Sociální stát: Musíme okopírovat severský model, nebo ho demontovat

O neudržitelnosti evropského modelu sociálního státu hovoří liberální ekonomové už od konce minulého století. Stále vyšší výdaje na důchody, zdravotnictví i sociální dávky si podle nich vynucují zvyšování daní a snižují konkurenceschopnost starého kontinentu.

Výrazný ekonomický růst v letech před krizí do velké míry skutečnou situaci dokázal zakrýt. Teprve propad celé globální ekonomiky odhalil hloubku problémů v celé nahotě. Většina zemí zabředává stále hlouběji do dluhů. Ani vysoká daňová kvóta (tedy daně či jejich maskovaná obdoba ve formě sociálních odvodů), která v průměru Evropské unie převyšuje 40 procent hrubého domácího produktu, už na financování přebujelého systému nestačí.

Ne všude je ale situace stejně kritická. V severní Evropě - Švédsku, Finsku či Dánsku - je možné hledat inspiraci, jak i »velký« stát financovat bez konstantního zadlužování a ztráty konkurenceschopnosti.

Nepůjde to ale bez relativně vysokých daní a především bez omezení korupce a neefektivity státu, které velkou část z vybraných peněz pohltí.

Současnou podobu sociálního státu je tedy nutné reformovat, a to nejen z pohledu osekání nesmyslných výhod sociálního systému, jako například celoplošných přídavků na děti.

Prosadit změny ale nebude vůbec jednoduché. Ekonom Pavel Kohout z poradenské společnosti Partners je skeptický. »Je politicky téměř nemožné již jednou zavedené sociální vymoženosti zrušit. Sociální stát je do velké míry jednosměrný,« myslí si.

Život na dluh nefunguje

Situace je už opravdu kritická. Zadluženost celé Evropské unie dosáhla hrozivých 80 procent hrubého domácího produktu.

V nejhorší pozici se ocitly jihoevropské země: Portugalsko a Řecko musel zbytek unie zachraňovat před bankrotem. Avšak ani v případě Itálie a Španělska není situace o mnoho lepší. Vysokému zadlužení se ale nevyhnuly ani Německo nebo Rakousko.

Jediné severské státy v posledním desetiletí dluhy nezvyšovaly, ale naopak splácely. I poměrně náročný sociální stát tedy zvládly »ufinancovat«. Jak to dokázaly? Především díky kázni politiků a hlubokým reformám.

Ukázněný Sever

Model sociálního státu vychází z keynesiánské ekonomické teorie. Nicméně ve většině zemí se vlády touto teorií neřídily a porušovaly většinu jejích principů včetně toho základního: v době hospodářského růstu tvořit rozpočtové přebytky a zadlužovat se pouze v době recese.

Při pohledu na data o hospodaření většiny evropských zemí za posledních deset let je vidět, že i navzdory nepřetržitému růstu až na výjimky vlády vykazovaly rozpočtové deficity, kterými financovaly nákladný sociální systém.

Nepřekvapí, že opačně se chovaly Švédsko, Finsko a Dánsko, které v době konjunktury hospodařily s přebytky. Díky tomu se jim na rozdíl od zbytku Evropy podařilo snižovat celkové státní dluhy.

Například Švédsko svůj veřejný dluh snížilo ze 72 procent hrubého domácího produktu v roce 1995 na současných zhruba 40 procent HDP. Podle guvernéra švédské centrální banky Stefana Ingvese si Švédové kvůli snižování dluhů stanovili jednoduché pravidlo, které také dodrželi.

»V rámci fiskální konsolidace vláda rozhodla, že rozpočtový přebytek musí být v každém roce o jeden procentní bod vyšší než míra hospodářského růstu,« vysvětluje Ingves.

V ostrém kontrastu je například vývoj dluhu nejsilnější evropské ekonomiky, Německa. To za stejné období své zadlužení zvýšilo ze zhruba 55 na více než 82 procent HDP. Bylo to způsobeno právě deficitními rozpočty i v letech 2006 nebo 2007, kdy německá ekonomika rostla více než tříprocentním tempem.

Bolestivé reformy

Skandinávské země patřily historicky k největším vyznavačům silného sociálního státu. Na konci 80. let minulého století se však ukázalo, že v takovém rozsahu ho není možné ani s daňovou zátěží kolem 60 procent HDP udržet bez vysokých dluhů.

Proto přistoupily k reformám, které by třeba v jižní Evropě vyvolaly masové protesty kvůli asociálnosti. Za příklad může opět sloužit především Švédsko.

To se na začátku 90. let minulého století ocitlo v situaci, kdy přestalo zvládat financování mohutného sociálního státu. V té době vláda přerozdělovala více než 70 procent hrubého domácího produktu. V důsledku reforem omezujících sociální vymoženosti vládní výdaje o patnáct let později jen mírně přesahovaly polovinu HDP.

»Výsledkem bylo, že se švédský rozpočtový deficit ve výši jedenácti procent HDP změnil na 2,5procentní přebytek,« píše ve své analýze švédských reforem analytik Andres Aslund z amerického Petersonova institutu pro mezinárodní ekonomiku.

Zdůrazňuje, že změny byly skutečně výrazné. Vláda ve Švédsku například provedla penzijní reformu s povinným soukromým spořením ve výši 2,5 procenta z příjmu a vyšším věkem pro odchod do důchodu. Ten byl sice stanoven na 61 let, ale řadou výhod včetně vyšší penze se vláda snaží motivovat lidi k odchodu do penze až v 67 letech.

Kromě toho zavedla také spoluúčast ve dříve plně státem hrazeném zdravotnictví (poplatek za návštěvu lékaře činí v přepočtu zhruba 300 českých korun, u specialisty dvojnásobek). Dále také některé univerzální sociální dávky přeměnila na zásluhové, tedy odstupňované dle předchozích příjmů, což se týká i důchodů.

V roce 2008 tak byla země po reformách ve výborné kondici. I to je příčinou, proč v krizi obstála prakticky nejlépe z celé Evropy.