Oblíbenou společenskou hrou mezi historiky je debata o tom, kdy nastal počátek moderního světa. Bylo to v roce 1440, když Johannes Gutenberg vynalezl tiskařský lis? Nebo v roce 1492, když Kolumbus objevil Ameriku? Nebo v roce 1517, když Martin Luther vydal svých 95 tezí? Všechny tři roky patří k oblíbeným kandidátům. Pádné argumenty ale hovoří pro méně obvyklou odpověď: moderní svět měl počátek na Silvestra roku 1600, kdy anglická královna Alžběta I. udělila společnosti 218 obchodníků výhradní právo obchodovat na východ od mysu Dobré naděje.

Britská Východoindická společnost byla jednou z prvních firem, které akcionářům nabízely omezenou odpovědnost. Položila základy britského impéria. Dala vzniknout novému typu zaměstnance, který by pro svého zaměstnavatele vypustil duši. A byla první státem podporovanou společností, která se prosadila ve světě - což je pro dnešní dobu zvlášť významné.

Paralela s Čínou

Když se stát před dvaceti lety vzdal své vedoucí role v ekonomice ve jménu privatizace a deregulace, zdálo se, že tyto napůl veřejné, napůl soukromé hybridy jsou odsouzeny k zániku. Dnes v nově vznikajících ekonomikách vzkvétají a mají vykročeno na globální scénu.

Na čínské burze představují státem ovládané společnosti 80 procent tržní kapitalizace - v Rusku je to 60 procent a v Brazílii 35 procent. Je mezi nimi 19 ze 100 největších nadnárodních společností na světě a 28 ze stovky nejlepších na nově se rozvíjejících trzích. Na prvotřídní státní podniky narazíte téměř v každém odvětví. China Mobile má 600 milionů zákazníků. SABIC ze Saúdské Arábie patří k nejziskovějším chemickým společnostem na světě. Letecká společnost Emirates vykazuje každý rok 20procentní růst. Třináct z největších ropných společností na světě je ovládaných státem. A totéž platí pro největší světovou plynárenskou společnost Gazprom.

Státní podniky budou i nadále vzkvétat. Očekává se, že rozvíjející se trhy, na kterých se jim daří, porostou o 5,5 procenta za rok v porovnání s 1,6 procenta v bohatém světě. Tento model je navíc stále oblíbenější. Čínská a ruská vláda razí nový trend. Využívají státní moc k tomu, aby stvořily národní přeborníky v rostoucí řadě "strategických" odvětví.

Podobnost mezi Východoindickou společností a dnešními státními podniky jistě není úplná. Východoindická společnost měla stálou armádu čítající na 200 tisíc mužů. Tak daleko zatím nezašel žádný z dnešních státních podniků, i když čínská Národní pobřežní ropná společnost (China National Offshore Oil Corporation, CNOOC) svěřila ochranu ropných vrtů v Súdánu bývalým vojákům Čínské lidové armády. Britská vláda neměla ve Východoindické společnosti žádný podíl - ale prominentní dvořané a politici jistě ano. Dnešní státně kapitalistické vlády drží ve svých oblíbených podnicích obrovské balíky akcií.

Východoindická společnost i její soudobí následovníci slouží dvěma pánům a hlídají si jak cenu svých akcií, tak své politické ochránce. Mnohé z dnešních státních podniků jsou monopoly nebo kvazi-monopoly. Mezi gigantickými kříženci, kteří vévodí dnešnímu podnikání, najdeme brazilský Petrobras, společnosti China Mobile a China State Construction Engineering Corporation a mexickou Federální komisi pro elektřinu (Comisión Federal de Electricidad). Mnohé z nich jsou nadšenými zastánci globalizace. Do podnikání v zahraničí se pouštějí částečně jako výdělečné organizace a částečně jako kvazi-oficiální zástupci vlád své vlasti. Řada z nich nejen vítá, že jim vláda poskytne příznivé úvěrové podmínky a diplomatickou pomoc, ale současně se ráda podílí na výstavbě infrastruktury - silnic, nemocnic a škol - výměnou za zaručený přístup k surovinám. A přestože rozkvět Východoindické společnosti patří do doby hodně vzdálené, její růst, trvání a zánik skýtají poučení pro ty, kteří řídí dnešní státní podniky a plánují jejich budoucnost. Poučení o výhodách a nebezpečích, s nimiž je třeba počítat, když podnik propojí své zájmy se zájmy národa.

Vládní dary

Jednou z výhod, které Východoindická společnost získala díky svým vazbám na stát, byla omezená odpovědnost. Před nástupem státem podporovaných podniků požadovaly společnosti od svých investorů odpovědnost neomezenou. Když nastaly problémy, věřitelé je očesali o veškerý majetek až do posledního knoflíku. Některé firmy již omezenou odpovědnost získaly a Východoindická společnost přesvědčila královnu Alžbětu, že má na tento status také nárok.

Druhou výhodou státní podpory byl monopol. V 17. století cesta kolem světa znamenala obrovské náklady a riziko. Monopol představoval alespoň špetku jistoty. Třetí výhodou byla vojenská síla. Nizozemská a portugalská konkurence se mohla spolehnout na sílu svého národního námořnictva. Angličané potřebovali něco podobného, pokud chtěli přimět investory, aby sáhli do kapsy.

Sňatek s vládou však s sebou nesl i určitá rizika. Znamenalo to sblížit se s dvořany, kteří ze společnosti chtěli vydobýt co největší zisk, a vydat se na milost politikům. Whigovští revolucionáři, kteří v roce 1688 sesadili z trůnu Jakuba II., prosazovali konkurenční podnik, proti kterému Východoindická společnost nejprve bojovala a který posléze pohltila. Protivníci podněcovali dvořany, aby oslabili monopol společnosti. S politickými problémy se však společnost vypořádala vesměs výtečně. Její nejcennější dovednost (v jazyce manažerských teorií základní firemní výhoda) nespočívala ve schopnosti uspořádat výpravu do Indie a dále, ale v umění poradit si s vnitrostátními politiky.

Společnost vytvořila silnou východoindickou lobby v Parlamentu - vlivnou skupinu poslanců, kterým z jejího podnikání plynul přímý či nepřímý prospěch. Pravidelně také obdařovala svými dary dvůr. Společnost také ve vhodnou chvíli přispívala dary státní pokladně, když státu hrozil úpadek. Řečeno slovy akcionáře George Dempstera se zkrátka chovala jako "státní stroj na peníze".

Zběhlost v politice vykazovala i v zahraničí. Plnýma rukama rozdávala úplatky. Když nepomohly, neváhala použít násilí. Za pomoci vojáků placených z indických daní si zjednala pořádek mezi vzpurnými vládci. Přitom jí bylo jasné, že největší váhu doma i v zahraničí má její schopnost poskytnout peníze na zaplacení účtů vládcům, kteří se přechodně ocitli ve finanční tísni. V době, kdy vlády na rozdíl od moderních států postrádaly prostředky, které přináší systém výdajů hrazených z daňových příjmů, byla státem podporovaná společnost pojistkou proti úpadku.

Státem podporované monopoly jsou náchylné k tomu, že přivyknou blahobytu a přijdou o své živočišné pudy. Východoindická společnost byla vzorem úspornosti. Pozoruhodně štíhlá zůstala i v době, kdy byla největší komerční organizací na světě. Vládla milionům lidí z maličké centrály, která čítala 159 osob v roce 1785 a 241 v roce 1813. Její manažeři se železnou pravidelností zdůrazňovali význam hospodárnosti a soustavně zaváděli úsporná opatření. V roce 1816 například prodloužili sobotní půldenní pracovní dobu na celý pracovní den a zrušili každoroční želví hostinu pro zaměstnance.

Východoindické společnosti se podařilo vytvořit improvizovanou verzi toho, co guru obchodního managementu Tom Peters nazval "přísně uvolněným vedením". Své zaměstnance nutila složit velkou zálohu pro případ, že by se dostali na scestí. Bombardovala je detailními instrukcemi například o tom, jak pevně musí být zabaleno zboží. Přísnou kontrolu pak vyvažovala svobodou. Zaměstnanci si mohli sami zvolit, jak budou obdržené příkazy plnit, a dokonce mohli obchodovat na svůj vlastní účet. Řada zaměstnanců z tohoto "přísně uvolněného" uspořádání dokázala vytěžit maximum. Stali se z nich indičtí nabobové a celý anglický venkov zamořila jejich nevkusná luxusní sídla.

Peníze za zásluhy

Společnost neodváděla státu jen daně a clo, nýbrž jej zásobovala i novými nápady. Byla jedním z největších inovátorů 18. a 19. století v umění vládnout. V lecčem byla ještě větším průkopníkem než sama britská vláda, konkurence z kontinentu jí nesahala ani po kotníky a předčily ji snad jen bývalé americké kolonie. To ona zavedla vládu pera a účetních výkazů. Záznamy o jejích zásilkách do Indie a zpět za období patnácti let po roce 1814 zaplnily celkem 12 414 v kůži vázaných svazků.

Podniky s podporou státu riskují, že jim uváznou na krku slaboduší synáčkové z rodin vlivných politiků. Tohoto úkazu se společnost nejen dokázala vyvarovat, ale dokonce v době, kdy se jak moc, tak peníze především dědily, zavedla jmenování za zásluhy. Nabízela místa všem zájemcům na základě schopností prokázaných při zkoušce. Založila také svou vlastní akademii Haileybury, aby měla odkud brát talentované studenty a vychovávat z nich úspěšné podnikatele a správce Indie. Tito velkomyslní státní úředníci nejen prodloužili společnosti život v době, kdy proti ní viktoriánské názory stále více brojily, ale také posloužili jako vzor pro indickou i britskou státní správu.

Vláda nad 90 miliony Indů

Společnost nakonec nezničila chtivost politiků, ale nenasytnost a moc v rukou jejích vlastních manažerů a akcionářů. V roce 1757 zvítězil sir Robert Clive v bitvě u Plassey a předal Východoindické společnosti do rukou vládu nad Bengálskem. To znamenalo zaručený příjem z kapes bengálských daňových poplatníků, ale také rostoucí angažovanost společnosti na státních záležitostech.

V Číně a na Dálném východě společnost dál vzkvétala jako obchodní podnik. Její ráz však stále více určovaly správní závazky v Indii. Příjmy z daní a poplatků začaly být důležitější než obchod. Účetní knihy vystřídaly seznamy plátců daní a soupisy jejich majetku. Zboží ve skladech nahradila munice. Jak daleko se společnost do roku 1800 vzdálila obchodu, shrnul C. N. Parkinson: "Kdo řídil Východoindickou společnost? Vláda. Co bylo jejím účelem? Vybírání daní. Jak se tento účel naplňoval? Přítomností stálého vojska. Kdo byli její zaměstnanci? Především vojáci, a pak státní úředníci."

Rostoucí vliv společnosti na politické záležitosti doháněl zástupy jejích odpůrců k zuřivosti. Jakým právem si nárokovala monopol na obchod a zároveň úlohu výběrčího daní od indických občanů? A kdo oprávnil obchodní organizaci k tomu, aby vládla devadesáti milionům Indů, vydávala vlastní mince se svým znakem a vydržovala armádu čítající 200 tisíc mužů? K tomu všemu Východoindická společnost do roku 1800 dospěla. Adam Smith společnost odsoudil jako "tíživý" a "zbytečný" monopol, jemuž na rukou ulpěla krev prolitá při bengálských masakrech. Odpor vůči společnosti se vystupňoval v roce 1770, kdy na následky hladomoru vymřela třetina bengálské populace. Obchody se téměř zastavily, protože klesla místní produktivita, a společnosti nezbylo než jít s prosíkem za britskou vládou, aby nemusela vyhlásit bankrot.

Nebezpečné konexe

Vláda podrobila společnost přísnějšímu dohledu. Zčásti nelibě nesla finanční pomoc, kterou jí musela poskytnout, a zčásti jí dělaly starosti námitky, že správa žádného kontinentu nepatří do rukou obchodní firmy. Zpřísněný dohled nutně vedl k regulaci a dále k zestátnění (či imperializaci). V roce 1784 jmenovala vláda radu, která měla řídit představenstvo společnosti. V roce 1813 jí odňala výhradní právo na obchod s Indií. V roce 1833 vzala vláda společnosti monopol na obchod s Čínou a v Indii jí zakázala obchodovat úplně. V roce 1858, rok po indickém povstání proti britské nadvládě, převzala v Indii veškeré povinnosti státní správy vláda. Poslední dividendy byly vyplaceny v roce 1873 a rok 1874 trápení Východoevropské společnosti navždy ukončil. Stát tak zničil podnik, jemuž dal předtím sám život. Dle slov jednoho pozorovatele byla Východoindická společnost "anomálií, která nemá v dějinách obdoby". Je příkladem situace, kdy dva táhnou za jeden provaz, ale každý za opačný konec. Něco takového už prý svět jen tak neuvidí. Jenže v poslední době se podobné zvláštní případy začínají objevovat všude. Východoindická společnost přestává být historickou raritou a stává se z ní vysoce relevantní případová studie.

Její příběh ukazuje, že liberálové jsou možná až příliš velcí pesimisté (pokud to je to správné slovo) v otázce, zda může státní monopol zůstat životaschopný. Společnost se udržela při životě mnohem déle než většina soukromých firem právě proto, že měla na výběr: v dobách prosperity se věnovala obchodu, a když šlo do tuhého, stačilo obrátit se s prosbou o pomoc na stát. Dokázala také, že je docela dobře možné využívat podpory vlády a přitom neztratit na relativní štíhlosti ani na invenci.

Příběh společnosti však také ukazuje, že merkantilisté jsou možná až příliš velcí optimisté, pokud jde o to, zda se státní podnik může vyvarovat politické korupce. Obchodníci, kteří provozovali Východoindickou společnost, opakovaně zdůrazňovali, že rozhodně nemají v úmyslu vládnout Indii. Byli to přece podnikatelé, kteří do politiky fušovali z holé nutnosti. Nicméně když se mezi ně začaly tlačit konkurenční státní podniky a ukázalo se, že místní princátka jsou buď neschopná, či vzpurná, nezbylo jim nic jiného než pořádný kus rozvojového světa politicky ovládnout. To vše ve jménu obchodu.

V poslední době je všude spousta rozruchu kolem čínských státních podniků - od Hongkongské burzy cenných papírů (kde v poslední době patří k největším novým emisím) až po nejpochybnější části Súdánu (kde jsou mezi několika málo statečnými, kteří se tam vůbec odvážili). A právě tyto čínské podniky se od svých indických předchůdců v ničem neliší. Také ony tvrdí, že obchodují čistě v zájmu obchodu a politické konexe jsou pro ně okrajovou záležitostí. Příběh Východoindické společnosti však napovídá, že jejich budoucnost se bude vyvíjet jinak.

© 2011 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

80 %
Tolik tržní kapitalizace dnes představují na čínské burze státem ovládané společnosti.
200 tisíc

V zahraničí Východoindická společnost rozdávala úplatky.

200 tisíc
Armádu o síle tolika mužů si v Indii vydržovala státní Východoindická společnost.

V době největší slávy. Úředníci a funkcionáři Východoindické společnosti sledují kohoutí zápasy. Olejomalba od Johana Zoffanyho z roku 1790. Foto: Profimedia.cz

Související