Václav Klaus slaví 70: Co dokázal, co se mu nepovedlo, co bude dělat dál?

Celoživotní sportovec se nezapře. Zatímco jeho političtí vrstevníci chřadnou, Václav Klaus svoji sedmdesátku vítá v plné síle, s nezdolným elánem a pracovním nasazením. Připomíná cyklistu v pelotonu, který po dvaceti letech usilovného šlapání setřásl všechny soupeře.

Žlutý trikot pro nejlepšího jezdce ponese ještě minimálně dva roky. Jaký je ale vlastně cíl, za nímž se tak urputně žene? Co chce, aby po něm jako po desátém prezidentovi českého státu zůstalo? Kam tuto zemi směřuje? A jakou by ji chtěl mít?

Jisté je totiž pouze, že se již teď stal hlavním vykladačem historie, kterou sám spoluvytvářel. Společnost přejala jeho slovník (sarajevský atentát, toleranční patent, opoziční smlouva) a s ním i jeho pohled na milníky polistopadové politiky.

Tato pozice je velmi výhodná, ale je to jen vedlejší efekt jeho činorodosti, nikoli - doufejme - cíl samotný.

Po osmi letech na Hradě je na čase se ptát: Jaký vlastně je či bude Klausův odkaz. A bude vůbec nějaký?

»Klaus je vytrvalý, cílevědomý a prokázal značnou dávku rozhodnosti v transformačních letech. (...) V čem ho neobdivuji je jeho euroskepticismus a mámivá hra na českou nacionalistickou strunu. Prezident by měl být nejvyšší morální autoritou a kompasem, jako byl Masaryk. To mi u něho chybí,« postěžoval si v deníku MF Dnes podnikatel Kvido Štěpánek z firmy Isolit-Bravo.

Není vlastně Klaus - jak lze také zaslechnout - jen měšťák a opatrný pozér, po němž tu zbude velké nic?

Otázky bez odpovědí

Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily, zdůraznil v roce 1935 první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, když se vzdával funkce. A jako krédo vzkázal, že »potřebujeme dobrou zahraniční politiku a doma spravedlnost ke všem občanům«.

Uvážíme-li, že Česká republika v roce 1993 vznikla s jediným ideálem - přežít rozpad federace a nedopustit další rozklad - pak se současný prezident Masarykova odkazu svým způsobem drží.

Co se týče Klausových postojů, už víme, jak se dívá na globální oteplování, na Lisabonskou smlouvu, na společnou euroměnu, na jadernou energetiku, na těžbu hnědého uhlí, ba i na očkování proti prasečí chřipce či na bakterii Escherichia coli. Nikdo mu přitom neupírá, že řada jeho názorů je naprosto trefných.

Kvůli svým představám o likvidaci kůrovcové kalamity na Šumavě neváhal nedávno čtyřikrát zvednout telefon a přemlouvat svého dávného přítele Jana Stráského, aby vzal nabízenou funkci šéfa tamního národního parku.

Avšak přes všechno, co za dvacet let vměstnal do svých knih a veřejných projevů, řadu názorů zůstává dlužen.

Témata, která se týkají samé podstaty lidské existence - svobody, morálky, společenské odpovědnosti jedinců - překvapivě pomíjí. Jako by to byly prezidentovy hradní třinácté komnaty, do nichž ani sám nechce vstupovat. Možná v nich dokonce chybí mobiliář.

Přitom prvnímu muži státu by velmi slušelo - a je to právě i součást zdejší masarykovské tradice - kdyby se vahou své přirozené autority zapojil třeba do veřejné debaty o přebujelé korupci, o demografické krizi, o eutanazii, o škodlivosti hazardu, drog či prostituce.

Podobně jako se před lety vyjádřil k problematice sňatků homosexuálů.

Určitě by to bylo celospolečensky přínosnější, než aby uváděl do chodu velkorypadlo v severních Čechách, jako to učinil v minulých dnech.

Navíc, Klaus nemá rád politickou korektnost, ale svoji názorovou nonkonformitu uplatňuje hlavně vůči zahraničnímu publiku.

Doma se drží mainstreamu a »odvahu« nejít s davem a nazývat věci pravými jmény demonstruje vesměs jen v nepodstatných detailech. Například, když se veřejně vyznává ze své nelásky k moravskému hudebníkovi Pavlicovi či ke Svěrákovým a Hřebejkovým filmům.

Je totiž jisté, že pokud nepovýší své dosavadní spíše opatrné technokratické prezidentství k vyššímu nadhledu, sotva někdy dosáhne oné kýžené »tatíčkovské« aureoly.

Nebude přirozeným vůdcem národa, prezidentem, který občany spojuje, a nikoli dramaticky rozděluje.

Kteří »kmotři« mu vadí?

Lze s povděkem kvitovat, že prezident opakovaně kritizoval svého nástupce v čele ODS Mirka Topolánka za propojování byznysu a politiky. Jenže zatím nelze tušit, v čem hlava státu v této věci zaujímá tak dramaticky jiné postoje než Topolánek, Bém, Řebíček, Bendl, Langer či Gandalovič.

Vždyť za jeho premiérství vyrostl první kmotr ODS - Petr Čermák.

A dříve, než začal jezdit Topolánek do italského Monte Argentaria do tajemné vily připisované Marku Dalíkovi, přijal Václav Klaus s manželkou od lobbisty a svého tehdejšího kamaráda Petera Kovarčíka jako dar k šedesátým narozeninám dovolenkový pobyt v jeho haciendě na Mallorce.

»To mě uráží, když mě někdo srovnává s Dalíkem, Klaus mi nikdy s byznysem nepomáhal,« bránil se Kovarčík, když se ho týdeník Ekonom na to před časem ptal. Jenže podstata - cestování vysokých politiků do hnízd lobbistů - se zdá být totožná.

I jako prezident se Václav Klaus stýkal a stýká s řadou byznysmenů, zejména v prostředí pražských tenisových center v Záběhlicích, na Štvanici či ve smíchovském Erpetu.

Jeden z »kmotrů« Tomáš Hrdlička vzpomíná, že se s prezidentem naposledy setkal zhruba před půldruhým měsícem. Navíc Klaus je léta spojencem pražského exprimátora Pavla Béma, za jehož »dvojče« je řadu let označován neprůhledný lobbista Roman Janoušek.

Lze tak nabýt dojmu, že Klaus v tomto případě rozlišuje mezi »čistými« a »špinavými« kmotry pouze na základě osobních vazeb.

Pregnantní odsudek korupce z Klausových úst nikdy slyšet nebylo.

A například byznysmen Karel Janeček z firmy RSJ Algorithmic Trading, který nedávno založil Nadační fond proti korupci, Klause dokonce s bujením korupce spojuje.

»Obávám se, že pan prezident má velkou zásluhu na vzniku korupčního prostředí v Česku,« prohlašuje, byť respektuje Klausovy ekonomické názory, například skepsi ohledně zavádění společné evropské měny. »Klaus při privatizaci naprosto pominul morální a legislativní rámec. Jeho prohlášení, že nerozlišuje mezi čistými a špinavými penězi nastavilo tragickou hladinu morálky,« soudí Janeček.

Klausovy poklesky

Video šířené na internetu, na němž si český prezident při návštěvě Chile kradmo schovává protokolární pero připravené hostiteli, pobavilo doslova celý svět. Ale švejkovina je to jen do jisté míry.

Právě to jsou okamžiky, kdy i řadoví občané začnou pochybovat o hodnotovém žebříčku prvního muže státu. I někteří Klausovi někdejší spolupracovníci vidí v kradmých pohybech ruky pokerově se usmívajícího prezidenta symboliku, která ho těžce poškozuje.

»Tím perem pohřbil veškeré svoje snažení. Možná se to zatím nezdá, ale na jeho osobu se bude nahlížet už jenom skrze jasné vyznění tohoto klipu,« myslí si dokonce jeden ze zakladatelů ODS a kdysi Klausův nejbližší stranický spolupracovník Petr Havlík.

Možná je v této souvislosti laciné připomínat odposlechnutého někdejšího krále českého podsvětí Františka Mrázka, ale nabízí se to samo.

»Nejhorší je, že Mlhovi peníze nic neříkají, zatímco Prófa je má rád,« charakterizoval koncem 90. let Mrázek rozdíl mezi Milošem Zemanem (Mlha) a Václavem Klausem (Prófa).

Prezidentskému majestátu a Klausově budované pověsti konzervativního politika určitě nijak nesvědčí ani mimomanželské vztahy, které v minulosti udržoval.

»Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejích křesťanských hodnot, důrazy na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já ty hodnoty ctím,« prohlásil před svojí druhou volbou v únoru 2008 ve Španělském sále Pražského hradu.

O pět a půl roku dříve přitom po odhalení svého románku s letuškou Klárou Lohniskou prohlásil, že »člověk přebíhá ulici na červenou a samozřejmě musí počítat s tím, že sklouzne a přejede ho auto«.

Klaus má štěstí, že dnešní česká společnost je vůči tomuto typu poklesků po letech komunistické frivolnosti velmi benevolentní.

Směr Moskva a Peking?

Podobné otazníky se týkají i Klausovy pozice v zahraniční politice.

Na jedné straně se prezident nikdy neopomene negativně vymezit proti bruselské nedemokracii a evropskému nadstátu-nestátu. Na druhé straně se ale nikdy se stejnou razancí nevymezil vůči nejrůznějším typickým diktátorským či autoritativním režimům - běloruskému, ruskému, čínskému, korejskému, kubánskému. Nijak nehodnotí ani probíhající revoluce v arabském světě.

Má snad Klaus pochybnosti, že by těmto státům svoboda a demokracie prospěla? Vidí čínský model skloubení politické diktatury a tržního hospodářství jako životaschopnější? Pokud ano, měl by to jasně říct.

Možná jen bere ohled na zájmy českého byznysu, možná je v tom hlubší idea. Takto to každopádně vypadá, že Klaus supluje roli šéfa agentury CzechTrade.

Podnikatelé jsou pochopitelně nadšeni, ale role prezidenta je jiná. Měl by být schopen i přes stromy vidět les - nejen v Evropské unii, ale i v celém světě.

I kvůli tomuto dvojímu metru je v nejvyšších vládních kruzích dodnes možné zaslechnout obvinění, že Klaus je »agentem Moskvy«. Zejména v Topolánkově vládě tento názor téměř zdomácněl.

Klaus se pochyby nijak rozptýlit nesnaží. A možná je jen náhodou, že vydání jeho knihy »Modrá, nikoli zelená planeta« podpořila ruská ropná firma Lukoil...

Upálit se nenechá

Václav Klaus má na řadu věcí velmi silné názory. Otázkou ale je, co všechno je tento politik, jehož rodina se hlásila k husitství, ochoten pro svoji pravdu a své osobní postoje (na něž má samozřejmě právo) obětovat.

Zde musí být chtě nechtě srovnáván se svým předchůdcem Václavem Havlem, na němž sice řadě lidí vadí jeho elitářství, ale kvůli své pravdě si prošel komunistickým kriminálem. A když nechtěl asistovat při demontáži federace, na funkci československého prezidenta v roce 1992 rezignoval.

Klaus předloni nechtěl asistovat u přijetí Lisabonské smlouvy a do poslední chvíle ji odmítal podepsat.

»Pokud by se opravdu všichni shodli, že Lisabonská smlouva je takové zlaté ořechové pro Evropu, že být musí, že je jedna jediná osoba, která by ji chtěla zablokovat, a tou osobou je český prezident, tak toto já neudělám,« říkal tehdy.

Dokument nakonec signoval, čímž se více než prvorepublikovým vzorům - s nadsázkou řečeno - připodobnil prezidentu Ludvíku Svobodovi, který v srpnu 1968 podepsal Moskevský protokol. I často kritizovaný Beneš totiž v krizových letech 1938 a 1948 abdikoval.

Klaus mohl učinit totéž a dotvrdit tím pevnost svých názorů. Neučinil tak.

I jeho velký podporovatel Vladimír Železný, bývalý šéf TV Nova a europoslanec, neskrýval v loňském rozhovoru pro týdeník Ekonom z této »kapitulace« smutek.

Je třeba připomenout, že Klaus měl i za komunistického režimu vyhraněné názory, odlišné od oficiální linie. Nikdy však kvůli nim nešel do otevřeného konfliktu s mocí, což by ho mohlo stát kariéru.

V minulosti Klaus nepřesvědčil ani jako horlivý verbální stoupenec thatcherismu. V reálné politice se profiloval úplně jinak. Je symbolické, jak se dnes z výšin Hradu razantně vyjadřuje vůči stávkujícím odborářům, zatímco v roce 1997 jim jako premiér bez většího odporu ustoupil.

Vzpomeňme i na jeho tehdejší udržování bankovního socialismu, na velkou zdrženlivost vůči zahraničnímu kapitálu.

Pověstná byla i Klausova nechuť k deregulaci nájemného.

Klausův dlouholetý kamarád Jan Stráský před lety vzpomínal, že důvodem tohoto Klausova nečekaně antiliberálního postoje byla prý jeho matka bydlící tehdy ve vinohradském domě vráceném restituentovi.

Strach z agrese

Klaus je vášnivý a tvrdý diskutér. Potvrzují to i jeho přátelé z byznysu.

»I na své nejbližší okolí je velmi tvrdý a přísný. Chce po lidech, aby byli sebevědomí, aby se vzdělávali, měli rozhled,« říká pro týdeník Ekonom Petr Kuchár, šéf stavební společnosti Prominecon, který se s nynějším prezidentem poznal a spřátelil při zahraničních misích v devadesátých letech.

Řada jiných svědků ale potvrzuje, že pokud se oponent nepříjemného a tvrdého diskutéra Klause nezalekne a použije na »hrubý pytel hrubou záplatu«, zařadí prezident často zpátečku.

Vztah vzájemné úcty s Milošem Zemanem ukazuje, že na opravdu silného soupeře prezident obvykle neútočí.

Tvrdé, nekorektní konflikty prostě nemá rád. Třeba bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek líčil, že po propuknutí »sarajevského atentátu« koncem listopadu 1997 byl tehdejší premiér a šéf ODS zcela zničen.

»Když mi volal ze Sarajeva, byl psychicky na dně. Václav Klaus je člověk, který absolutně nemá rád jakékoli násilí,« tvrdil Macek. Podle něho Klause projevy agrese vůči jeho osobě velmi znejisťují.

»Tehdy volal a popisoval, jak na letišti v Sarajevu stojí tanky se zapnutými motory a reflektory a jsou tam vojáci se samopaly. Dovedu si představit, že ho to deptalo, a do toho ještě zprávy o dění v Praze. Je pravda, že jsem mu tehdy naléval energii. Jakmile se Klaus vrátil, byl to zase starý bojovník,« popsal Macek, co zažil před čtrnácti lety s mužem, který je dnes vrchním velitelem armády.

Aktuálním příkladem, kdy Klause zatlačil do rohu nebojácný protivník, by mohla být jeho polemika se spisovatelem, prezidentem mezinárodního PEN klubu a exministrem školství za ODS Jiřím Grušou na stránkách Hospodářských novin.

Zatímco Gruša jazykově i názorově vybroušenými příměry popsal tvrdě českou politiku posledních dvou dekád včetně Klausovy role v ní, prezident reagoval jakoby jen z povinnosti a dosti opatrně. Poslední slovo měl Gruša, Klaus na další přestřelku už nepřistoupil.

Jak si postavit pomník

Václav Klaus vykonal nepochybně spoustu práce ve prospěch Česka a stal se symbolem ekonomické transformace. Neoddiskutovatelným odvážným státnickým činem bylo poklidné rozdělení federace.

Jak je ale výše naznačeno, na cestě za politickou nesmrtelností a všeobecným masarykovským respektem mu zbývá ještě pěkných pár kilometrů.

Výhodou je, že čas ještě má a sílu též.

Mít kukátko do budoucnosti, bylo by zajímavé spatřit, kdo jednou zvítězí v pomyslné hitparádě našich prezidentů co do počtu soch a pojmenovaných náměstí či ulic.

Nezbývá než Václavu Klausovi do dalších let popřát hodně zdraví, štěstí a prozíravosti.

Jiří Pšenička, Jan Štětka

Osudoví soupeři při návštěvě Bruselu v dubnu 1997 v tradičním gardu: Václav Havel hučí, Václav Klaus učí.

Možná jako největší Klausův počin v jeho kariéře bude jednou historií hodnoceno založení ODS v dubnu 1991. Foto z dubna 1992. Foto: ČTK

Klausovo první zvolení prezidentem republiky 28. 2. 2003 bylo nečekané, zdlouhavé a velmi těsné. Cestu na Hrad expředsedovi ODS vydláždila především neschopnost ČSSD sjednotit se na vlastním kandidátovi. Foto: Jan Šilpoch

Prezident Václav Klaus a jeho choť Livia navštívili 20. dubna 2004 metropoli čínské provincie S'-čchuanu Čcheng-tu a v místní zoo využili příležitosti pochovat si živou pandu. »Svět potřebuje přátelskou a spolupracující Čínu a normální vztahy s ní potřebuje i Česká republika,« zdůvodnil tehdy Klaus návštěvu Číny. Na rozdíl od svého předchůdce Václava Havla vystupuje současný prezident velmi zdrženlivě v otázce Tibetu. Při tibetských nepokojích na jaře 2008 vystoupil jeho mluvčí Petr Hájek s velmi lakonickým prohlášením. »Václav Klaus je událostmi v Tibetu velmi zneklidněn. Platí, že násilí není řešením ani v Tibetu, ani kdekoli jinde na světě,« uvedl. Foto: ČTK

Václav Klaus nenechal ani při nedávném spuštění nového velkorypadla na Mostecku veřejnost na pochybách, že vždy stál na straně technického pokroku proti názorům ekologických aktivistů. Foto: ČTK

Propisková etuda obletěla svět, minutové video zhlédly miliony diváků. Foto: Reuters