Nedělej nic, co nedokážeš změřit, říká populární zásada většiny školitelů managementu. Zásada tak rozšířená, že se dnes už jen málokdo přizná, že řídí převážně podle intuice nebo zkušenosti. Přitom nejsou žádné doklady o tom, že by podniky, kde manažeři mají k dispozici číselné ukazatele, byly úspěšnější než ostatní. Naopak. Byly to právě velké finanční instituce, které investovaly neuvěřitelné peníze do komplikovaných informačních systémů a jejichž vrcholoví manažeři se dopouštěli neuvěřitelně školáckých chyb.

Vysvětlení je v těchto případech jednoduché. Do výpočtů se vloudila metodická chyba. Na první pohled nenápadná, zato systematicky opakovaná. Je to chyba, na kterou sociologie naráží už více než 50 let a kterou dobře vyjadřuje koncept validity. To je veličina, která si všímá rozdílu mezi tím, co se snažíme zjistit, a tím, co zjišťujeme doopravdy. Snažíme se kupříkladu zjistit, kolik procent lidí kouří marihuanu, a ve skutečnosti zjišťujeme, kolik procent lidí zaškrtne v dotazníku, že kouří marihuanu. Na stejný problém narážíme u každé metody. Validita nikdy není stoprocentní, i když se budeme snažit sebevíce. A ignorovat problém validity - to je rovnou metodická sebevražda. Proto se o validitě přednášejí celé kurzy a píšou knihy.

Znáte naproti tomu nějakého manažera nebo manažerského konzultanta, který by si lámal hlavu nad rozdílem mezi ukazateli a skutečností? Většinou je tomu spíše naopak. Čím jednodušší ukazatel a čím méně faktů je zahrnuto, tím lépe, říká většina manažerských metodik. Problémy se nejčastěji projevují v oblastech jako prodej podnikovým zákazníkům nebo řízení lidí. Pochopitelně. Jestliže si někdo při práci s lidmi všímá i ukazatelů, může to být ku prospěchu. Ale jestli si neuvědomuje rozdíl mezi ukazateli a skutečností, je na cestě k rychlé manažerské sebevraždě.

Petr Hampl
podnikatel, učitel sociologie na Vysoké škole ekonomie a managementu

Související