Když už to vypadalo, že situace ani nemůže být horší, zdá se, že se ještě zhoršila. I někteří z údajně "zodpovědných" členů eurozóny narážejí na vyšší úrokové sazby. Ekonomové na obou březích Atlantiku už dnes diskutují nejen o přežití eura, ale i o hledání možností, jak zajistit, aby jeho zánik vyvolal co nejméně rozvratného chaosu.

Je čím dál zřetelnější, že političtí lídři Evropy, přes všechnu svoji oddanost přežití eura, dost dobře nechápou, co je nutné pro fungování jednotné měny udělat. Názorem převažujícím v době vzniku eura bylo, že jediné, čeho je zapotřebí, je fiskální kázeň - žádná země by v poměru k HDP neměla mít příliš velký fiskální deficit ani veřejný dluh. Irsko a Španělsko ale před krizí měly rozpočtové přebytky a nízké dluhy, které se rychle změnily v rozsáhlé schodky a vysoké zadlužení. Evropští lídři teď tedy říkají, že je potřeba držet pod kontrolou deficity běžného účtu členských zemí eurozóny.

Dobré a špatné deficity

V takovém případě se zdá zvláštní, že zatímco krize pokračuje, bezpečným úkrytem pro investory jsou Spojené státy, které už léta mají enormní deficit běžného účtu. Jak tedy bude Evropská unie rozlišovat mezi "dobrými" deficity běžného účtu a "špatnými" deficity běžného účtu? Předcházení špatným deficitům běžného účtu by vyžadovalo mnohem větší intervence do soukromého sektoru, než naznačovaly doktríny neoliberalismu a jednotného trhu, jež byly v době zakládání eura oblíbené.

Ve Španělsku například peníze do soukromého sektoru plynuly ze soukromých bank. Měla taková iracionální rozjařenost přimět vládu, aby osekala veřejné investice? Znamená to, že vláda musí rozhodovat, které kapitálové toky - třeba do investic v oblasti realit - jsou špatné, a je proto nutné je zdanit nebo jinak potlačit? Z mého pohledu to dává smysl, ale evropští stoupenci volného trhu by z takových politik měli husí kůži.

Poučení z historie

Hledání jasné, jednoduché odpovědi připomíná diskuse, jež následovaly po finančních krizích na celém světě. Po každé krizi se objeví vysvětlení, jehož mylnost či nedostatečnost odhalí další krize. Latinskoamerickou krizi 80. let zapříčinily nadměrné půjčky; to však selhalo jako vysvětlení mexické krize v roce 1994, a proto byla připsána nedostatečným úsporám. Pak přišla východní Asie, kde byly vysoké míry úspor, a tak se novým vysvětlením stala "správa země".

Ani to však nedávalo mnoho smyslu, neboť několik let předtím krize postihla skandinávské země, jejichž správa patří k nejtransparentnějším na světě. Zajímavé je, že všemi těmito případy, jakož i krizí roku 2008, prochází určitá společná nit: špatně se chovaly finanční sektory a nedokázaly hodnotit úvěrovou schopnost a řídit riziko, jak se od nich očekávalo.

Evropa potřebuje růst

K takovým těžkostem dojde s eurem i bez něj. Euro ale vládám ztížilo možnosti reakce. Problém přitom nespočívá jen v tom, že jim euro vzalo dva klíčové korekční nástroje - úrokovou sazbu a směnný kurz - a ničím je nenahradilo či že mandát ECB je zaměřovat se na inflaci, zatímco výzvami dneška jsou nezaměstnanost, růst a finanční stabilita. Bez společného fiskálního orgánu jednotný trh otevřel dveře daňové konkurenci - soupeření ve změkčování podmínek s cílem přilákat investice a posílit výstup, který lze volně prodávat napříč unií.

I kdyby měli pravdu (a já myslím, že se mýlí) ti ze severu Evropy, kteří tvrdí, že euro by fungovalo, kdyby bylo možné vynutit si u ostatních kázeň, platí, že se šálí moralistní hrou. Je sice pěkné vinit své jižní krajany z fiskální rozmařilosti anebo v případě Španělska a Irska z toho, že daly volným trhům volnou ruku, aniž by předvídaly, kam to povede. Neřeší to ale problém současnosti: s obřími dluhy, ať už jsou plodem chybného kalkulu soukromého či veřejného sektoru, je nutné se vypořádat v rámci eura.

Dnešní snižování výdajů ve veřejném sektoru nevyřeší problém včerejší rozmařilosti; pouze ekonomiky zatlačí do ještě hlubších recesí. Evropští lídři to vědí. Vědí, že růst je potřebný. Než by ale řešili dnešní problémy a našli recept na růst, drží raději kázání, co ta či ona předchozí vláda měla udělat. To sice může mravokárce uspokojovat, ale evropské problémy to nevyřeší - a euro nezachrání.

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

Joseph E. Stiglitz
profesor Kolumbijské univerzity v New Yorku

Po každé krizi se objeví vysvětlení, jehož mylnost či nedostatečnost odhalí další krize.

Euro vládám ztížilo možnosti reakce v případě krize.

Související
Zobrazit