Co tě nezabije, to tě posílí aneb Příběhy byznysmenů, které dostihla krize

Letošní květen byl měsícem bankrotů. Podle údajů společnosti Creditreform bylo v jeho průběhu podáno 712 insolvenčních návrhů, což je nejvíce za poslední tři roky.

Jde sice pouze o návrhy, za nimiž se může schovávat i nyní velmi rozšířené šikanozní chování (insolvenčním návrhům, často kvůli zanedbatelným pohledávkám, čelí i velké firmy jako Metrostav, Subterra, PSJ, Crocodille ČR), ovšem meziroční nárůst o 33 procent nebude náhodný. I čerstvé informace o prohlášených konkurzech naznačují, že se hospodářská situace v Česku začíná vyostřovat a tíživá je například situace ve stavebnictví.

Insolvenční správce v minulých dnech usedl například v sídle ostravské firmy Eiffage Construction ČR (někdejší Tchas), což je významná stavební firma s ročním obratem 2,4 miliardy korun a 550 zaměstnanci. Její jednatel Robert Eddé v návrhu, který firma podala sama, uvedl, že v souvislosti s hospodářskou krizí ve stavebnictví významně poklesly zakázky, což podnik dovedlo do stavu, kdy náklady na provoz převyšují výnosy.

Ač jde o krachy firem, jde i v nich o příběhy konkrétních lidí - majitelů, manažerů - kteří v očích svého okolí získávají pověst bankrotářů. Je ale takové stigmatizování oprávněné? Není náhodou bankrot zároveň přirozeným a prospěšným jevem, který otevírá prostor pro nové životaschopnější aktivity?

"Říkám si, co se dá dělat, je to přece součást života v normální tržní ekonomice a v normální společnosti. Nejhorší by bylo nechat se okolnostmi semlít. Jde o to minimalizovat ztráty, včetně ztrát, které utrpěli obchodní partneři, nějak to solidně uzavřít a přeorientovat se na něco jiného," říká o svém podnikatelském neúspěchu Ivan Pilip, někdejší ministr financí, který podnikal několik let v nemovitostech.

Pilip působil ve vícero realitních firmách, jen u jedné - Residence Nábřeží - je dohledatelný definitivní součet dluhů: v konkurzu je přihlášena třicítka pohledávek v celkové hodnotě přes 60 milionů korun (část z nich dlužník neuznává).

Kdo neboural, není řidič

Jestli se exministr financí ze své podnikatelské prohry zotaví, není jisté, sám si je toho vědom. Zvláště v devadesátých letech byl jakýkoli obchodní neúspěch synonymem pro kriminální činnost, tunelování. A řada podnikatelů, kteří tehdy zkrachovala, si už později ani neškrtla, přijít si do banky pro nový úvěr bylo nemyslitelné.

"To jsem ani nezkoušel. Půjčil jsem si jedinkrát, 20 tisíc korun od Cetelem na nákup ojetého auta, o které jsem ale později stejně přišel," uvádí někdejší majitel kladenských oceláren Poldi Vladimír Stehlík, už více než patnáct let neúspěšně usilující o očistu, který sám o sobě dnes říká, že žije "z ruky do úst".

Stehlík je asi extrémní případ, ale záleží pouze na osvícenosti nového zaměstnavatele, zda dokáže ocenit přednosti a zkušenosti "bankrotáře". "Můj děda říkával, že dokud nenabouráš, nestaneš se řidičem," dívá se na věc přední český "lovec mozků" Jan Bubeník. Pro něj osobně je prý krajně podezřelý spíše manažer, který tvrdí, že za ním jsou pouze úspěchy. "Jde o to, jak se kdo ze svého neúspěchu poučí, nakolik se dokáže vyrovnat s věřiteli a zaměstnanci," považuje za klíčové.

Více se o tématu dočtete v novém vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 7. června, nebo pod odkazem níže: