Island přečkal krizi díky ochranářskému pojetí ekonomiky. Nyní opět roste

Pouhé čtyři roky po ekonomickém kolapsu se Island nebývale zotavuje. Tato malá země se 320 tisíci obyvateli je nyní chválena za to, jak se s krizí vypořádala. Naopak zbytek Evropy balancuje na pokraji krachu. A členství v Evropské unii, které se v době hospodářského kolapsu zdálo jako vysvobozující řešení, ztrácí příznivce. V současnosti je pro něj jen asi 25 procent obyvatel ostrova.

Island učinil to, na co žádný z jiných států neměl odvahu. Přistoupil naprosto ochranářsky ke své vlastní ekonomice a peníze cizinců svěřil do péče jejich vlastních vlád. Možná však - vzhledem k velikosti závazků - prostě neměl na vybranou. "Island udělal správnou věc, zajistil fungování svého finančního systému, zatímco ztráty bank ponechal na krku věřitelům, ne daňovým poplatníkům," uvedl nedávno pro agenturu Bloomberg ekonom a nositel Nobelovy ceny Joseph Stiglitz.

Půjčka v hodnotě šesti miliard

Když v roce 2008 během několika dnů zbankrotovaly všechny tři islandské největší bankovní domy - Landsbanki, Kaupthing a Glitnir - výše jejich závazků byla asi devítinásobně větší než roční výkon islandské ekonomiky. Ostrov tak v podstatě ze dne na den zbankrotoval a byl nucen přijmout záchrannou půjčku od Mezinárodního měnového fondu (MMF) ve výši šesti miliard dolarů. Stal se tak za posledních 30 let prvním vyspělým státem, jejž měnový fond tahal z bryndy.

Prosperující ostrovní stát během několika dní získal pověst nestabilní a problematické země. V roce 2009 se výkon jeho ekonomiky propadl o 6,8 procenta, ale už od loňska roste - pro tento rok odhaduje OECD růst HDP na 2,4 procenta. Pro srovnání: odhad letošního výkonu eurozóny je 0,2 procenta. Island už dokonce oznámil, že má v plánu splatit celou půjčku od MMF do roku 2016.

Oslabení měny o 50 procent

Kořeny krachu ekonomiky se datují do začátku nového milénia, kdy islandská vláda začala privatizovat banky a deregulovat. To vedlo k nastartování politiky levných peněz a snadno dostupných úvěrů. Island sice není členem EU, ale je součástí Evropského hospodářského prostoru. Proto bylo jeho bankám umožněno zakládat v zemích unie pobočky, aniž by k tomu potřebovaly speciální licenci.

Nejvíce filiálek otevřely v Nizozemsku a Británii. Islanďané konkurovali tím, že nabízeli větší úroky, někdy i o polovinu více než banky v uvedených zemích. Během 18 měsíců si střadatelé v Británii do islandských bank uložili neuvěřitelných 4,5 miliardy liber.

Nicméně, když ve Spojených státech zbankrotovala banka Lehman Brothers, byly islandské ústavy v dominové reakci jedny z prvních poražených. Až 90 procent jejich půjček bylo denominováno v cizích měnách. To ve chvíli krachu, kdy islandská koruna oslabila o 50 procent, závazky bank znásobilo.

Následovaly protesty veřejnosti. Právě na Islandu začaly takzvané revoluce sociálních sítí, které pokračovaly v severní Africe a Evropě. Terčem útoku demonstrantů se stala nejen budova parlamentu, ale i premiér Geir Haarde. Celá situace vyústila v předčasné volby v dubnu 2009, kabinet převzala opozice a věci se začaly měnit.

Pokračování textu najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 24. května, nebo pod odkazem níže: