The Economist: Reportáž z ozářené zóny ve Fukušimě

Za silničními zátarasy, které brání neoprávněným osobám ve vjezdu do 20kilometrového ochranného pásma kolem jaderné elektrárny Fukušima Dai-iči, začíná jiný svět. Hrstka lidí, kteří se v něm pohybují, nosí strašidelně bílé ochranné obleky. Po 11. březnu se vylidnilo jedno město za druhým a přes domovní dveře rozprostřeli své sítě pavouci. Na ulici se válí červenohnědá paruka, kterou nejspíše nějaká starší dáma ztratila při útěku před zemětřesením, tsunami a jadernou katastrofou. Před nočním klubem Noční přítel ve městě Tomioka, ze kterého je to do jaderné elektrárny devět kilometrů, pobíhá zdivočelý pštros.

Novináři mají do ochranného pásma vstup zakázán. Proniknout dovnitř jim však ochotně pomáhají evakuovaní obyvatelé, kteří nevědí, jak na tom jsou, a spousta jich má proto vztek na vládu. Asi 89 tisíc vysídlenců dostalo jednodenní propustku, aby si každý mohl jít domů posbírat jednu krabici cenností. Člověka neznalého místních poměrů překvapí velikost opuštěných obcí a prosperita, v níž tady v poslední době lidé žili. Vedle rýžových polí, dnes prorostlých zlatobýlem, stojí velké podniky a moderní dobře stavěné školy pro stovky dětí.

Na předpisy se nehledí

Hlídkové vozy zastavují projíždějící vozidla. Policie dbá především na to, aby se neoprávněné osoby nedostaly do blízkosti postižené elektrárny, jejímž vlastníkem je největší japonská energetická společnost Tokyo Electric Power (Tepco). Míra utajení stoupá, když se pokusíte obrátit na ty, kterým připadl děsivý úkol jadernou elektrárnu stabilizovat. Mnozí z nich nejsou zaměstnanci společnosti Tepco, ale málo placení smluvní pracovníci ubytovaní v Iwaki jižně od ochranného pásma. Snadno se poznají podle šusťákových ochranných obleků. Pocházejí zřejmě z nejchudších vrstev společnosti. Jeden muž telefonuje domů z telefonní budky, jelikož si nemůže dovolit mobilní telefon. Další má jen jeden přední zub. Ani jednomu se nechce mluvit s novináři, protože k podmínkám jejich pracovního poměru patří mlčení. Svěřují se však s obavami o bezpečnost. Jeden z nich, který si za den při odklízení radioaktivních sutin v elektrárně vydělá 15 tisíc jenů (190 dolarů, cca 3500 Kč), prý absolvoval jen půlhodinové bezpečnostní školení. Téměř všechny jeho znalosti o nebezpečí spojeném s radiací pocházejí z televize.

Mezi pracovníky ve Fukušimě panuje přísná hierarchie. Zaměstnanci společnosti Tepco jsou v menšině. Firma zaměstnává horní vrstvu nasmlouvaných pracovníků z podniků, které vyrábějí reaktory, jako je Toshiba a Hitachi. Ti pak zadávají práci stavebním a inženýrským firmám, které mají své vlastní subdodavatele, a tak to pokračuje dál až k malým skupinkám dělníků sjednaných jedním mistrem. Některé z níže postavených podniků mají možná vazby na jakuzu (japonskou mafii). K nejhůře placeným dělníkům patří členové sociální menšiny burakumin (např. potomci řezníků, koželuhů - pozn. redakce), která zůstává kvůli svému původu obětí diskriminace.

Obhájci práv z pracovněprávních vztahů uvádějí, že zvlášť zranitelní jsou lidé na nejnižších příčkách žebříčku. Často nemají nárok na podnikovou zdravotní péči, příspěvky na důchodové připojištění a odstupné za propuštění. Hirojuki Watanabe, radní za Japonskou komunistickou stranu v Iwaki, který se zasazuje o ochranu pracovníků v elektrárně Dai-iči, může doložit kumulovanou dávku radiace, které byl vystaven jeden ze zaměstnanců. V průběhu dvou měsíců dosáhla téměř 33 milisievertů neboli třetiny hladiny, která je při práci na místě jaderné katastrofy povolena za celý rok. Watanabe upozorňuje na celou řadu porušení bezpečnostních předpisů. Pracovníci, kteří se brodí zamořenou vodou, si stěžují na děravou obuv. Někteří nebyli poučeni o tom, kdy si mají měnit filtry v ochranných maskách.

Hirojuki Watanabe se domnívá, že nedostatek prostředků nutí společnost Tepco, aby šetřila tam, kde úspory nejsou na místě. Chybí podle něho i takové základní nářadí jako maticové klíče. Korporaci nahrává nedostatek informací v médiích. Radní Watanabe ukazuje závazek, který jednoho z místních vedoucích pracovníků společnost Tepco přinutila podepsat a kterým si vynutila jeho mlčenlivost. Článek čtyři zakazuje pracovníkům hovořit s kýmkoli mimo podnik. Veškeré žádosti médií o rozhovor jsou zamítnuty.

Pracovníkům na vyšší úrovni se nejspíše dostává lepšího zacházení, nicméně i oni jsou vázáni mlčenlivostí. Své svědectví týdeníku The Economist nevědomky poskytl technik nasazený v přední linii při ochlazování tří roztavených jader reaktorů. Tento snědý padesátník pracuje v oblasti jaderné energetiky již pětadvacet let. Jakmile se o nehodě doslechl, věděl, že jeho povinností je přispěchat na pomoc, neboť odborníků na provoz reaktorových systémů je velmi málo. V květnu se do elektrárny Fukušima Dai-iči rozjel. Nejtěžší práce v té době podle jeho slov prováděli ti nejníže postavení dělníci. Sutin na odklízení bylo tolik, že v horku pod vahou ochranné výstroje nejednou zkolabovali. Ačkoli je odvážela záchranka, následující den byli obvykle zase v práci.

Nejtěžším obdobím pro něj byl červen a červenec, kdy už byl odklizen dostatek sutin na to, aby mohl začít pracovat na reaktorových systémech. V sedmihodinových pracovních směnách se obvykle střídá hodina práce a hodina volna. Před začátkem směny si technik nejprve musí obléknout dvě sady ochranného oblečení, čtyři páry rukavic a helmu s dýchacím přístrojem. Všechno se navíc přelepí páskou, aby ani kousíček kůže nezůstal nechráněn. Po každé hodině práce musí ochranné vrstvy svléknout a vyměnit. Teprve potom může znovu začít pracovat. (Tepco s puntičkářskou přesností uvádí, že počet použitých ochranných obleků k likvidaci již dosáhl 480 tisíc.)

Technik rovněž zmínil, že během měsíců, kdy bylo nejvíce práce, se pravidlo hodiny práce a hodiny odpočinku nedodržovalo. "Všichni se sice snaží, seč mohou, ale většina lidí, kteří sedí na ústředí společnosti Tepco, nemá vůbec ponětí o tom, co se tu děje. Nikdo z nich netuší, v jakých podmínkách musíme pracovat." Vzápětí ale dodává: "V žádném případě odsud neodejdu, dokud vše nedokončím."

Na pokraji krachu

Vládní činitelé tvrdí, že některá mírnější porušení bezpečnostních opatření by se dala omluvit tím, že společnost Tepco je ve stavu válečné pohotovosti a její hlavní prioritou je stabilizovat stav reaktorů. Jasuhiro Sonoda z vládnoucí Demokratické strany Japonska se minulý týden ostentativně napil vody přímo v elektrárně, aby dokázal, že obavy o bezpečnost nejsou na místě. Vláda kromě toho 1. listopadu oznámila, že hodlá do elektrárny poprvé pozvat novináře. Zprávu však hned zamlžila doporučením, aby se návštěvy zdržely ženy, a to z bezpečnostních důvodů a také proto, že v areálu elektrárny nejsou žádné dámské toalety. Den nato vydala společnost Tepco zprávu, že se v jednom ze zasažených reaktorů nečekaně objevily známky jaderného štěpení. Byla proto nucena použít kyselinu boritou, aby zabránila obnoveným únikům radiace.

Špína, v níž se fyzicky utápí elektrárna Fukušima Dai-iči, se odráží i na financích korporace Tepco. Plán připravený společně s vládou, který unikl na veřejnost, počítá během deseti let se zkrácením výdajů o 2,5 bilionu japonských jenů. Vládní činitelé přitom trvají na tom, že energetické společnosti nedovolí žádné škrty na úkor bezpečnosti. Již nyní se však očekává, že Tepco v letošním finančním roce vykáže ztrátu ve výši 570 miliard jenů, a ocitne se tak na hranici platební schopnosti. Vláda měla 4. listopadu potvrdit, že poskytne firmě vydatnou finanční injekci ve výši jednoho bilionu japonských jenů. Peníze by měly být použity především na pomoc 89 tisícům evakuovaných.

Lidé, kteří byli kvůli katastrofě donuceni opustit své domovy, čekají na odškodnění jako na smilování. A stále více jim vadí rouška tajemství, kterou je zahalena jak elektrárna ve Fukušimě, tak opuštěná města a vesnice, která byla po staletí domovem jejich rodin. Čím méně zpráv přinášejí média o tamní situaci, tím větší mají lidé strach, že se na ně zapomene. A o to menší tlak bude vyvíjen na společnost Tepco, aby jim vyplatila řádné odškodnění. To je možná důvodem, proč někteří začínají brát zákon do vlastních rukou a pašují novináře do ochranného pásma.

© 2011 The Economist Newspaper Limited.
All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

570 mld. jenů
Taková je pro letošní finanční rok odhadovaná ztráta vlastníka jaderné elektrárny ve Fukušimě, společnosti Tepco.

Přísná opatření? Na snímku z letošního září kontrolují zaměstnanci fukušimské elektrárny množství radiace na jednom ze svých kolegů. Bezpečnostní opatření v místě ovšem mají podle týdeníku Economist trhliny. Foto: Reuters