Rozhovor týdne: Nechci všechno, nejsem magor, tvrdí o sobě manažer Kvitové

Už na dálku jsou z areálu TK Sparta Praha slyšet typické dunivé tenisové údery. Ranní ticho na okraji královské obory Stromovka přehlušují svými raketami hlavně děti. Jsou rozptýleny podél plotu na dlouhém antukovém pruhu rozparcelovaném do třinácti kurtů. Ty hodně malé mají ještě problém vrátit míček přes síť, starší už jsou ale zdatnými partnery svých dospělých trenérů.

Všemu tomu tlukotu šéfuje šedovlasý muž sedící v přilehlé administrativní budově. Včera přijel z Prostějova, kde má svoji domovskou základnu. Jmenuje se Miroslav Černošek, zabývá se sportovním marketingem a talentovaný tenisový potěr pro něho představuje příslib budoucích zisků. Tajně doufá, že v dětském houfu najde dalšího Tomáše Berdycha či Petru Kvitovou, kterou začátkem července doprovodil až na trůn královny v »posvátném« Wimbledonu.

Jak Petřin úspěch využijete ve svém byznyse?

Finalizujeme nějaké věci, ale zatím nemohu být úplně konkrétní. Měli by přijít čtyři noví marketingoví partneři, ale smlouvy ještě nejsou podepsané.

Těch nabídek byla strašná spousta, ale některé byly i dost problematické. Šlo třeba o to, že by někde někomu nahrávala, sice za celkem slušné peníze, ale dělala by takovou cvičenou opičku.

Co vás nejvíce zaskočilo?

Určitě jednání se Škodou Auto. Jak jste možná vnímali - Petra škodovky velice hájila. Na tiskovce v Londýně byla dotazována, čím jezdí a ona řekla, že superbem. Divili se, proč jezdí takovým špatným autem, a ona odvětila, že špatné není.

Manažeři Škodovky mě kvůli tomu neskutečně uháněli. Nabídky na spolupráci byly úžasné, ale po čtrnácti dnech to jejich »board«, v němž jsou kromě jednoho Čecha samí Němci, zarazil. Velice mě to zklamalo. Znovu jsem si ověřil, že oni český sport podporovat nechtějí. Dali dost arogantně najevo, že úspěchy našich sportovců je nezajímají. Je to velmi smutné.

S kým jste v té věci jednal?

Dopisem mě oslovil generální ředitel, opakovaně mě kontaktoval i šéf marketingu. Musím znovu zdůraznit, že jsem to nebyl já, kdo o spolupráci usiloval. Oni naháněli nás a potom to chladnokrevně zařízli.

Jak jste na to reagovali?

Vrátili jsme se k bavorákům, protože s firmou BMW máme dlouhodobě velice korektní vztahy. Petra si už nové auto převzala.

Když mluvíte o autech, svého času jste se otřel o Tomáše Berdycha, že má dva bavoráky, když by mu stačil jeden. Budete i Petru Kvitovou držet při zemi, aby »nezblbla« z peněz?

V tomto konkrétním směru ji při zemi držet nemusím. Je to dáno i tím, že je holka. K autům nemá takový vztah jako kluci. Berďa se v nich vidí.

Ale snažím se ji připravit na to, že nebude snadné to unést. Když jsme spolu po Wimbledonu letěli letadlem za prezidentem Klausem a potom na filmový festival do Karlových Varů, říkal jsem jí cestou, že nápor, který teď je, není ještě nic proti tomu, co může přijít.

Nyní je centrem obdivu a blahořečení, ale tak to nemusí být pořád, až přijdou neúspěchy. Zatím to ale zvládá excelentně.

Děti prominentů vždycky odpadnou

Máte ve své líhni řadu talentů. Třeba Jiří Veselý letos jako junior vyhrál dvouhru i čtyřhru na Australian Open. Nakolik v úspěchu mladých hráčů hraje roli vůle kombinovaná s talentem a nakolik peníze?

Zajímavé určitě je, že děti těch prominentních tenistů, které měly naprosto ideální podmínky - mladý Kodeš, mladý Koukal, mladý Šmíd - to nikdy nikam nedotáhly. Děti z těch bohatých poměrů sice vystudují Oxford či Cambridge, ale tenisově za moc nestojí. To je moje zkušenost.

A vedle toho vidíte Petru, obyčejnou holku z Fulneku, které její táta, učitel tělocviku a matematiky, dal takové základy, že to dotáhla až k triumfu ve Wimbledonu.

O čem to svědčí?

Svědčí to asi o tom, že je dobré pracovat s dětmi, které nejsou z klasického tenisového prostředí. Které nejsou také deformované lpěním rodičů na úspěších.

Mám špatnou zkušenost s dětmi, které k nám přicházejí v deseti letech jako mimořádné talenty. Od čtyř let stojí na kurtu a jsou příliš drilované. Petra v patnácti letech, když přišla do Prostějova, hrála hodinu a půl po škole.

V době, kdy přichází rozhodující zlom, mezi šestnáctým až devatenáctým rokem, ona mohla ještě výrazně zvyšovat objem tréninku. Ale jestliže někdo ve čtrnácti letech trénuje sedm hodin denně, tak těžko může trénovat ještě víc.

Když jste v roce 2009 kupovali tenisovou Spartu, neuvažoval jste, že těžiště vašeho tenisového byznysu přesunete z Prostějova do Prahy?

Spartu jsme kupovali proto, že jsme často naráželi na neschopnost přetáhnout některé talenty z Čech až do Prostějova. Když si vezmete západní, severní a jižní Čechy, tak ne každý je ochoten a schopen se přemístit na Moravu. A mně připadá důležité, abych měl přístup ke všem talentům. Mám větší šanci natrefit na někoho po Berdychovi a Kvitové.

Ale Prostějov pro mě zůstane vždy prioritní. V Prostějově jsem se narodil, bydlím u kurtů, které vlastním, moc se mi tam líbí a okolo mě jsou lidé, se kterými jsem začínal. A mladí tenisté tam mají ideální podmínky. Vše, co potřebují k životu, najdou v areálu a jeho bezprostředním okolí.

V Praze to takové není? Vždyť je tu určitě větší nabídka škol.

V Praze narážíme na velké vzdálenosti od bydliště. A pro rodiče je velmi důležité vědět, že děti jsou v bezpečí. Já když jim tady v Praze ukážu, že dítě bude bydlet na Chodově, trénovat na Spartě u Stromovky, do školy bude chodit na Pankráci, tak z toho moc nadšeni nebudou. I proto jsme se rozhodli vybudovat na Spartě ubytovnu.

Děláme jemný personální byznys

Na vašich projektech spolupracují stále tytéž firmy: Agrofert, Třinecké železárny, UniCredit Bank, ČEZ, Modřanská potrubní. Je tahle stálost vaší strategií?

Kladu důraz na tři věci. Aby byla kontinuita projektu, kontinuita firem a kontinuita lidí, s nimiž dělám. V mých firmách, TK Plus a Česká sportovní, pracuji od počátku se stejnými zaměstnanci, a to samé se týká i spolupracujících firem. Rozhodně se nestane, že po úspěchu Kvitové tam dám jinou firmu.

Co se týče nových projektů, dnes máme nabídky, že bychom mohli dělat téměř všechny sporty a všechny akce. Já ale nemám tu naivní představu, že nade mnou a nad mými firmami slunce nezapadá. Jak říká jeden francouzský filozof, hřbitovy se obsadí samými nenahraditelnými...

A proto si stále říkám: držme se toho, co umíme - tenis, atletika, olympiáda, projekty typu NHL, různé exhibice...

V médiích proběhly spekulace, že byste se mohli stát partnery hokejového či fotbalového svazu.

Není to pravda. Nejsem magor, abych dělal úplně všechno. Já si myslím, že člověk musí být trošku skromný a musí naslouchat i hlasu firem, s nimiž dělá. A firmy nás uznávají, že to, co děláme, děláme dobře. Proč se hrnout tam, kde nemáme zkušenosti a kam by partneři s námi ani nešli. Není asi náhodou, že ve fotbale moc velkých firem nenajdete.

Neuvažovali jste třeba o tom, že půjdete se svým know-how na Slovensko či do Polska?

Jednu takovou úvahu jsme měli, v souvislosti se slovenským olympijským výborem. Ale člověk tam není doma, nemá kontakty. A já vždycky říkám: to, co děláme, je jemný personální byznys.

S těmi lidmi musíte mít osobní vztahy a já se s Jirkou Kunertem z UniCredit Bank, s Andrejem Babišem z Agrofertu a Tomášem Chrenkem z Třineckých železáren znám patnáct či sedmnáct let.

A vím, že když zvednu telefon a řeknu, Jirko, potřebuju podpořit Zlatou tretru, protože mi tam vypadl partner, Jirka mi pomůže. Na Slovensku či v Polsku netuším, komu bych zavolal.

Nevnímám, kdo je u socanů a kdo v ODS

Zdeněk Duplák, člen představenstva vaší České sportovní, se loni stal poradcem ministra průmyslu a obchodu Martina Kocourka...

Zdeněk je Prostějovák a velmi schopný člověk. Dělal čtyři roky na naší ambasádě v Londýně, dva roky v Helsinkách. Je to kluk, který prošel kus světa, jazykově je excelentně vybavený a vnímá fajnovosti byznysu. Jeho táta byl technickým ředitelem OP Prostějov. Je to pro mě velmi důležitý člověk. V začátcích mi poskytl neocenitelné kontakty a vědomosti.

Znamená to snad, že jste ho ministru Kocourkovi doporučil?

Nezastírám, že jsme s Martinem Kocourkem dlouholetí kamarádi. Známe se asi 16 let, od roku 1994, kdy byl šéfem poradců tehdejšího premiéra Václava Klause. On je z Moravské Třebové, žil v Zábřehu, já se velice dobře znal i s jeho rodinou. Jeho syn u nás deset let hraje tenis. A jelikož se Zdeněk dlouho pohyboval v zahraničním obchodě, byl pro Martina ideálním člověkem.

A jak osvětlíte, že se Kocourkovým poradcem loni stal i Tomáš Medek, šéf Modřanské potrubní, která na vašich marketingových projektech také velmi úzce spolupracuje?

Kocourek byl šéfem dozorčí rady ČEZ, přičemž Modřanská potrubní je poměrně důležitým dodavatelem ČEZ, takže i tato volba je přirozeně otázkou nějakých vzájemných kontaktů.

Svůj byznys stavíte na kontaktech. Máte je ale vybudovány do všech politických stran pro případ, že přijde úplně nová vládní garnitura?

Teď bych řekl něco lehce kritického k médiím. Mám pocit, že vytváříte virtuální dělení společnosti. Já nevnímám, jestli je někdo u socanů, v ODS, nebo je apolitický, zda je podnikatel, či ne. Třeba i s Mirkem Topolánkem jsem se poznal ještě v době, kdy nebyl ani senátorem. Ale měl vztah ke sportu. Když se stal premiérem, tak samozřejmě pro mě bylo příznivější období.

Hospodářské noviny loni zjistily, že jste byl formálně veden jako asistent poslance Vladimíra Šoltyse z ODS. Jen abyste měl volný vstup do sněmovny. Jak se tam dostáváte teď?

Svého času jsem měl ve sněmovně spoustu kamarádů, ale část odešla, část se posunula do jiných pozic. Teď už nemám pocit, že bych tam musel chodit. Naposledy jsem tam byl asi před čtvrt rokem.

Ten příběh s Šoltysem je banální. Trval dva roky a skončil už v roce 2006. Odehrál se v době, kdy jsem tam chodit potřeboval, bylo výhodné mít tu průkazku. Nemusíte se zapisovat, někde čekat. Udělal jsem to jako řada lobbistů.

Pana Šoltyse jsem viděl asi dvakrát v životě. Ptal jsem se kamarádů, zda je tam nějaký poslanec, který má volné místo asistenta a někdo mi doporučil právě jeho. Potkali jsme se někde na golfu a plácli si. Nic jiného v tom nebylo.

Průkazku jste dříve asi potřeboval kvůli »porcování medvěda«, tedy rozdělování dotací do regionů. Prý jste pro tenis v Prostějově takto získal dohromady zhruba 150 milionů korun.

To nám mnozí vyčítali, ale jaký je výsledek těchto peněz? Berdych a Kvitová, kteří dělají výbornou reklamu zemi. Jestli má stát něco podporovat, tak především to, kde jsou adekvátní výsledky. A my je máme.

My máme nejlepší mladší žáky, nejlepší starší žáky i nejlepší dorostence v republice. Nejdříve jsem vytvořil za privátní peníze nějaký projekt a teprve potom jsem požádal rozpočtový výbor, zda by dobudování tenisového areálu v Prostějově nepodpořil. Na tom nevidím nic špatného.

A ten medvěd už vám nechybí?

My už jsme prostějovský areál dobudovali a já nejsem ten, co by tahal peníze ze státu za každou cenu. I dnes je možné nějaké peníze od státu získat. Ministerstvo školství má také projekt na investice, kde se rozděluje asi půl miliardy korun. Když potřebuji, tak si požádám.

Letos jsme potřebovali za milion korun nějaké zdravotní dovybavení. Tak jsme si požádali, a peníze dostali (oblast sportu má na ministerstvu školství na starost náměstek Jan Kocourek, bratr ministra Martina Kocourka - pozn. red.). Myslím, že takto a v těchto menších částkách je to lepší a klidnější než medvěd. Ten byl příliš hektický a senzitivní.

V posledních letech se v Česku konal světový šampionát v lyžování a v ženském basketbale, v září tu bude evropský v mužském volejbale. Kde by měly končit ambice tak malé země?

Ambice by především měly být přiměřené finančním prostředkům, které jsou aktuálně k dispozici.

Vycházím z vlastní zkušenosti. Nám se zatím nestalo, že by nějaký projekt, na kterém jsme dělali, skončil fiaskem, jak jsme to viděli při lyžování v Liberci.

My se snažíme dělat jen projekty, které máme sofistikovaně ekonomicky uchopené. Mým snem stále je přivést do Česka basketbalovou NBA. Nikdy ale nepůjdu do projektů, pokud to nebude ekonomicky vycházet. NBA je otázkou nějakých 400 milionů korun a vím, že v této ekonomické situaci a s 10 miliony obyvatel to nejsme schopni utáhnout.

Šlo by to jedině tehdy, pokud by přišel nějaký partner z venku a řekl, my vám sem přivezeme NBA a vy doplňte 150 milionů. Potom bych o tom začal uvažovat.

Není rozumnější dělat více menších akcí než jednu velkou?

Podle mého ano. Osobně vidím jako správnou filozofii šéfa tenisového svazu Ivo Kaderky, který se rozhodl zrušit všechny ty megalomanské turnaje, kdy se na jednom utratily všechny peníze. Dnes máme po celé republice 10 či 15 menších turnajů, na kterých dostávají příležitost mladí talentovaní hráči. To českému sportu pomůže nejvíce.

Není to tak dávno, kdy i relativně rozumní lidé podporovali myšlenku uspořádat v Praze olympiádu a za příklad nám dávali řecké Atény.

Sedmdesát procent řecké olympiády zaplatila Evropská unie. My bychom už ty peníze nikdy nedostali. Byli jste v Aténách? Tam ta sportoviště zejí prázdnotou. Postavili třeba úžasný tenisový areál, kde dnes roste tráva.

Od začátku jsem byl přesvědčený, že Praha a tento stát na to nemá. Můj kamarád Sergej Bubka (někdejší excelentní ukrajinský skokan o tyči, nadále držitel světového rekordu - pozn. red.) říká, že Rusové mají ekonomické vyhodnocení letní olympiády, z kterého vyplývá, že město pod pět milionů obyvatel není schopno olympijskou infrastrukturu využít.

Nechci zestárnout, vidím další cíle

Jednou jste někde řekl, že vás nezajímá sportovec, kterého nezajímají peníze. Je asi překvapivé, že toto prohlásí člověk, který byl dlouhá léta členem KSČ.

Tak s tou stranou bych to moc nespojoval. Myslel jsem to tak, že jestli dnes nějaký sportovec nevnímá hodnotu peněz, nevnímá, že si skrze ně může usnadnit celý zbytek života, tak se mi s ním velmi špatně pracuje.

Kdyby Berďa neměl ambici být v první světové desítce a stačilo by mu být jenom stým hráčem světa, tak není pro mě atraktivní ho zastupovat.

Sportovec musí vnímat, že kolem něho probíhají nějaké procesy, které souvisejí s penězi. Když budu pro Petru shánět reklamního partnera například u hodinek a jedna hodinářská firma nabídne sto tisíc, druhá dvacet, budu se přirozeně snažit tu její hodnotu tlačit dopředu, aby to bylo za těch sto. A to je důležité, aby toto sportovci chápali.

Je tedy ve sportu už vše jen o penězích?

Ne, vztahy s lidmi o penězích nejsou.

Je vám 63 let, vaši vrstevníci jsou již v penzi. Jak dlouho chcete svůj byznys ještě dělat?

Nepřemýšlím o tom. Když se dívám na pana prezidenta Klause, i v sedmdesáti vypadá velice čile, tak alespoň ještě těch sedm let bych pracovat chtěl. Mám pocit, že jsem v období, kdy se mi daří, cítím se fyzicky i psychicky dobře, vidím před sebou další cíle...

Mám sice ve firmě lidi, kteří jsou schopni vykonávat spoustu věcí samostatně, ale vždycky tam musí být nějaký vizionář, který řekne, toto ano a toto ne. A to je moje role. Jako majitel využívám právo veta.

Vaše touha pracovat minimálně do 70 je jistě potěšující pro tvůrce penzijní reformy.

Za minulého režimu se chodilo povinně do důchodu v šedesáti. A vzpomínám si, jak mnozí ti muži, kteří takto odešli, najednou v 62 či 63 měli mozkové mrtvice, infarkty, protože výrazně změnili svůj denní režim.

Já jdu ráno v sedm do práce, večer v sedm z práce, jsem zvyklý jednou dvakrát za týden jet do Prahy, pravidelně hraju tenis a basket. A mám obavu, že když začnu spát ráno do deseti, do firmy jen zavolám, rychle zestárnu. A to já nechci.

Jiří Pšenička
Jan Štětka

Vítězství Kvitové ve Wimbledonu přetavuje Miroslav Černošek v nové kontrakty. Věří, že se úspěch odrazí i na Fed Cupu či olympiádě. Foto: Jan Rasch

Aby Černošek s Kvitovou stihli v jednom dni navštívit prezidenta Klause i karlovarský filmový festival, musel jim Černoškův kamarád, miliardář Tomáš Chrenek, zapůjčit svůj tryskáč. Foto: Profimedia.cz

Pražskou tenisovou Spartu Černošek koupil, aby si podchytil i talenty z českých krajů. Hlavním tenisovým městem pro něho prý navždy zůstane rodný Prostějov Foto: Jan Rasch