Na cestě je již čtvrtým rokem a teď se konečně přibližuje ke svému prvnímu cíli. Americká sonda Dawn (v překladu Úsvit) startovala v září 2007 a urazila už bezmála 2,8 miliardy kilometrů. Pomalu, ale jistě se přibližuje k asteroidu Vesta v pásu asteroidů mezi Marsem a Jupiterem, který je nyní od Země vzdálen o trochu více než Slunce - 166 milionů kilometrů.

Cestu by šlo sice zvládnout v kratším čase, ale sonda se vypravila na stíhací závod s Vestou kolem Slunce tak, aby mohla zaparkovat na její oběžné dráze. Kdyby k ní zamířila přímo, jen by ji minula a letěla dál.

U asteroidu má naplánováno strávit celých 10 měsíců, což se zatím žádnému pozemskému tělesu nepoštěstilo.

Jaký má tato mise cíl? Odborníci doufají, že se dozvědí důležité informace jak o samotném složení asteroidů, tak i o historii sluneční soustavy. Těleso totiž v minulosti neprošlo žádnými zásadními geologickými změnami, takže by dosud mělo obsahovat původní materiál, ze kterého náš planetární systém před 4,6 miliardy let vznikl.

»Už se nemůžeme dočkat, až nám Dawn začne posílat snímky a údaje, které poodhalí minulost sluneční soustavy,« líčí své pocity Christopher Russell z Kalifornské univerzity v Los Angeles, který se bude podílet na zpracování dat, na stránkách NASA.

Planety skutečné a trpasličí

Tím ale poslání sondy neskončí. Po deseti měsících u Vesty se od ní odpoutá a zamíří ke druhému tělesu, trpasličí planetě Ceres. Dorazí k ní v roce 2015.

Také Ceres byla donedávna považována za asteroid neboli planetku. V srpnu 2006 ale Mezinárodní astronomická unie na valném shromáždění v Praze odhlasovala novou definici planet a zavedla novou kategorii takzvaných trpasličích planet.

To jsou tělesa, která mají na rozdíl od asteroidů kulový tvar, ale nemají dostatečnou gravitaci, aby svoji dráhu vyčistila od menších těles.

Zatímco Pluto se mezi trpasličí planety »propadlo« ze škatulky planet skutečných, Ceres byla naopak do této kategorie povýšena. Je skoro o polovinu větší než Vesta a na rozdíl od ní je kulatá.

Sonda Dawn tak bude mít unikátní příležitost stejnými přístroji prozkoumat dvě tělesa, která mají sice společné, že se nacházejí v hlavním pásu asteroidů, ale již nyní odborníci vědí, že se v mnohém liší.

Ačkoli mají stejný původ, prošly rozdílným vývojem.

Zatímco Vesta je suchá, kamenitá a poznamenaná sopečnou činností i nárazy meteoritů, Ceres je na povrchu poměrně hladká. Experti se domnívají, že ji z větší části tvoří vodní led.

Mise na odpis

Na první pohled se může zdát, že vědecký přínos sondy bude jednoznačný - asteroidy zajímají nejen vědce, ale i politiky, kteří rozhodují o investicích do výzkumných programů.

Jsou to přece tělesa, která mohou jednoho dne ohrozit naši planetu, a pokud bude zapotřebí je nějakým způsobem odklonit z kolizní dráhy, potřebujeme znát jejich vnitřní složení. Přesto to tato mise neměla jednoduché.

Vznikla už v roce 2001 jako součást vědeckého programu NASA s názvem Discovery. Start se ale neustále odkládal, hlavně kvůli problémům s vývojem xenonového iontového pohonu. Právě ten je jedním z unikátů této sondy - ze začátku ji sice pohání jen nepatrně, ale jeho výkon se konstantně zvyšuje a nakonec je desetkrát vyšší než klasické rakety na chemické palivo. Vedle toho mu stačí jen pár kilogramů paliva, které dlouho vydrží.

Právě tento atypický způsob pohonu byl ostatně také jedním z dalších důvodů, proč sonda k Vestě letěla tak dlouho po okružní trase. Dawn tak byla vůbec první sondou, která měla být poháněna čistě jen iontovým motorem.

Nicméně v roce 2006 se měla celá mise kvůli škrtům v rozpočtu NASA zrušit.

Mezi vědci se ale zvedla ostrá vlna kritiky a podařilo se jim doslova vydupat pokračování příprav. Při přesvědčování kongresmanů jim pomohly právě i argumenty o případném riziku srážky Země s asteroidem. Sondě s příznačným názvem Dawn tedy zase začalo svítat na lepší časy.

Pak se start sice ještě několikrát posouval kvůli technickým i organizačním důvodům, kdy se plánované vypuštění dostalo do kolize se startem raketoplánu, jedné vojenské družice a marsovské sondy Phoenix, nakonec ale raketa Delta II sondu Dawn úspěšně vynesla do kosmu 27. září 2007.

V únoru roku 2009 se přiblížila k Marsu a využila jeho gravitace ke svému zrychlení.

Kosmická klopýtnutí

Ani po startu ale mise celou dobu neprobíhala úplně hladce, poměrně dramatické byly především uplynulé týdny.

Koncem června zažili inženýři z NASA horké chvilky, když jedna tryska vypověděla službu a sonda se automaticky přepnula do bezpečnostního módu. Naštěstí se podařilo odhalit příčinu - výpadek jednoho elektrického obvodu - a po třech dnech činnost sondy obnovit.

Vedle toho se shodou okolností 29. června samy od sebe resetovaly spektrometry pro mapování povrchu, které se právě kalibrovaly zaměřováním blížící se Vesty. O den později se je podařilo nahodit a vrátit k normálu.

V posledních týdnech na stránkách NASA přibývají optimistické fotografie Vesty, které přibližující se sonda pravidelně posílá na Zemi.

Dalším přelomovým datem v dlouhém putování sondy byl 16. červenec, kdy se přiblížila k Vestě na 16 tisíc kilometrů a zaparkovala na její oběžné dráze. Postupně se k ní dál přibližuje a pořizuje její snímky. V nejbližších dnech, po ověření funkčnosti všech přístrojů, začne s vědeckým pozorováním.

Detailní průzkum

K Vestě se sonda postupně přiblíží na 680 kilometrů a nakonec jen na pouhých 200. Mezi její úkoly patří fotografovat části povrchu, které budou právě osvícené Sluncem. Stereokamera umožní pořídit trojrozměrnou mapu, která prozradí i výškové poměry jednotlivých útvarů na povrchu asteroidu. Postupně takto zmapuje celé těleso.

Navíc bude spektroskopicky zkoumat odražené záření. Neutronový a rentgenový detektor by měl prozradit chemické složení na povrchu, spektrometr viditelného a infračerveného záření pak skladbu jednotlivých minerálů.

Snad si tedy sonda již vybrala svůj příděl smůly a dál bude její ambiciozní program probíhat podle plánu.

Potěšilo by to nejen vědce zkoumající asteroidy a původ sluneční soustavy, ale i kongresmany, kteří se nakonec nechali přemluvit a odsouhlasili financování celého projektu. A v neposlední řadě také každičkého z 365 tisíc nadšenců z řad široké veřejnosti, kteří vyslyšeli výzvu NASA a nahlásili svoje jméno, které je nyní zapsáno na křemíkovém čipu o velikosti necelého čtverečního centimetru, jenž se nachází na palubě sondy.

Sice je to jen takové gesto, které žádné vědecké poznatky nepřinese, ale přinejmenším povzbudilo zájem veřejnosti o kosmický výzkum.

Eva Vlčková
redaktorka Lidových novin

Americká sonda u obřího asteroidu

Asteroidy jsou tělesa, která mohou ohrozit naši planetu. A pokud bude nutné je nějakým způsobem odklonit, potřebujeme znát jejich vnitřní složení.

Související