Velmi mě těší, že mohu být jedním z přispěvatelů do sborníku vydaného na počest Václava Klause k jeho 70. narozeninám.

Znám ho již více než dvacet let. Po celou tu dobu jsem obdivoval jeho způsob vedení Československa a později České republiky i jeho zdravé ekonomické principy, za nimiž stál ve svých textech i v praxi. Téma eura patří k otázkám, o nichž jsme on a já po léta diskutovali.

Oba jsme byli náležitě obviněni z euroskepticismu. Protože Václav Klaus není jen politikem, ale i školeným ekonomem, předvídal problémy, které jednotná měna přinese, ještě předtím, než byla oficiálně zavedena.

Oba jsme se tehdy shodovali, že v zemích, které své národní měny nahradí eurem, způsobí nová měna závažné problémy. Jako čelní představitel své země pak Václav Klaus jednal tak, aby ji udržel mimo eurozónu.

Proč vadí euro

Základním problémem eura je, že vynucuje u všech zemí eurozóny jednotnou měnovou politiku, jednotnou úroveň úrokových sazeb a jednotný směnný kurz. Jedinou příčinou rozdílných úrokových sazeb placených jednotlivými vypůjčovateli v eurozóně jsou rozdílnosti v tom, jak trh vnímá jejich rozdílná rizika - to platí jak pro soukromé, tak pro vládní dlužníky.

Jediná úroková sazba upravená s ohledem na rizika však bude obecně znamenat, že bude příliš vysoká pro země ekonomicky relativně slabé a naopak příliš nízká pro země, kde je poptávka natolik vysoká, že to vede aktuálně nebo potenciálně k problému s inflací.

Takový problém tu máme právě nyní (v březnu 2011).

Rostoucí ceny dovážených potravin a energie zvýšily inflaci nad dvouprocentní cílovou úroveň Evropské centrální banky. Prezident ECB Jean-Claude Trichet se správně obává, že odbory na to budou v zájmu ochrany životní úrovně svých členů reagovat požadavky na vyšší mzdy. A protože takový nárůst mezd by mohl odstartovat vzestupnou spirálu cen a mezd, která vede ke zvyšování inflace, dal Trichet nedávno najevo, že ECB možná brzy zvýší úrokové sazby.

Zvýšení úroků však nastane v době, kdy jsou některé země eurozóny velmi oslabené a vyšší úrokové sazby by je mohly srazit zpět do recese.

Problémy těchto zemí ještě zhoršují vysoké deficity veřejných financí. Jejich vlády na to reagují programy fiskální konsolidace čili zvyšováním daní a omezováním vládních výdajů. Někteří sice doufají, že posílení důvěry v dlouhodobý výhled veřejných financí zvýší krátkodobě poptávku domácností a podniků, je však už jisté, že fiskální konsolidace v dohledné době naopak celkovou agregátní poptávku sníží.

V této chvíli by proto bylo žádoucí kompenzovat očekávaný pokles poptávky uvolněnější měnovou politikou, avšak vzhledem k obavám ECB z inflace v eurozóně jako celku se stane přesný opak.

Problémy kurzu

Druhým problémem, který euro vyvolalo, je, že kurzy měn zemí eurozóny se nemohou měnit, aby tím vyrovnávaly posuny v agregátní poptávce nebo udržovaly jejich konkurenceschopnost v zahraničním obchodě.

Při flexibilních kurzech působí tržní síly obecně tak, že měna země, která se nachází v ekonomickém útlumu, má tendenci oslabovat. To zvyšuje v globálním měřítku konkurenceschopnost zboží z dané země, vede k růstu jejího čistého exportu a zvyšuje agregátní poptávku.

Mezinárodní tržní síly naopak obecně zvyšují hodnotu měny země s přebytkem poptávky, což v důsledku snižuje její agregátní poptávku. Jestliže je směnný kurz fixován, jako je tomu v eurozóně, pak k žádné takové přirozené odpovědi dojít nemůže.

Dalším vnějším problémem pevného kurzu je to, že brání postupné adaptaci kurzu, která by mohla udržet mezinárodní konkurenceschopnost země, která trpí dlouhodobě nízkým tempem růstu produktivity. Ačkoli konkurenceschopnost země s pomalým růstem produktivity by se mohla v zásadě udržet i s fixním kurzem, a to pomocí nižšího tempa růstu mezd proti jiným zemím, kvůli nízké inflaci v Německu a dalších zemích eura by mzdy v zemi s podstatně nižším dlouhodobým růstem produktivity musely rok co rok klesat.

Těžko se mi věří, že by Řecko nebo Portugalsko byly schopny prosadit trvalý pokles mezd, aby tím kompenzovaly nižší růst produktivity svých ekonomik.

Konvergence temp růstu produktivity a obecně vyrovnávání konkurenceschopnosti mezi zeměmi eurozóny, jak to na počátku zavedení eura někteří očekávali, se rovněž nekoná. Výsledkem jsou chronické obchodní schodky a deficity platební bilance v zemích jako Řecko a Portugalsko, v nichž produktivita zaostává za Německem a jejichž potenciální exportní produkce se netěší výhodám silné poptávky a rostoucích cen, kterých může využívat produkce německých firem.

Evropa není Amerika

Ekonomické argumenty proti euru jsou tedy závažné a takové byly již od samého počátku celého projektu. Evropští obhájci eura je mnohdy odmítají a poukazují na to, že Spojené státy fungují s jednou měnou v geograficky a ekonomicky rozrůzněném prostoru »podobném Evropě«.

Ekonomické fundamenty jsou ovšem ve Spojených státech a v Evropě velmi rozdílné.

Jedním důležitým rozdílem je, že pracovní síla ve Spojených státech je vysoce mobilní a zaměstnanci se s rodinami stěhují ze států a regionů s klesající poptávkou do jiných částí země, kde je pracovních příležitostí více.

Evropané to ovšem nedělají, přestože na to mají zákonné právo, protože jim v tom brání bariéry jazyka, kultury, náboženství, odborového členství a národních důchodových systémů.

Druhou odlišností mezi americkými a evropskými trhy práce, díky níž mohou Spojené státy fungovat s jednotnou měnou, je, že mzdy jsou v USA flexibilnější. Jestliže v některém americkém regionu poptávka po pracovní síle klesne, místní reálné mzdy (a z širšího pohledu reálné náklady zaměstnavatele) klesnou ve Spojených státech více než v Evropě. To vede ke zvýšení poptávky po práci, což kompenzuje její počáteční pokles.

Třetím významným rozdílem je fiskální struktura Spojených států. Ústřední vláda ve Washingtonu vybírá zhruba dvě třetiny veškerého objemu daní a financuje podstatnou část transferových plateb a dalších výdajů.

Naproti tomu v Evropě se naprostá většina těchto aktivit odehrává na úrovni jednotlivých národních vlád. Tato skutečnost má velký význam, protože pokles hospodářské aktivity a daňových příjmů v určitém americkém státě vede i ke snížení objemu daní, které od domácností a podniků z tohoto státu plynou do Washingtonu.

V podstatě to dotčenému státu slouží jako automatický stabilizátor, protože mu to omezuje propad daňových příjmů. Podobný dopad mají na ekonomicky oslabený stát i zvýšené platby příspěvků v nezaměstnanosti a dalších sociálních dávek z Washingtonu.

V Evropě k ničemu takovému nedochází a téměř veškeré fiskální přesuny se odehrávají v rámci jedné země.

Co viděly evropské elity

O těchto ekonomických skutečnostech ekonomové jako Václav Klaus a já dobře věděli i před oficiálním zavedením eura. Našeho varování však nedbali vrcholní evropští politici, kteří si přáli euro jako nástroj k tomu, aby v Evropě vybudovali větší a mocnější politickou entitu.

Politické elity, které euro podporovaly, věřily, že eurozóna bude hrát na mezinárodním poli přední roli. Mnozí z těchto lidí také doufali - a doufají nadále -, že z eurozóny se vyvine federální stát s větší politickou mocí.

Političtí vůdci v jednotlivých evropských zemích měli své vlastní důvody k prosazování vzniku eurozóny.

Německo se vidělo v roli vedoucí země měnové unie, protože disponuje největší ekonomikou, ústřední zeměpisnou polohou, sídlem nové Evropské centrální banky a nejlepším ekonomickým renomé.

Francouzi byli přesvědčeni, že minimálně politicky si budou s Němci rovni a že díky své zběhlosti v zahraniční politice by dokonce mohli eurozóně politicky dominovat.

Španělé přehlíželi varování a dychtivě toužili po začlenění do eurozóny, aby předvedli, že jsou bráni za plnoprávného člena prestižního evropského klubu, třebaže ještě relativně nedávno žili ve frankistickém režimu.

Itálie rovněž nedočkavě toužila po členství, protože se pohybovala v centru evropských diskusí již od jednání o Římských smlouvách, a kdyby se zakládajícím členem eurozóny nestala, chápala by to jako demoralizující potupu. Každá země tak měla svůj důvod k tomu, aby vstoupila do unie a aby ignorovala ekonomická negativa, která by členství přineslo.

Měnová unie a dluhy

Podobné politické argumenty mohly být využity k racionalizaci vstupu do měnové unie i v České republice. Václav Klaus však svým myšlenkovým vkladem zajistil, aby zde narazily na odpor.

Některé země, které přijaly euro od počátku měnové unie, zažily prudký pokles úrokových sazeb, protože členství v eurozóně eliminovalo riziko jejich tradičně vyšší inflace. Tohoto rizika se však mohly zbavit i zdravou nezávislou měnovou politikou, aniž by vstupovaly do eurozóny, jak také demonstrovala řada evropských zemí mimo měnovou unii i ve světě.

Nižší úrokové sazby v eurozóně sváděly domácnosti a vlády v zemích s dříve vysokými úroky ke zvýšení výpůjček. U domácností to vedlo k expanzi hypotečních půjček, které financovaly silný boom nákupů obytných nemovitostí. Zvýšená poptávka po bydlení vedla k nadměrné výstavbě domů a k přemrštěnému růstu cen obytných realit na trhu.

Negativní důsledky takového vývoje nyní pozorujeme ve Španělsku, Irsku a dalších zemích. Ceny domů se hroutí a banky jsou zatíženy ohromným množstvím nesplácených hypotečních dluhů.

Nízké úvěrové náklady rovněž motivovaly vlády k tomu, aby pomocí zvýšených půjček financovaly rozsáhlé nové programy veřejných výdajů. Kdyby měly tyto země různé směnné kurzy, pak by exploze vládního dluhu v kterékoli zemi vedla ke snižování hodnoty její měny.

To se však stát nemohlo, protože země už sdílely euro.

Ovlivnilo to proto pouze relativní kurz eura, a to v té míře, v níž nárůst dluhů Španělska nebo Itálie zvýšil celkový objem dluhů v eurech, které trh absorboval. Jestliže tedy trhy nemohly poskytnout zpětnou vazbu prostřednictvím směnného kurzu, aby potrestaly země s nadměrnými rozpočtovými deficity, vlády zadlužených zemí dál hospodařily s vysokými schodky a hromadily rozsáhlé dluhy.

Finanční trhy také nesprávně přistupovaly ke státním dluhům všech zemí eura, protože je hodnotily prakticky stejně. V důsledku toho byly úrokové sazby z řeckého nebo španělského dluhu velmi blízko úrokům z německého dluhu. Ani u úrokových sazeb z dluhů jednotlivých zemí eura tak neexistovala tržní zpětná vazba proti vládní rozhazovačnosti.

Trhy nakonec problém enormních dluhů nahromaděných řadou zemí eura samozřejmě rozpoznaly a zvýšily jim úrokové sazby vysoko nad úroky z německých vládních dluhopisů. Následkem toho je, že Evropa se nyní pokouší z problému nadměrných státních dluhů usilovně vymanit.

Domnívám se, že výsledkem bude podstatná restrukturalizace (což je zdvořilé slovo pro státní bankrot) vládních dluhů některých z těchto vysoce zadlužených zemí.

Bolestná adaptační politika, k níž byla nyní řada zemí eurozóny nucena přistoupit, je přímým důsledkem jejich přijetí eura.

Česká republika a některé další evropské země jsou naštěstí těchto bolestivých dopadů členství v eurozóně ušetřeny.

Zdá se, že Češi si z toho vzali důkladné ponaučení a mohou děkovat Václavu Klausovi, který trval na tom, že přijetí eura by bylo chybou.

Text je součástí knihy »Václavu Klausovi«, která byla vydána u příležitosti Klausových 70. narozenin a do které přispělo 54 autorů z 15 zemí světa; mezititulky jsou redakční.

Martin Feldstein
profesor Harvardovy univerzity, bývalý šéf ekonomických poradců prezidenta R. Reagana

Vrcholní evropští politici nedbali na mé a Klausovo varování. Přáli si euro jako nástroj k vybudování větší a mocnější politické entity.

Související
Zobrazit