Rozhovor týdne: Nejhorší by bylo nechat se semlít, tvrdí o krizi exministr Pilip

Vzrostlé lípy, javory a kaštany, posečené trávníky, odkvétající rododendrony, jezírko, po jehož hladině právě přejela užovka, naprosté ticho, jen ptačí švitoření... V zahradním altánku u zámku Trnová upíjíme kávu a pozorujeme okolní flóru i faunu. Způsob relaxace téměř dokonalý.

A přesto majitel Ivan Pilip nevylučuje, že zámeckému životu dá sbohem a najde si někde v okolí jinou, méně rozlehlou nemovitost. Nikoli proto, že by ho bydlení v historickém objektu uprostřed malinké vesničky na jihozápadě od Prahy omrzelo, ale čistě kvůli nákladům.

"Na provoz si zámek z komerčních akcí sice jakžtakž vydělá, ale na víc už ne," přiznává exministr školství a financí, který působil ve vládách Václava Klause a Josefa Tošovského. Původně měli s manželkou Lucií vyšší očekávání. Počítali, že památkově chráněnou budovu, do jejíž koupě a rozsáhlých oprav vložili několik desítek milionů korun, budou "dotovat" z ostatních byznysových aktivit, především v oblasti developmentu. Ty jim však kýžené zisky nepřinesly. Na vlastní kůži vystudovaní ekonomové poznali, co je to euro-americká realitní bublina a jak bolí, když praskne.

Jste asi jedním z mála makroekonomů, který může o ekonomické krizi referovat i za pomoci příkladů z vlastního života.

Pravdou je, že člověk může přečíst stovky učebnic, ale teprve na vlastní kůži pochopí, že vysoká "páka" je v případě poklesu cen nemovitostí a zmrazení trhu smrtelnou pastí.

Proč jste vlastně začal podnikat zrovna v nemovitostech?

Kouzlo realitního byznysu je právě v tom, že lze dělat s relativně malým podílem vlastního kapitálu i větší projekty. A jestli děláte projekt za 20, nebo za 200 milionů, je vlastně jedno, protože vaší vlastní práce je na tom zhruba stejný objem. Při stejné marži je tak zisk v absolutních číslech zhruba desetinásobný. Ovšem když přijde ztráta, je také desetinásobná, což je ten problém (smích). A na to doplatila řada byznysmenů, jejichž risk modely sice braly v úvahu, že nemusí dojít k nárůstu cen, ale už nepočítaly s tím, že se trh zcela zastaví a ceny nemovitostí půjdou dolů. Kdyby jenom šly dolů ceny, tak nemovitosti lze ještě rychle prodat, byť s nějakou ztrátou. Když ale trh zamrzne zcela, vysoká páka je pro vás likvidační. Platíte vysoké úroky, začnou naskakovat sankční úroky a už se dostáváte do platební neschopnosti.

Vaše nejznámější firma, Residence Nábřeží, spjatá s výstavbou luxusních bytů naproti pražskému Národnímu divadlu, je od března v konkurzu. Dluží desítky milionů korun. Neslavný osud stihl i další vaše realitní firmy. Máte plán, jak z toho ven?

Firmy a projekty jsou samozřejmě navzájem provázány, proto je i přirozené, že došlo k řetězení problémů. Jak z toho ven? Když to řeknu jazykem adekvátním pro týdeník Ekonom, tak je třeba zlikvidnit zbytek aktiv.

To znamená prodat, co ještě prodat lze?

V podstatě ano. Pravdou je, že ke ztrátám došlo, což nikoho netěší a mě ze všech nejméně, protože ty největší ztráty jsem utrpěl já. Teď to myslím z hlediska schopnosti generovat nějaké další projekty. Ta se tímto neúspěchem dramaticky snížila. Ale na druhou stranu si říkám, co se dá dělat, je to přece součást života v normální tržní ekonomice a v normální společnosti. Nejhorší by bylo, nechat se okolnostmi semlít. Jde o to minimalizovat ztráty, včetně ztrát, které utrpěli obchodní partneři, nějak to solidně uzavřít a přeorientovat se na něco jiného.

APARTMÁNY? DOBRÁ MYŠLENKA, ALE...

Vaše manželka se hodně zabývala zprostředkováním prodeje nemovitostí ve Španělsku. Tato země je další na ráně po Řecku, jehož pád se už zdá téměř neodvratitelný. Nebo to vidíte jinak, když Řekové vybírají peníze z bank, přestávají platit daně a vládě docházejí peníze?

Podle mě by nyní bylo hlavně velkou chybou odezírat z úst všem těm, kteří říkají, my byli vždy proti euru, my byli vždy skeptičtí vůči myšlence evropské integrace. Není zatím vůbec jasné, nakolik se na té krizi euro podepsalo, či nepodepsalo, protože krize zasáhla řadu zemí, které jsou mimo eurozónu, a naopak nezasáhla mnohé země, které euro mají. A já se stále kloním k tomu, že je to krize, která je neodlučně součástí tržního mechanismu.

Ale to přece není běžná cyklická krize...

Cyklická krize je to zčásti také, přičemž je ale také pravda, že v zemích, jako je Řecko, může ohrozit samu podstatu systému. My se na to z Prahy díváme trochu zkresleně, protože jsme do roku 1989 žili mimo standardní svět, ale západní Evropa a USA krizemi a poklesy procházely vždy. Snažím se být pořád optimistou. Pokud by se ale Řecko nedokázalo nějak stabilizovat, ať už s eurem, nebo bez eura - to už teď není důležité, klíčové je, zda vůbec zůstane zachován funkční řecký stát -, tak by to mohlo mít vážné následky na Evropu jako celek.

Je ale asi jasné, že bez další pomoci zvenčí to Řecko nezvládne.

Jako jedinou cestu z krize vidím maximální spolupráci Řeků na úsporných opatřeních a zároveň pomoc dalších evropských zemí. Tvářit se, že si za to mohou Řekové sami, je nejen sobecké, ale i krátkozraké. Protože to potom dopadne na všechny kolem včetně nás.

Více se dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 7. června, nebo pod odkazem níže: