Janu Zemanovi bylo necelých dvacet let, když se v červenci 1956 rozhodl utéct na západ. Jako místo přechodu si vybral hranici s Rakouskem poblíž Znojma. Ta byla kvůli rovinám a schůdnému terénu oblíbeným místem běženců.

Zeman si vzal s sebou pouze maturitní vysvědčení z brněnské jedenáctiletky, které mu mělo ulehčit uplatnění v cizině.

Jeho pokus o emigraci skončil náhle: po dotyku hraničního drátu dostal dávku několika tisíc voltů.

»Smrt v takových případech nastala okamžitě. Ti lidé většinou neměli šanci ani zjistit, co se děje, protože nikde neviselo varování, že dráty jsou pod proudem,« vysvětluje historik Martin Pulec z Archivu bezpečnostních složek.

Jan Zeman byl jednou z celkem 95 obětí drátů s vysokým napětím, kterými komunistický režim v letech 1952 až 1966 obehnal hranice s kapitalistickým světem. Jejich smrt se nikdy nevyšetřovala.

Průlom nastává teprve nyní. Policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu chce stíhat bývalé důstojníky Pohraniční stráže, kteří udržovali tento mechanismus v provozu.

»Jde nám o tehdejší vojáky z povolání, kteří sloužili na hranicích v době, kdy na těch drátech umírali lidé. Odhadujeme, že naživu mohou být stále desítky osob,« říká vyšetřovatel Tomáš Lemfeld.

První obvinění by podle něho mohla padnout již na podzim.

Inspirace nacisty

Takzvané EZOH neboli elektrické zařízení k ochraně hranice se táhlo od Aše až po Bratislavu. Tvořily ho většinou tři drátěné ploty, z nichž pod proudem byl pouze střední.

»Nápad napustit dráty elektřinou se nezrodil u nás. Využívali ho už nacisté k hlídání koncentračních táborů,« vysvětluje historik Pulec.

V Československu zavedl tento »vynález« dřívější vyšetřovatel, později velitel pohraničníků Ludvík Hlavačka, a to zřejmě na pokyn sovětských poradců.

Režim však navenek tuto novinku tajil. »Kdyby o zařízení lidé věděli, mohli se na něj připravit, a nemělo by takový účinek,« dodává Martin Pulec.

Právě on před pěti lety sestavil seznam všech známých obětí elektrických zátarasů. Mezi téměř stovkou lidí přitom zdaleka nejsou pouze Čechoslováci - asi ve dvaceti případech šlo o Poláky, kteří se přes zdejší hranici pokoušeli utíkat do ciziny.

»O příbězích těch obětí se toho moc zjistit nedá. Pro pohraničníky představovali téměř rutinu, takže sepsali pouze stručnou zprávu o jakou osobu šlo, kudy postupovala, a tím se to uzavřelo,« říká Pulec (viz hlášení vpravo).

Za zmínku však stojí, že mnohdy dráty zabíjely také samotné pohraničníky, ať už proto, že s nimi neodborně zacházeli, nebo se jich jednoduše dotkli, když si mysleli, že nejsou pod proudem.

Jejich přesný počet historici neznají. Odhadují však, že pohraničníků na drátech zahynulo nakonec více než samotných běženců.

Elektrické dráty začaly mizet v roce 1966.

»Souviselo to jak s uvolňováním mezinárodního napětí, tak právě i s vysokým počtem obětí z řad vojáků,« dodává Pulec.

Od té doby až do revoluce pak už pohraničníci do drátů pouštěli pouze slabý proud, který jim měl signalizovat výskyt »narušitele«.

Záklaďáci z obliga

Za úmrtí na hranicích komunistického Československa policisté dosud vyšetřovali pouze několik pohraničníků, kteří proti běžencům zasahovali se zbraní v ruce. Oběti elektrických drátů zůstávaly stranou zájmu.

Policisté totiž neměli jasný mustr, jak tyto případy stíhat - zločiny komunistického režimu se v Česku mohou dostat před soudce, jen pokud odporovaly tehdy platným zákonům.

Jenomže soudobé předpisy rozmísťování elektrických drátů vůbec neřešily. Například klíčový zákon z července 1951 o potřebě »chránit státní hranice před pronikáním všech nepřátel tábora pokroku a míru« se zabýval výlučně okolnostmi, za jakých mohou pohraničníci střílet.

Zlom nastal před několika měsíci, když Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu získal znalecký posudek, podle kterého použití elektrických drátů porušovalo tehdejší bezpečnostní normy. A to právě kvůli faktu, že Pohraniční stráž nevarovala před tím, co na hranicích nastražila.

»Tehdejší státní normy nařizovaly u neochráněného vodiče vždy umístit varování, že hrozí nebezpečí smrti,« uvádí posudek.

Na jeho základě chtějí policisté dokázat, že pohraničníci nesou odpovědnost za smrt lidí, kteří v době jejich služby na drátech zahynuli.

»Nepochybně museli vědět, jaké nebezpečí tam hrozilo,« tvrdí vyšetřovatel Lemfeld.

Policisté se zaměřují konkrétně na tehdejší důstojníky a vojáky z povolání - nikoli třeba již na vojáky základní služby.

»Ti se nacházeli v odlišné situaci. Vojáci základní služby nevěděli, do čeho jdou, a nemohli si ani vybrat, kde budou sloužit. Jinak by jim hrozilo vězení nebo problémy v civilním životě,« dodává Lempfeld.

Úřad dnes také zkoumá, je-li možné stíhat i tehdejší funkcionáře Ústředního výboru KSČ nebo ministerstva vnitra za jejich politickou odpovědnost. U nich však zatím policisté nedohledali dokumenty, které by dokazovaly jejich přímé angažmá.

»Je možné, že čelní funkcionáři strany s tím raději nechtěli mít nic společného, takže řekli vedení Pohraniční stráže, ať si hranice ohlídá, jak uzná za vhodné,« dodává Lempfeld.

Na vlastní riziko

Samotní bývalí pohraničníci, které týdeník Ekonom oslovil, se k využívání elektrických drátů moc vyjadřovat nechtějí. Zdůrazňují však, že »narušitelé neměli v příhraničním území co dělat«.

»Šlo o zakázané pásmo, kam se podle zákona smělo vstoupit jen s propustkou. Každý, kdo chtěl tudy procházet, to věděl a šel na vlastní riziko,« říká Miroslav Macháček, který od poloviny 50. let velel jedné z rot pohraniční stráže na Domažlicku.

Zda napájení hraničních drátů elektřinou bylo omluvitelné, hodnotit nechce. »Tehdy byla jiná situace - stály proti sobě dva světy a my jsme museli chránit bezpečnost republiky,« dodává.

Podobně mluví i Gustav Janeček, jenž sloužil v éře normalizace poblíž Prachatic.

»Když dnes řeknete jenom, jaký byl počet obětí těch elektrických zátarasů, tak každý vyvalí oči a řekne "No to je strašný". Jenomže ty lidi tam přece nikdo neposílal,« říká.

Námitku, že před zaváděním životu nebezpečných drátů režim nevaroval, neuznává.

»Lidé o těch drátech věděli až moc dobře. Přál bych vám vidět to vybavení, které měli s sebou - od gumových obleků po pogumované kleště. Někteří "hrdinové" si ovšem mysleli, že jim stačí jutový pytel. Tam to bylo jasný,« uzavírá.

Vladimír Šnídl

95 lidí
usmrtily elektrické hraniční dráty v letech 1952 až 1966.

Policisté chtějí dokázat, že pohraničníci nesou odpovědnost za smrt běženců.

Hlášení o úmrtí »narušitele« byla pro pohraničníky rutina. Zjistili pouze o koho šlo, odkud pocházel a kudy utíkal. Vlevo zpráva o smrti Jana Zemana z roku 1956. Foto: ÚDV, Archiv bezpečnostních složek, montáž Radek Vondra

Související