Evropa trpí současnými krizemi suverénních dluhů, bankovnictví a měny. Hospodářské nesnáze a politické tlaky zasazují rány vztahům mezi občany, suverénními státy a nadnárodními institucemi, jako je Evropská centrální banka.

Šíří se výzvy k rezignaci na fiskální suverenitu, k drastické rekapitalizaci finančně zranitelné bankovní soustavy, případně i k tomu, aby Řecko a možná i další problémové členské státy eurozóny opustily euro (nebo aby se zřídila prozatímní dvourychlostní měnová unie).V tomto výbušném prostředí politici zoufale používají nejrůznější nástroje - včetně ECB, MMF a Evropského fondu finanční stability -, aby se pokusili zastavit finanční paniku, nákazu a riziko recese. Jdou však oficiální činitelé správným směrem?

Krize suverénních dluhů, bankovnictví a eura jsou provázané. Vzhledem k tomu, že nedostatečně kapitalizované banky drží velké objemy nekvalitních suverénních dluhů států z okraje eurozóny, byly by mnohé z nich nesolventní, kdyby se jejich aktiva účtovala v cenách "marked to market".

Jejich oddlužování zpomaluje zotavení. A rozsáhlé fiskální úpravy, které se nutně musejí provést v Řecku, Irsku, Portugalsku a možná i v Itálii a ve Španělsku, přinesou hospodářský a sociální rozvrat.

Státní bankrot by pravděpodobně doprovázela těžká hospodářská kontrakce - po krachu Argentiny v roce 2002 kleslo HDP této země o 15 procent.

Navzdory zátěžovým testům, sanačním fondům a nepřetržitému jednání zatím trvalé a funkční řešení evropským politikům uniká. Nezdar bude znamenat obrovskou překážku pro hospodářský růst v Evropě v následujících letech a mohl by ohrozit i přežití samotného eura. Existují tři základní přístupy k řešení bankovní krize. První se opírá o čas, ziskovost a konečnou dohodu mezi dlužníky a věřiteli. Jeden odhad naznačuje, že padesátiprocentní snížení hodnoty suverénního dluhu zemí z okraje eurozóny by způsobilo ztráty ve výši asi tří bilionů dolarů, což by spolklo celý kapitál evropských bank. Banky jsou však v současném prostředí s nízkými úrokovými sazbami ziskové podniky, protože si v typickém případě krátkodobě půjčují prostředky a pak je dlouhodoběji půjčují za vyšší sazby. Hra o čas by jim proto mohla umožnit, aby se postupně rekapitalizovaly tím, že si ponechají zisky nebo přilákají kapitál zvenčí.

Druhým přístupem je rychlé vyřešení. Budou-li však ztráty příliš vysoké nebo zotavení křehké, poskytnutí volné ruky bankám, aby se postupně rekapitalizovaly samy, a vyřešení špatných dluhů později nebude fungovat. Rychlejší řešení však možná bude nezbytné, aby bankovní zombie nenakazili finanční systém.A konečně je zde cesta veřejného kapitálu. Probíhá-li trhem tažená rekapitalizace příliš pomalu a uzavření selhávajících institucí není možné, je vyhrocenější alternativou napumpovat veřejný kapitál přímo do bank.

Evropané - dlužníci i věřitelé - musejí řešit bankovní problém přímo a současně s problémy eura, suverénních dluhů a fiskálních úprav. Předstírání, že banky lze ponechat s malými vedlejšími ztrátami donekonečna otevřené, je jen zbožným a nebezpečným přáním.

Michael Boskin
profesor ekonomie na Stanfordově univerzitě

© Project Syndicate 2011
www.project-syndicate.org

Související