Rozhovor týdne: Paroubka už nechci nikdy vidět, říká Václav Kočka

Co chvíli nám do cesty při okružní procházce po pražském Výstavišti vstoupí někdo z majitelů střelnic, kolotočů, centrifug, horských drah a dalších více či méně adrenalinových atrakcí. Vůči Václavu Kočkovi, který Ekonom doprovází, prosebně vznášejí své územní požadavky.

Do zahájení tradiční Matějské pouti v té chvíli zbývá jen pár hodin a každý ze světských by chtěl získat co nejvíce metrů čtverečních pro svůj byznys (více viz Tajemný pražský "Kočkodrom"). "Nezkoušej to na mě, buď šťastnej, že je to tak, jak to je," umravňuje Kočka jednoho ze žadatelů a ten poté už ani nehlesne.

I ve svých sedmdesáti letech dává jasně najevo - s bodrostí sobě vlastní - kdo je tady už 45 let pánem. Ačkoliv zde oficiálně vystupuje jen jako zaměstnanec společnosti Incheba, která má Výstaviště dlouhodobě pronajaté od pražského magistrátu, náhodný návštěvník musí nabýt dojmu, že mu to tady celé patří.

Nechtěný zájem médií

Václavu Kočkovi je připisován silný vliv nejen mezi lunaparky. Dokonce takový, že jemu samotnému to na stará kolena přineslo nezáviděníhodnou pozornost médií. Nejdříve těsně před parlamentními volbami v roce 2006, kdy byl v takzvané Kubiceho zprávě bez důkazů spojen s vraždou kontroverzního podnikatele Františka Mrázka.

Podruhé v roce 2008, kdy na křtu knihy tehdejšího šéfa ČSSD Jiřího Paroubka - Kočkova dlouholetého přítele - byl zastřelen jeho syn, Václav Kočka mladší. Navíc rukou dalšího z Paroubkových přátel Bohumíra Ďuričky. Kočka se k osudovému okamžiku neustále vrací. Zvláště nyní, kdy se všude hovoří, že Ďuričko žádá soud o obnovu procesu. "Celou noc jsem nespal, ale teď už je to lepší," říká pouťový král někomu ze svých přátel znaveným hlasem do telefonu.

Posloucháte v těchto dnech rádio a díváte se na televizi?

Dovedete si představit, co to se mnou zase udělalo? Všude slyším v jednom kuse Ďuričko, Ďuričko... Ten vrah, prachobyčejný vrah, který mi popravil syna a kdyby se mu to tehdy nekouslo v zásobníku, tak asi zastřelil i mě...

Neměl jste někdy nutkání mu tu smrtelnou střelbu vrátit?

My jsme celkem taková církevně založená rodina. Katolíci. Ať si říká kdo chce, co chce, já k tomu vedu i vnoučata. A od toho se všechno odvíjí. Jednou jsme jeli taxíkem někam do centra Prahy a jelikož mě všichni ti lidi znají, tak se mě taxikář ptal, kdy prý toho šmejda srovnáme. Manželka mu říká, on ho Bůh potrestá. A ten taxikář na to: No, paní Kočková, kdyby měl Bůh spravedlivě trestat všechny lidi, tak půlka naší republiky už nežije. Ještě mě takhle hecoval, ale já se nedal.

Vše špatné, co se vám v posledních letech přihodilo, přímo, či nepřímo souvisí s Jiřím Paroubkem a jeho politickými aktivitami. Nakolik to ovlivnilo vaše dlouholeté přátelství?

Nejsem žádný jeho přítel, jsem jen členem ČSSD, které on byl dříve předsedou.

Dříve jste ale sám Paroubka za přítele označoval. Jsou na to záznamy. To už neplatí?

Pravdou je, že nebýt jeho, tak by o mně nikdo neslyšel. Topolánek s Langerem by se do mě v roce 2006 nepustili a nespojovali by mě s vekslákem Mrázkem, kterého jsem nikdy v životě neviděl.

A kdybyste tehdy v říjnu 2008 nešli do restaurace Monarch na křest Paroubkovy knihy, syn mohl ještě žít...

Tak jestli to tedy chcete ode mě slyšet, tak já už Paroubka nikdy vidět nechci. To vám říkám poctivě. Vím, že byl ve vládě hrozně pracovitý, jako ministr pro místní rozvoj i jako premiér, kam se na něj hrabe Sobotka. Ale hrozně mě naštval jednou věcí, že dali tomu šmejdovi tři miliony korun. Za co? Chápete mě? To je jako kdyby mu tak za vraždu mého syna zaplatili.

Myslíte onen případ, kdy lidé blízcí ČSSD odkoupili před volbami od Bohumíra Ďuričky autorská práva na jeho knížku?

Samozřejmě. Tohle mě dorazilo, tím u mě Paroubek definitivně skončil. A když mi teď volá, už mu telefon nezvedám.

Proč i navzdory tomu všemu zůstáváte v politice, členem ČSSD?

Sám nevím. Manželka mi kvůli tomu nadává. Jen když slyší sociální demokracie, tak je vyřízená. Nebýt politiky, dobře by se mi dýchalo, novináři by o mně psali jen hezky, nic by mi nechybělo. Dělal bych jen samé pěkné věci. Chodil mezi umělce, kde mám hodně přátel. Třeba jako loni, když jsem byl na oslavě narozenin Michala Davida a Karla Gotta. Vždyť já je všechny znám, už ze staré doby.

Politika je ale odjakživa špinavá věc. Teď tu byl před vámi za mnou ten kurdský lékař Yekta Uzunoglu. Známe se také hodně dlouho a znovu mi připomněl ten svůj případ. Zašili ho na základě zcela lživého obvinění, byl dva a půl roku v kriminále a potom ho zase osvobodili. Bylo to jenom kvůli tomu, že byl někomu nepohodlný. Tady se dějí strašné věci. Podvody, vraždy. Syn zabije otce, otec syna. Nevím, kam to spějeme.

---

Pokračování rozhovoru s Václavem Kočkou, včetně analýzy, na čem rodina Kočkových oficiálně vydělává, najdete v posledním vydání týdeníku Ekonom, který vyšel ve čtvrtek 8. března, nebo pod odkazem níže: