Proč se firmy nehrnou do vězení a nestaví soukromé věznice

V současné době je těžké najít oblast veřejných služeb, kde dosud není přítomen soukromý sektor. Jednou z mála výjimek je české vězeňství. To, že o tento resort dosud neprojevil zájem žádný soukromý provozovatel, lze přičíst velmi nízké návratnosti vložených prostředků. Důvodem této "nerentabilnosti" je nedokonalost a z velké části neefektivnost mechanismu vymáhání pohledávek za vězněnými osobami, který má na motivaci soukromého provozovatele zásadní vliv.

Pohledávky za propuštěnými vězni se od roku 2007 každoročně pohybují v průměru kolem 427 milionů, pohledávky za odsouzenými v aktuálním stavu pak 72 milionů korun. Celkové pohledávky tak tvoří 10 až 15 procent všech výdajů na komplexní zajištění této služby.

Rozdílné počty

Zásadním problémem je neefektivní mechanismus vymáhání. Z uvedených pohledávek (427 milionů) bylo v průměru vymoženo pouze 13 milionů korun za propuštěnými vězni a z dlužné částky za odsouzenými v aktuálním stavu pak 25 milionů korun.

Nejvíce problematické zůstávají příjmy z pohledávek za propuštěnými odsouzenými, jejichž trend má i při vzrůstajících výdajích sestupnou tendenci, čímž dochází ke stále většímu zadlužování celého oboru.

Špatnou bilanci v hospodaření věznic, kromě neefektivního vymáhání, umocňuje i rozdíl mezi výší reálných nákladů na jednoho vězně a předepisovanými náklady. Podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti jsou vyčíslovány odsouzeným náklady ve výši 1500 korun za kalendářní měsíc oproti reálným nákladům, které činí 900 korun za každý den, což představuje měsíční náklad téměř 28 tisíc korun. Vězni tak platí za vazbu a trest náklady odpovídající jen 5,5 procenta skutečně vynaložených prostředků.

Problémy s propuštěnými

Jaké jsou tedy důvody tak nízké efektivity vymáhání pohledávek? Jednoznačně je to velmi nízká míra zaměstnanosti odsouzených ve výkonu trestu, která dává možnost odsouzeným vydělat dostatek finančních prostředků, tak aby byli "schopni splácet" náklady za výkon trestu. Například v roce 2010 bylo zaměstnáno pouhých 8,5 tisíce osob ve výkonu trestu z celkového počtu 14,7 tisíce odsouzených způsobilých k vykonávání práce.

Stát tak ztrácí možnost "strhnout" z osobních kont vězňů pohledávky až u 40 procent vězněné populace. Navíc vyčíslený podíl je počítán pouze z práceschopných odsouzených, neboť celkový stav odsouzených v českých věznicích přesahuje 23 tisíc osob.

Nejkritičtější kategorie pohledávek je však stále za odsouzenými, kteří jsou již mimo brány českých věznic. Důvodem je slabá institucionální kontinuita, kvůli níž vzniká téměř "nulový" přehled o pohybu odsouzených a jejich finančních možnostech po přechodu do civilního života. Bývalí vězni jsou sice povinni uvést adresy pobytu, kam se po ukončení výkonu trestu vracejí, avšak ty jsou mnohdy pouze fiktivní. Jejich následné "vypátrání" je pak velmi složité, navíc samotné náklady na opakované vymáhání nejsou zrovna zanedbatelné.

Pokud v budoucnu nebude celý systém založen na odpovídající zaměstnanosti a nebude docházet k úhradě vzniklých pohledávek už v době pobytu vězňů ve výkonu trestu odnětí svobody, bude resort českého vězeňství stále velkou zátěží pro státní rozpočet a především velmi neatraktivní pro případné soukromé provozovatele.

Petr Juříček
vedoucí oddělení výkonu trestu Věznice Kuřim a externí pedagog na Filozofické fakultě MU Brno

Dluhy propuštěných vězňů vůči státu setrvale rostou.