Mezinárodní měnový fond: Zrušit, nebo reformovat!

Senzační titulky o údajném sexuálním skandálu Dominiqua Strausse-Kahna dostaly Mezinárodní měnový fond do popředí zájmu veřejnosti. Je to trochu paradox. Jedna z nejvýznamnějších finančních institucí světa by si totiž pozornost zasloužila z daleko závažnějších důvodů.

Přitom ještě před čtyřmi lety rostl počet hlasů volajících po zrušení této organizace kvůli nepotřebnosti. Avšak ekonomická recese její vliv na globální ekonomiku výrazně posílila.

»Mezinárodní měnový fond je jednou z mála institucí, které na krizi vydělaly,« potvrzuje profesor ekonomie na Kalifornské univerzitě Barry Eichengreen, který dříve působil i jako poradce MMF.

Instituce pomáhala po vypuknutí finanční a ekonomické krize zachraňovat před bankrotem hned několik zemí především v Evropě. Díky tvrdým podmínkám půjček tím zároveň získala značný vliv na fungování jejich ekonomik.

Rostoucí moc i nástup nové šéfky, bývalé francouzské ministryně financí Christine Lagardeové, na začátku července znovu oživily debaty o nutnosti najít fondu funkci pro nové tisíciletí.

Kritici totiž připomínají, že MMF již ve druhé polovině minulého století postupně přišel o původní úlohu orgánu dohlížejícího na mezinárodní systém fixních měnových kurzů.

V nové roli poradního sboru, který má varovat před ekonomickými problémy, se ale příliš neosvědčil. Pochvalu nezískal ani jako »lékař« pomáhající zemím na pokraji bankrotu.

Co by se tedy pro jeho lepší fungování mělo změnit?

Stroj na morální hazard

Nejtvrdší kritici Mezinárodního měnového fondu, mezi než tradičně patří třeba i český prezident Václav Klaus, volají rovnou po jeho zrušení. Nebo alespoň radikálním omezení jeho pravomocí.

Varují hlavně před systémem půjček, který demotivuje představitele zemí, aby prováděli zodpovědnou hospodářskou politiku.

»Mezinárodní měnový fond je gigantický stroj na morální hazard. Vlády by se při vystavení soukromým věřitelům musely chovat ve svém zadlužování obezřetněji. Fond jim však půjčuje jako světový věřitel poslední instance,« upozorňuje ekonom a bývalý ředitel Centra pro ekonomiku a politiku Petr Mach.

Půjčování předluženým státům je navíc ze strany fondu motivováno převážně politicky, přesně jako je tomu v případě současné dluhové krize eurozóny.

Také nová šéfka podle svých dřívějších vyjádření pro média preferuje záchranu bankrotujícího Řecka i dalších zemí »za každou cenu«.

Právě nalévání desítek miliard eur do de facto zkrachovalých ekonomik místo nějaké formy »měkkého« bankrotu ekonomové odsuzují.

»Lagardeová by jako nová šéfka MMF měla ukázat, že finanční pomoc Řecku není politicky motivována. Musí připravit nejvlivnější globální finanční instituci na to, že ze záchranných půjček pro zadlužené země utrpí ztráty,« upozorňuje šéf globální investiční společnosti PIMCO a dlouholetý pracovník MMF Mohamed El-Erian.

Chybné předpovědi

Umírnění odpůrci současného fungování Mezinárodního měnového fondu sice chtějí tuto instituci »nechat žít«, ani oni však nešetří kritikou.

Organizace, která se pasovala do role analytického poradního orgánu pro své členské země, podle nich tuto úlohu nezvládá. Především kvůli nedostatečné fundovanosti. Měla by proto posílit tým odborníků.

Ředitel Harvadského institutu pro mezinárodní rozvoj Jeffrey Sachs odhaduje, že na jednu zemi připadá v Mezinárodním měnovém fondu přibližně sedm ekonomů.

To je podle něho příliš málo na to, aby měl fond komplexní přehled o aktuálním dění v nich.

Důkazy? Nedokázal v předstihu varovat před hypoteční krizí ve Spojených státech, po které následovala globální ekonomická recese.

Včas neupozornil ani některé špatně hospodařící země.

»Má-li mít MMF nějakou budoucnost, bude muset jeho management vydávat silnější varování před dalším nebezpečně vysokým deficitem běžného účtu platební bilance Spojených států, před příštím neudržitelným boomem na trhu realit nebo před jakýmkoli jiným problémem velkých zemí,« tvrdí profesor Eichengreen.

Neodbornost některých analýz se ostatně na začátku ekonomické krize dotkla i České republiky.

Kritizoval to například viceguvernér České národní banky Mojmír Hampl, který se loni do vedení fondu tvrdě opřel. Prohlásil, že Mezinárodní měnový fond měl velký podíl na urychlení ekonomické krize ve východní Evropě.

Podle Hampla přejal MMF bez ověřování statistiky Banky pro mezinárodní platby o zahraničním zadlužení finančních institucí ve východní Evropě.

Kvůli špatnému výpočtu pak byly banky v Česku, Polsku a dalších zemích východní Evropy označeny za rizikové kvůli údajně příliš velkým zahraničním závazkům. Z krize přitom nakonec vyšly velmi dobře, neutrpěly výraznější ztráty a patřily mezi nejstabilnější v celé Evropě.

Ještě horší dopady ale měly sporné rozbory stavu ekonomiky v případě dvou velkých krizí v posledních dvaceti letech.

První z nich byla asijská měnová krize, která odstartovala v roce 1997 v Thajsku.

Fond ji nedokázal předpovědět. Naopak ještě několik měsíců před vypuknutím chválil ekonomické »tygry« z východoasijského regionu za příkladný hospodářský růst.

O krátkou dobu později však tehdejší šéf Mezinárodního měnového fondu Michel Camdessus obviňoval tamní vlády z hlubokého selhání v makroekonomické a finanční politice.

Druhým příkladem fatálního selhání MMF jako poradce se na konci minulého století stala Argentina.

Fond zemi v 90. letech včas nevaroval před politikou fixního kurzu tamní měny k americkému dolaru - naopak ji podporoval.

Vše nakonec vyústilo v obrovský deficit platební bilance. Zároveň s tím rostl zahraniční dluh, který Argentina nakonec nebyla schopna splácet.

Pokud by ale MMF včas trval na devalvaci měny, země by zřejmě nedošla až bankrotu.

Podobně sporné byly například i rady fondu Argentině ke zvyšování daní. Organizace tak nejenže před bankrotem zemi svými radami nezachránila, ale sama k němu významně přispěla.

Ekonomické přehmaty

Recese posledních let dala Mezinárodnímu měnovému fondu do rukou mocnou zbraň: půjčky zemím ohroženým bankrotem. Organizace je totiž podmiňuje mnoha opatřeními, jimiž získává podstatný vliv na hospodářskou politiku postižených zemí.

Podle některých ekonomů namísto »léčby« připomínají opatření fondu udržování pacienta v kómatu.

Recepty totiž zahrnují především drastická šetření a restriktivní hospodářskou politiku. Navíc jsou univerzální a nereagují na skutečnou aktuální kondici konkrétních ekonomik.

Jako příklad opět může posloužit východní Asie na konci minulého století. MMF tamním zemím napůjčoval desítky miliard dolarů. Výměnou za ně požadoval zvyšování úrokových sazeb i daní společně se snižováním výdajů například na důchody nebo platy státních zaměstnanců.

Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz za to fond ostře kritizoval. »Tvrdé podmínky půjček přemění původně "malou" krizi v dlouhou recesi,« varoval. Postižené země se podle něho kvůli přísným opatřením nemají šanci »nadechnout«.

Jeho slova se potvrdila. Místo rychlé léčby se Asie několik let potácela v recesi spojené s vysokou nezaměstnaností.

Podobný efekt měly po bankrotu také půjčky Argentině. Fond je poskytl výměnou za restrikce, které zemi uvalily do dlouhodobé, vleklé krize.

Rovněž v případě této latinskoamerické země by pomohla lepší analýza ekonomické situace.

Řecko ukáže

O budoucím směřování Mezinárodního měnového fondu pod vedením Lagardeové nyní napovědí jeho postoje k řešení řecké krize.

Pokud bude ruku v ruce s předáky Evropské unie usilovat o odvrácení bankrotu Řecka i za cenu nalévání dalších desítek miliard eur, bude to celkem jasná zpráva o tom, že ho i nadále ovládají především politické, a nikoli ryze ekonomické motivy.

Pro budoucnost této organizace by taková zpráva nebyla příliš optimistická.

Jan Němec

Fond, který se pasoval do role analytického poradního orgánu, tuto funkci podle kritiků nezvládá.

Recepty fondu jsou univerzální a nereagují na skutečnou aktuální kondici konkrétních ekonomik.