Sonet pro tyto dny

Znaven tím vším, já chci jen smrt a klid,
jen nevidět, jak žebrá poctivec,
jak pýchou dme se pouhý parazit,
jak pokřiví se každá čistá věc,

jak trapně září pozlátko všech poct,
jak dívčí cudnost brutálně rve chtíč,
jak sprostota se sápe na slušnost,
jak blbost na schopné si bere bič,

jak umění je pořád služkou mocných,
jak hloupost zpupně chytrým poroučí,
jak prostá pravda je všem prostě pro smích,
jak zlo se dobru chechtá do očí.

Znaven tím vším, já umřel bych tak rád,
jen nemuset tu tebe zanechat.

(William Shakespeare, Sonet 66, překlad Martin Hilský)

Zmar, beznaděj, frustrace. A taky pocit, že už je toho nějak moc. Že tohle už nemůžu zvládnout. Vykřičet bezmoc, podepsat petici proti režimu, emigrovat. Ten pocit – sdílí-li ho dostatečné množství lidí – předchází revolucím. V Česku ten pocit mají dlouhodobě chudí a tak tři čtyři roky střední třída. Teď dochází trpělivost i zástupcům ekonomické elity. Více o tom Jan Štětka v novém Ekonomu.

A proč ten Shakespeare? Pro připomenutí, že pocit zmaru není nic nového pod sluncem. Že vládci nad věcmi veřejnými nikdy nemysleli pouze na veřejné blaho. A že málokdy bývá tak špatně, aby nemohlo být hůř.

Příjemné čtení přeje

Ondřej Neumann, šéfredaktor