuje česká architektka Barbara Bencová.

Pracovala pro londýnské studio BFLS, které navrhlo kompletní interiér rezidencí v Shardu pro Sellar Developement. Luxusní byty vyžadují i luxusní vybavení, takže vše bylo vyráběné na míru. "Bylo třeba nakreslit každý detail, každou lištu, kliku u dveří," vyjmenovává Bencová náplň své tehdejší práce. Každý z bytů je přitom odlišný - nejen svou výbavou, ale také prostorově, protože například u nejvýše položeného apartmánu byla prosklená fasáda vzdálená od jádra stavby pouze 2,4 metru.

Více se o práci Barbary Bencové, která dnes pracuje pro studio B²Architecture, dočtete ZDE.

Londýnský Střep. Uvnitř mrakodrapu Shard je celkem 72 pater, přibližně polovina z nich bude využita jako kancelářské prostory s celkovou plochou více než 55 tisíc m2. Exteriér je sestaven z 11 tisíc skleněných panelů. Foto: Hayes Davidson a John McLean, Jan Rasch