Jako kluk jsem byl přesvědčený o tom, že jednou vymyslím skvělý nápad, který ostatní ohromí. Asi jsem nebyl sám. Mám podezření, že to přesvědčení "prosakuje" i do dospělosti. Čekáme, že naši podřízení budou z našich nápadů "paf" a přetrhnou se, aby je realizovali. Mně se to většinou neděje. Asi mé nápady nejsou geniální. Avšak roli v tom hraje i to, že lidem chybí motivace se na nich podílet.

Základní motivací by měl být plat za práci. Tam, kde je práce jasně daná, to funguje. Po pásu přijíždí šroub, dám na něj matku a už jede další... Pokud padají šrouby na zem, nezbývá než pracovníka vyměnit. Cíl je jasný: žádné šrouby na zemi. Jenže mí lidé takto nepracují. Uvědomil jsem si ale, že svůj "pás" potřebují. Jinými slovy: každý potřebuje vědět, co má dělat, a co se stane, když mu "z pásu padají šrouby". "Pásovým" lidem je třeba jasně říci, co od nich potřebujete. Pokud však pracujete s lidmi, které nestačí pouze úkolovat, musíte najít jejich "knoflík". To mi kdysi vysvětlil můj zkušený sedmdesátiletý kolega. "Každý má svůj knoflík - a když ho najdeš, stačí jen mačkat," říkal.

Knoflíky mám i já, ale uvnitř firmy byste je hledali marně. V mém soukromí jich je spousta. Nechci pracovat proto, aby povýšili mého šéfa a firma splnila plán. Pracuji proto, aby byla spokojená manželka, dítě, ego... abych mohl na motorku nebo do privátní kliniky. Ale knoflíky nefungují pořád. Říká se, že nažraný lev neloví. Když už "lvi" vydělali dost, budou raději "spát ve stínu". Jak je dostanete zpět k lovu? Chce to jiný knoflík. A lépe více malých než jeden veliký. Jak to tedy celé nastavit? U pásových lidí stačí fixní odměna za to, že u pásu vydrží celý den, a nějaká ta třešnička, když šrouby nepadají. Knoflíkářům je třeba stanovit cíl a říci jim, "co za to". Občas je dobré jim šikovně připomenout, o co přijdou, když ztratí práci.

Martin Valach
obchodní ředitel finančně poradenské společnosti AWD ČR

Související