Bylo nám řečeno, že jde o finanční krizi, a tak se vlády na obou stranách Atlantiku zaměřily na banky. Stimulační programy byly vydávány za dočasný lék proti bolesti, který je potřebný k přemostění propasti do doby, než se finanční sektor zotaví a soukromé půjčky obnoví. Bankovní zisky a bonusy se sice vrátily na původní hodnoty,
ale půjčky se nezotavily.

Banky tvrdí, že půjčování zůstává omezené kvůli nedostatku důvěryhodných půjčovatelů v důsledku churavějící ekonomiky. A data naznačují, že mají alespoň zčásti pravdu. Velké podniky koneckonců sedí na několika bilionech dolarů v hotovosti, takže peníze nejsou tím, co by jim bránilo v investování a najímání zaměstnanců. Některé menší firmy – a možná jich je mnoho – jsou však v dia­metrálně odlišné pozici; jsou zbaveny prostředků, takže nemohou růst, a mnohé z nich jsou nuceny se zmenšovat.

Ekonomika však byla nemocná už před krizí; bublina na trhu nemovitostí pouze zakryla její slabiny. Nebýt spotřeby podporované bublinou, došlo by k mohutnému poklesu agregátní poptávky.

Místo toho se míra osobních úspor zřítila na pouhé jedno procento a dolních 80 procent Američanů každoročně utrácelo zhruba 110 procent svého příjmu. I kdyby byl finanční sektor plně vyspravený a i kdyby si tito rozmařilí Američané nevzali ponaučení, jak je důležité spořit, jejich spotřeba by dnes byla omezená na 100 procent jejich příjmu. Každý, kdo mluví o „návratu spotřebitele" – a to i po jeho oddlužení –, proto žije v říši fantazie. Náprava finančního sektoru byla nezbytná pro hospodářské zotavení, ale zdaleka nebyla dostatečná. Abychom pochopili, co je třeba udělat, musíme porozumět problémům ekonomiky předtím, než krize udeřila.

Za prvé se Amerika i svět staly obětmi vlastního úspěchu. Rychlý růst produktivity ve výrobě předběhl růst poptávky, což znamenalo, že se snížila zaměstnanost ve výrobě. Pracovní síla se musela přesunout do sektoru služeb.

Globalizace je jedním, ale ne jediným faktorem přispívajícím ke druhému klíčovému problému – rostoucí nerovnosti. Přesun příjmů od těch, kteří by je utratili, k těm, kteří to nedělají, snižuje agregátní poptávku. Podle stejné logiky přesunuly prudce rostoucí ceny energií kupní sílu ze Spojených států a Evropy k vývozcům ropy, kteří s vědomím rozkolísanosti cen energií logicky velkou část těchto příjmů uspořili.

Posledním problémem, jenž přispěl ke slabosti globální agregátní poptávky, bylo mohutné hromadění rezerv v zahraniční měně rozvíjejícími se trhy – které k tomu částečně motivovalo špatné zvládnutí východoasijské krize MMF a americkým ministerstvem financí v letech 1997 až 1998. Země si uvědomily, že bez rezerv jim hrozí ztráta hospodářské suverenity.

Kde se dnes při řešení těchto skrytých problémů nacházíme? Začneme-li odzadu, země, které akumulovaly velké rezervy, dokázaly přestát hospodářskou krizi lépe, takže motivace k hromadění rezerv je ještě silnější.

Stejně tak platí, že zatímco bankéři získali své bonusy zpět, mzdy zaměstnanců se snížily a jejich pracovní doba se zkrátila, což dále prohloubilo příjmovou propast.

Vláda hraje stěžejní roli při financování služeb, které lidé chtějí, jako jsou školství a zdravotnictví. A pro obnovu konkurenceschopnosti v Evropě a USA bude klíčové zejména vládou financované školství a odborný výcvik. Evropa i USA se však rozhodly jít cestou fiskálních úspor, čímž v podstatě zajistily, že proměna jejich ekonomik bude pomalá.

Recept na to, co globální ekonomiku trápí, vyplývá přímo z diagnózy: jsou to masivní vládní výdaje zaměřené na usnadnění restrukturalizace, podporu energetických úspor a snížení nerovnosti a také reforma globálního finančního systému, která vytvoří alternativu k hromadění rezerv.Vedoucí světoví představitelé – i občané, kteří je volí – si to nakonec uvědomí. S dalším oslabováním růstových vyhlídek jim nic jiného nezbude. Jak velkou bolest však budeme muset do té doby přetrpět?

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

Joseph E. Stiglitz
profesor na Kolumbijské univerzitě

Pokud lépe neporozumíme příčinám krize, nemůžeme zavést účinnou strategii zotavení.

Hospodářský propad, který začal v roce 2007, přetrvává a všichni se ptají: Proč? Pokud lépe neporozumíme příčinám krize, nemůžeme zavést účinnou strategii zotavení. Doposud se nám nepodařilo ani jedno.

Související