Nezaměstnanost mladých lidí v zemích eurozóny, jako je Španělsko a Řecko, dosahuje 50 procent. Dává se tak jedna generace za oběť jednotné měně, která pokrývá natolik nesoudržnou skupinu zemí, že je neudržitelná? Je-li tomu tak, skutečně rozšiřování eurozóny slouží údajnému cíli Evropy maximalizovat hospodářskou integraci, aniž by nutně dospěla k plné politické unii? Přinejmenším u velkých zemí platí, že měnové oblasti budou velice nestabilní, nebudou-li se držet národních hranic. Jako minimum měnová unie vyžaduje konfederaci s centralizovanějšími pravomocemi v oblasti zdanění, než jaké evropští lídři u eurozóny předpokládají.

Ale co proslulá hypotéza nobelisty Roberta Mundella z roku 1961, že se národní a měnové hranice nemusejí výrazně překrývat? Mundell říká, že pokud se pracující mohou v hranicích měnové oblasti stěhovat za pracovními místy, region si může dovolit vzdát se vyvažovacího mechanismu kurzovní korekce.

Mobilita pracujících je dnes patrně důležitější než kdy jindy. Není divu, že z krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu. Namísto toho portugalští pracující prchají do vzkvétajících dřívějších kolonií, například Brazílie a Macaa. Irští pracující se houfně stěhují do Kanady, Austrálie a USA. Španělští zase proudí do Rumunska, které bylo donedávna zdrojem zemědělských dělníků pro Španělsko. Přesto platí, že kdyby se mobilita uvnitř eurozóny podobala Mundellovu ideálu, nemohli bychom dnes být ve Španělsku svědky 25procentní nezaměstnanosti, když německá míra nezaměstnanosti dosahuje necelých sedmi procent.

Později si autoři začali všímat, že existují další podstatná kritéria pro úspěšnou měnovou unii, jichž bez hluboké politické integrace není snadné dosáhnout. Peter Kenen koncem 60. let prohlásil, že bez kurzovních pohybů fungujících jako tlumiče šoků vyžaduje měnová unie fiskální transfery, aby dokázala sdílet rizika. U normální země představuje národní soustava daně z příjmu mohutný stabilizační prvek napříč regiony. V USA platí, že když se zvýší ceny ropy, příjmy v Texasu a Montaně vzrostou, takže pak tyto státy přispívají vyššími daňovými odvody do federálního rozpočtu. Evropa samozřejmě žádný významný centralizovaný daňový orgán nemá, a tak jí tento automatický stabilizační mechanismus v zásadě chybí.

Kenen se zabýval především krátkodobými transfery s cílem vyhladit cyklické nerovnosti. Jenže v měnové unii s obrovskými rozdíly v hladinách příjmů a vyspělosti se krátkodobost může protáhnout na velmi dlouhou dobu. Mnozí Němci dnes mají oprávněný pocit, že jakýkoli systém fiskálních transferů se promění v permanentní penězovod, podobně jako severní Itálie už celé století vypomáhá jižní Itálii. Ostatně po více než 20 letech západní Němci stále nedohlédnou na konec účtu za sjednocení Německa. Maurice Obstfeld později poukázal na to, že vedle fiskálních transferů měnová unie potřebuje jasně definovaná pravidla pro půjčky poslední záchrany. Jinak se rozmůžou runy na banky a dluhové paniky.

Logickým důsledkem kritérií stanovených Kenenem a Obstfeldem, ba i Mundellova kritéria mobility pracovních sil je, že měnové unie nemohou přežít bez politické legitimity, která nejspíše zahrnuje i všeobecné volby napříč regionem. Evropští lídři nemohou bez soudržného evropského politického rámce donekonečna uskutečňovat rozsáhlé transfery napříč zeměmi.Tvůrci evropských politik si často stěžují, že kdyby nebylo americké finanční krize, eurozóna by prospívala. Možná mají pravdu. Každá finanční soustava ale musí zvládnout i velké šoky.

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

Kenneth Rogoff
profesor ekonomie a veřejné správy na Harvardově univerzitě

Mobilita pracujících je dnes patrně důležitější než kdy jindy.

Z krizí postižených zemí eurozóny odcházejí pracující, leč nesměřují nutně do silnější oblasti na severu.

Související