Značným rozčarováním skončily pro mnoho Poláků prezidentské volby v roce 1995: jen pět let po změně režimu se do čela státu dostal bývalý komunista. Aleksander Kwaśniewski, který jako ministr působil již v 80. letech, těsně zvítězil nad dosavadním prezidentem, bývalým lídrem opozičního hnutí Solidarita Lechem Walesou.

Zatímco Václav Havel dokázal zaujmout i jako politik, jeho zahraniční protějšky se již ve funkcích mnohdy ztrácely. Příkladem je právě Walesa. "Ke konci mandátu ho Poláci vnímali jako věčně rozzlobeného muže, jenž má sice velké zásluhy, leč nic neprosadil, ba naopak mnohé rozbořil," říká politolog z Univerzity Karlovy Josef Mlejnek.

Polsko - potížista Walesa

Walesa měl ambicce hrát v politice vedoucí roli podobnou té, jakou hraje prezident v USA. S oblibou pak využíval prezidentské veto, které Sejm mohl přehlasovat pouze dvoutřetinovou většinou. Tato zkušenost dokonce později utvrdila polské politiky v rozhodnutí ořezat prezidentské pravomoci. "Walesa se ve funkci rozhádal s kdekým. Nakonec zůstal osamocen takříkajíc jako kůl v plotě," dodává Mlejnek.

Jiní členové protikomunického hnutí, byť ne tak významní, nicméně vývoj v Polsku určují dodnes - ze Solidarity vzešel jak nynější premiér Donald Tusk, tak jeho předchůdce Jarosław Kaczyński.

Slovensko - nevýrazný Dubček

Naproti tomu na Slovensku většina z takzvaných tribunů revoluce (Milan Kňažko, Ján Budaj) z vrcholné politiky dříve nebo později vypadla. Rozpačitá pachuť zůstala v neposlední řadě i po krátkém polistopadovém angažmá bývalé vůdčí postavy Pražského jara Alexandra Dubčeka. Během sametové revoluce, kdy se vracel do politiky, šlo o muže, jehož myšlení bylo do značné míry zaseknuté v předešlé epoše. "Do politiky s představou reformy komunistického režimu v duchu socialismu s lidskou tváří. Až dodatečně pochopil, že to, co probíhá, je úplnou změnou systému," říká historik Slovenské akademie věd Milan Zemko.

To byl také jeden z důvodů, proč se nenaplnily jeho ambice stát se polistopadovým prezidentem. Místo toho na něj zbyla funkce předsedy Federálního shromáždění, v níž ovšem příliš velkou politickou aktivitou nehýřil. "Byl spíše člověkem, který cestoval po světě a sbíral vyznamenání, než aby něco aktivně řešil," vzpomíná Zemko.

Před volbami v roce 1992 se Dubček přidal k tehdejší slovenské Sociálnědemokratické straně, ta se ovšem do slovenského parlamentu nedostala. O několik měsíců později Dubček zemřel na následky zranění, které utrpěl při automobilové havárii.

Maďarsko - disent proti Orbánovi

Do třetice: nejednoznačný odkaz zanechává i politické působení někdejších protirežimních elit v Maďarsku. Nejznámější postavou maďarského přechodu k demokracií se stal první demokraticky zvolený premiér József Antall. I když ten veskrze zůstává hodnocen jako kladná postava (Evropský parlament po něm pojmenoval jednu ze svých budov), faktem je, že během svého působení například nepřispíval k dobrým vztahům s okolními zeměmi. Na Slovensku a v Rumunsku s početnými maďarskými menšinami vzbudil pozdvižení jeho výrok, že touží "být premiérem patnácti milionů Maďarů" (v Maďarsku jich žije pouze deset milionů).

Z protirežimních kruhů pocházel i nynější premiér Viktor Orbán, který se proslavil v červenci 1989 svým voláním po svobodných volbách na pohřbu Imrého Nagye. Jeho někdejší zásluhy ovšem ve světle dnešního vystupování zůstávají zapomenuty - před půlrokem například skupina bývalých maďarských disidentů vyzývala veřejně americkou ministryni zahraničí Hillary Clintonovou, aby jim pomohla uchovat v zemi demokracii před Orbánovou politikou.

Vladimír Šnídl

Rozpačitá pachuť zůstala i po politickém angažmá Alexandra Dubčeka.

Dvě disidentské "superstars". Zatímco Václav Havel byl respektován i jako prezident, Lech Walesa v čele země příliš nezářil. Foto: Isifa, ČTK

Související