Svět se zbláznil III.: Arabské jaro - iluze a realita

Arabské jaro otřáslo většinou zemí islámského světa. Smetlo několik dlouholetých prozápadních diktatur, vytvořilo nové bojiště pro Západ v Libyi a velkou nejistotu na Blízkém východě a v oblasti Perského zálivu. Stalo se tak jedním z fenoménů globálního vývoje letošního roku.

Je to fenomén o to zajímavější, že vznikl spontánně a neočekávaně, nebyl veden islamisty a jako vlna se přelévá ze země do země bez ohledu na jejich velmi rozdílné společenské a ekonomické charakteristiky.

V jeho důsledku vzala za své představa o zvláštní sklerotičnosti a nehybnosti společenských struktur arabských zemí, které vzdorují modernizačním snahám a náporu globalizace.

Jasmínové revoluce prokázaly, že globalizace naopak působí, že se tradiční nehybná společnost rozpadá, že postupně vznikají zárodky občanské společnosti, pro něž se dosavadní poměry stávají neúnosnými.

Politický útlak, korupce, ohromné sociální rozdíly, nadvláda úzkých od společnosti odtržených tradičních elit, závislost diktátorů na západní podpoře v situaci, kdy populační exploze a růst světových cen potravin vyostřují sociální problémy - to vše vyvolává atmosféru masové nespokojenosti.

Je nepochybné, že události takzvaného Arabského jara jsou pouze počáteční etapou hlubších společenských a politických změn a dlouhého období nestability a nejistot.

Chybí nový vůdce

Masové spontánní protestní hnutí, které smetlo či ohrožuje diktátory, nemá jasné vůdčí síly ani program.

Země, kde revoluce zvítězily, jako je Tunisko a Egypt, se nacházejí v přechodné fázi, kdy se teprve bude rozhodovat o dalším směřování vývoje a kdy probíhá proces diferenciace politických sil.

Představy různých proudů o budoucnosti jsou nepochybně velmi rozdílné.

Lze očekávat nástup islamistů a otazníky stojí nad postavením a budoucí úlohou ozbrojených sil, které stály mimo revoluční hnutí a jsou pádem diktatur oslabeny.

Nelze zapomínat i na velmi rozdílné podmínky v jednotlivých zemích.

Zcela jiná je situace relativně vyspělého Tuniska či národnostně a poměrně i nábožensky homogenního Egypta ve srovnání s kmenovými společnostmi Libye či Jemenu, nebo konfesionálně a národnostně velmi pestré Sýrie. Velký otazník se vznáší nad stabilitou ropných monarchií Perského zálivu.

Arabské Pražské jaro?

Na Západě vyvolaly arabské revoluce nadšení a iluze, že další region je rozhodnut následovat západní vzor a směřuje k demokracii. Zmiňují se paralely s Pražským jarem či rokem 1989 ve východní Evropě.

Iluze však nejsou na místě. Nejde jen o to, že demokracie nemá v arabském světě žádné tradice a nelze ji snadno zavést shora či zvnějšku.

V této etapě čeká arabské země spíše více či méně komplikovaný boj o moc různých politických sil. Jsou možné další eskalace vnitřních konfliktů a vznik nových autoritativních režimů, ať již islamistické či sekulární provenience.

Masy obyvatelstva si spojily pády starých diktátorů s iluzemi o rychlém zlepšení životních podmínek. Politická nestabilita, únik kapitálu, pokles pracovní disciplíny, zahraničních investic a turismu však přinesou spíše zhoršení sociálních poměrů.

To může atmosféru dále radikalizovat.Je třeba počítat s velkou pravděpodobností takového vývoje a připravit se na rizika.

Arabský svět se dal do pohybu a bude se měnit. Bude to proces dlouhodobý a komplikovaný a přinese mnoho problémů. Za všechny jmenujme hrozbu zvýšené migrace do Evropy, nová rizika pro vývoj blízkovýchodního konfliktu a pro trh s ropou.

Je to však vývoj nevyhnutelný a v dlouhodobém horizontu snad i pozitivní, přestože o staré stabilitě či nové svobodě a demokracii budou mnozí v regionu a na Západě ještě dlouho jen snít.

Jiří Weigl
vedoucí Kanceláře prezidenta republiky, vzděláním ekonom a arabista

Arabský svět se dal do pohybu a bude se měnit. Bude to proces dlouhodobý a komplikovaný a přinese nám mnoho problémů.