Po nás dluhová potopa

Roční příjem dvacet liber, roční výdaje devatenáct liber devadesát šest pencí rovná se štěstí.

Roční příjem dvacet liber, roční výdaje dvacet liber a šest pencí rovná se bída a mizérie.

Tuto moudrou radu razí pan Micawber – jedna z hlavních postav v knize David Copperfield. Dílo Charlese Dickense vyšlo v roce 1850. V té době bylo naprosto běžné, že ti, kteří si půjčovali a nespláceli, skončili ve vězení pro dlužníky.

O 160 let později nic z toho neplatí. Dluží všichni. Spotřebitelé, firmy, investoři, státy... Utrácet víc, než co vydělám, se stalo normou štěstí západního světa. Stačí se jen podívat na tabulku, jaký veřejný dluh v poměru k vytvořenému HDP vykazují vybrané státy.

Nejzadluženější ekonomiky se rekrutují z řad zemí označovaných za rozvinuté. Křížkem lze ocejchovat pět evropských, které čelí bankrotu. Aktuálně ­je na řadě Itálie. Naopak mezi nejméně zadluženými státy lze najít zejména ty rozvíjející se – z Asie a Tichomoří.

Hlavním problémem západního světa je přetrvávající krátkodobé myšlení. To tvrdí šéf poradenské firmy McKinsey Dominic Barton. Zatímco Evropané a Ame­ričané nevidí dál než za další tři čtyři kvartály, Asiaté uvažují v horizontu 10 až 15 let.

»Před pár lety jsem byl v Jižní Koreji. Tamní prezident po nás chtěl, abychom mu pomohli vypracovat vizi jeho země – na dalších 60 let,« vyprávěl Barton letos v květnu na konferenci v St. Gallenu.
»Vy jste se asi přeřekl. Myslíte na šest let, že ano?« zněla Bartonova překvapivá otázka. »Nikoli, na šedesát!« odpověděl jihokorejský prezident I Mjong-bak.

Možná je nejvyšší čas začít se pro změnu inspirovat třeba právě v Asii. A zabránit tomu, aby se reálně naplnilo heslo: po nás potopa.