Společná evropská měna v současnosti prochází nejtěžší krizí ve své dosavadní historii. Už tři země z dříve prestižního spolku platícího eurem - Řecko, Irsko a Portugals ko - byly nuceny žádat o finanční pomoc zbylých členů. Bez ní by zbankrotovaly.

Seznam států ohrožených krachem navíc není konečný.

Problémy eurozóny se odrážejí i na českém postoji k přijetí jednotné měny, ke kterému se Česko zavázalo v roce 2003 při vstupu do Evropské unie. Nyní je však podpora veřejnosti i firem rekordně nízká.

Hlavní příčina nechuti k přijetí eura je jasná: Češi se nechtějí podílet na nákladné pomoci nezodpovědným státům. Při vstupu do měnové unie by se tomu nevyhnuli.

V posledním roce se tak debata o přijetí eura odsunula na neurčito. Vláda dokonce odmítá stanovit přesný termín, kdy by Česko mělo eurem začít platit. Praha jednak neplní podmínky pro přijetí jednotné měny a jednak je doba pro vstup krajně nepříznivá.

»Česká republika euro přijme tehdy, až náklady na udržení koruny budou vyšší než náklady na zavedení jednotné evropské měny,« tvrdí premiér Petr Nečas. Dodává, že se Česko bude řídit ryze ekonomickými kritérii, nikoli politickými.

Opatrní jsou i ostatní politici. »Eurozóna prochází tvrdou zkouškou, jejíž výsledek nyní neznáme. Abychom mohli říci, kdy do ní vstoupit, musíme nejprve s jistotou vědět, kam vlastně vstupujeme,« řekl Ekonomu ministr financí Miroslav Kalousek.

Vyčkat na vyřešení problémů předlužených jihoevropských zemí doporučuje i stínový ministr financí za ČSSD Jan Mládek nebo národohospodářský expert komunistů Jiří Dolejš.

Kdo je další na řadě?

Hloubku krize, jíž měnová unie prochází, si její zakladatelé zřejmě ani nedokázali představit.

Řecko de facto zbankrotovalo a desítky miliard eur pomoci byly slíbeny i Irsku a Portugalsku.

U všech tří zemí přitom členství v eurozóně sehrálo nemalou roli při vzniku potíží. Tamní centrální banky totiž neměly možnost svou měnovou politikou aktivně reagovat na kondici zemí - například měnit úrokové sazby či devalvovat. Problémy způsobené ekonomickou krizí se kvůli tomu ještě prohloubily.

Hnát se za tak nejisté situace do měnové unie se jeví jako mírně řečeno nerozumné. Při své nedávné návštěvě Belgie to nezapomněl zdůraznit ani zřejmě nejhlasitější český euroskeptik, Václav Klaus.

»Česko společnou měnu v dohledné době nepřijme,« prohlásil český prezident a dodal, že současné problémy »eurospolku« předpovídal už před lety.

Zavedení eura by totiž za současné situace přineslo více negativ a rizik než výhod.

»Vlastně ani žádné výhody vstupu do eurozóny nevidím. Není jediný důvod, proč vyměňovat dobrou měnu za špatnou,« tvrdí analytik makléřské společnosti X-Trade Brokers Jaroslav Brychta.

Zřejmě nikdo z odborníků by nestrčil ruku do ohně za to, že nebudou následovat pády dalších zemí. Například Španělska. To na rozdíl třeba od Británie, která má vlastní libru, na dopady krize nemůže účinně reagovat.

Na řadě mohou být i předlužené státy jako Belgie či Itálie. Jejich veřejné dluhy dosahují či dokonce překračují 100 procent hrubého domácího produktu (HDP).

Problémy velkých ekonomik by měnová unie už neufinancovala. Podle nejpesimističtějších scénářů by tak dokonce mohlo dojít k situaci, kdy Česko ani nebude mít »kam vstoupit«.

Vstup nežádoucí

»Eurozóna nemůže přežít. Myslím, že správná byla předpověď nositele Nobelovy ceny za ekonomii Miltona Friedmana z roku 2002, že eurozóna přežije maximálně patnáct let,« hovoří za skeptiky ekonom Petr Mach.

Pokud by se dnes čeští politici měli řídit přáním obyvatel i tuzemských firem, nejspíše by k přijetí eura nedošlo vůbec. Nedůvěra v jednotnou měnu mezi nimi láme rekordy.

V průzkumu společnosti CVVM z poloviny letošního května se pro vstup do eurozóny vyslovila pouze pětina lidí. Ještě loni si jich přitom euro přálo téměř 40 procent. A před vstupem do Evropské unie podpora společné měny dosahovala 58 procent.

Ještě zajímavější je ovšem postoj českých firem. Ty byly totiž v předešlých letech výrazně »eurooptimističtější«, a to především kvůli značnému podílu exportu na jejich tržbách. Výkyvy v kurzu koruny vůči euru je poškozovaly a nutily zajišťovat se proti kurzovým rizikům.

»Šetření mezi malými a středními firmami ukázalo, že zhruba 60 procent z nich si přijetí společné evropské měny nepřeje,« konstatuje mluvčí Svazu průmyslu a dopravy Milan Mostýn.

Překvapující je podle něho fakt, že podpora eura mezi podnikateli klesá i přesto, že více než třetina firem pociťuje kurzové riziko a obává se dalšího posilování koruny.

Neukáznění členové

Hlavní příčinou uvadajícího optimismu firem ohledně přijetí jednotné měny je zejména předluženost eurozóny, s ní spojené potenciální náklady na zachraňování bankrotujících zemí a nejistota budoucí podoby spolku platícího eurem.

»Nemístné zadlužování států povede ke snižování kupní síly obyvatelstva a nevyhnutelnému poklesu životní úrovně. Lidé nebudou mít peníze na nákup průmyslových výrobků,« kritizuje stav eurozóny ředitel společnosti Isolit Bravo Kvido Štěpánek.

Některé firmy oslovené týdeníkem Ekonom se proto obávají, že by dluhová krize mohla způsobit návrat ekonomických obtíží.

»Doposud jsme krizi nepocítili. Teď ale očekáváme krizi způsobenou nezodpovědným hospodařením států a jejich předlužením, růstem daní, poplatků a mýt. Vážně to ohrozí konkurenceschopnost firem,« obává se generální ředitel energetické firmy Fenix Group Cyril Svozil.

Za této situace podle něho nemá smysl přijímat jednotnou měnu.

Opatrný je v otázce přijetí eura také Svaz průmyslu a dopravy. Ten přitom patřil mezi hlavní »podporovatele« vstupu do eurozóny. Nyní již ale společnou měnu bez výhrad neobhajuje.

»Přijetí eura je jednou z priorit Svazu, ovšem za podmínky, že v eurozóně budou dodržována pravidla a důsledně vymáhána maastrichtská kritéria,« kritizuje Mostýn nízkou morálku států platících eurem.

Přísná pravidla »maastrichtu« mají zajistit fiskální kázeň států platících eurem, aby se zabránilo vysokému zadlužení. Omezují například výši celkového dluhu země na 60 procent HDP, roční deficit podle nich nesmí překročit tři procenta hrubého domácího produktu.

Tato kritéria ovšem prakticky žádná země platící eurem nedodržuje. Neexistují ani účinné nástroje, které by kázeň dokázaly vynutit.

Někteří analytici proto doporučují zachovat korunu pokud možno co nejdéle.

»Proč bychom měli vstupovat do něčeho, co se nám rozpadá před očima? Proč bychom měli být členy uskupení, které zcela flagrantně porušuje veškerá pravidla, která si dříve, když se dařilo, stanovilo?« klade řečnické otázky Jaroslav Brychta.

Příliš drahá pomoc

Budoucnost eura se nejeví příliš růžově. A to především kvůli nerespektování vlastních pravidel.

Spolek, který měl být založen na tvrdé fiskální kázni, se loni »pyšnil« zadlužením 85 procent HDP a deficitem veřejných rozpočtů ve výši šesti procent.

Dlouhodobě zanedbávaná kontrola a vymáhání dodržování pravidel má za následek šetření a škrty, které mají dluhy snížit. Tím se však zároveň »podvazuje« ekonomický růst.

Začít teď s trestáním hříšníků však není možné. Pokuta pro stát ve faktickém bankrotu, který čerpá půjčky od ostatních zemí, totiž postrádá logiku.

Eurozóna proto hasí problémy naléváním obrovských sum peněz, které mají pádům nesolventních ekonomik zabránit. Účty jsou astronomické: v případě Řecka 110 miliard, v Irsku 85 miliard, v Portugalsku 78 miliard eur. Téměř jistě přitom nejsou konečné.

Mnoho ekonomů již dnes mluví jako o jistotě, že Řecku poskytnuté peníze nebudou stačit, země definitivně padne a značnou část dluhů nesplatí.

Stovky miliard eur vynaložené na záchranu slabých evropských ekonomik přitom »skládají dohromady« samy členské státy. Povinně. V případě vstupu by se tak příspěvkům nevyhnula ani Česká republika.

A právě nutnost zachraňovat problémové státy označuje ekonom Petr Mach za největší negativum přijetí společné měny. Předpokládá i dopady na český podnikatelský sektor. »Když budeme muset dotovat členy eurozóny, dopadne to i na naše firmy,« tvrdí Mach.

Nebezpečí irského scénáře

Zatímco příspěvky do »záchranného fondu« jsou po vstupu do eurozóny jistotou, české ekonomice hrozí i jiná, těžko odhadnutelná rizika. Ta se mohou podobat obtížím, do nichž se dostaly například nyní zachraňované státy.

Hlavní příčinou by podle ekonomů byla nemožnost České národní banky provádět vlastní měnovou politiku, která by zohledňovala aktuální stav tuzemské ekonomiky.

Cedulová banka ostatně sama ústy guvernéra Miroslava Singera přijetí eura nedoporučuje.

»V praxi je tolik nejistot, že v tuto chvíli nemá smysl toto téma probírat,« odmítl už dříve Singer úvahy o rychlém přijetí jednotné evropské měny.

Podle analytika ING Vojtěcha Bendy Evropská centrální banka bude v příštích letech udržovat spíše »měkkou« monetární politiku - tedy například nízké úrokové sazby, aby pomohla problémovým zemím.

Právě nízké úroky jsou živnou půdou pro vznik cenových bublin.

»Irský problém by pak potenciálně mohl hrozit i Česku. Měnová politika šitá na míru průměru eurozóny či její zadlužené periferii by rychleji rostoucím ekonomikám střední Evropy mohla přivodit rychlejší inflaci a vznik cenových bublin,« varuje Vojtěch Benda.

Podle ekonoma Pavla Kohouta by se na úvěrové inflaci a inflaci cen nemovitostí zásadně podílel masivní příliv zahraničního kapitálu. Přesně tak, jak tomu bylo v Irsku.

»Země se vždy snaží přilákat zahraniční kapitál. Jenže když se to přežene, může to vést k inflačním tlakům,« vysvětluje.

Pokud by následně přišla recese, mělo by splasknutí bublin dramatické následky.

Například prudký pokles cen nemovitostí by podle Vojtěcha Bendy mohl přivodit stejné problémy pro finanční sektor a ostatní subjekty, jako se stalo v Irsku. Jen na záchranu bank, které prodělaly na nesplácených hypotékách, Dublin vynaložil již přes 50 miliard eur.

Euro prospěje jen exportérům

Mělo by přijetí eura, pokud by teoreticky bylo nyní možné, pro Českou republiku dnes vůbec nějaká pozitiva?

Odborníci vidí jen málo výhod. Společná měna by podle nich prospěla především exportérům. Těm by odpadlo při obchodování kurzové riziko vnášející do byznysu nejistotu a nutnost se proti němu zajišťovat.

Toto úskalí koruny nejčastěji zdůrazňují i exportně založené firmy oslovené v rámci ankety týdeníku Ekonom.

»Jedním z největších problémů při současném ekonomickém oživení je kolísavý kurz eura i dolaru,« tvrdí třeba generální ředitel strojírenské společnosti ZVU POTEZ Jiří Flídr. Firma přitom 90 procent své produkce prodává na zahraničních trzích.

»Exportéry do jisté míry chápu. Oni ale vidí jen okamžitý přínos přijetí a nezohledňují možné problémy v budoucnu. Z krátkodobého hlediska by jim ale euro bezpochyby prospělo,« poznamenává ekonom Pavel Kohout.

Zejména z dlouhodobého pohledu hrozí výše zmiňovaná rizika dlouhodobé recese, která mohou pozitivní efekt jednotné evropské měny pro exportéry převýšit.

Druhou výhodou přijetí eura je pak úspora nákladů na výměnu měny. A to jak pro firmy, tak například i pro turisty.

»Tato úspora je ale zanedbatelná s náklady, které dnes členové eurozóny nesou, ať jsou to Řekové, nebo Němci,« varuje ekonom Petr Mach.

Vedle českých firem by pak přijetí eura ocenily i nadnárodní korporace.

Podle Petra Břízy z advokátní kanceláře Havel, Holásek & Partners by jim například odpadly náklady na vedení účetnictví ve dvojí měně.

»Zjednodušily by se pro ně zároveň ekonomické toky mezi mateřskou firmou v eurozóně a dcerou v Česku,« dodává Bříza.

Díky za korunu

Celkově vzato jsou ale náklady spojené s přijetím eura a možnými budoucími problémy větší než potenciální úspory firem či vyšší jistota pro exportéry. Naopak koruna má nepopiratelné výhody.

Díky ní se Česko nemusí přímo podílet na vysokých výdajích na diskutabilní »léčbu« de facto zkrachovalých ekonomik. Tedy s výjimkou plateb do Mezinárodního měnového fondu, který se záchrany účastní. Tomu loni Česko půjčilo na »boj s ekonomickou krizí« miliardu eur.

Koruna prospívá podle ekonomů i tuzemskému hospodářství.

»Trvale a rovnoměrně posiluje a kupní síla domácích se díky tomu průběžně zvyšuje, a to i při umírněném růstu mezd. V důsledku toho je i inflace v Čechách dlouhodobě nízká a centrální banka nemusí držet sazby vysoko,« vypočítává pozitiva Vojtěch Benda z ING.

»Koruna je navíc dnes vnímána nejen doma, ale i v zahraničí jako stabilní a důvěryhodná měna,« poznamenává.

Koruna pomohla České republice podle Pavla Kohouta rovněž v době krize. Zabránila totiž vytváření cenových bublin.

Vlastní měna paradoxně prospěla i českým exportérům, kteří ještě před lety ze nejhlasitěji volali po jejím nahrazení eurem.

»Během hospodářské recese mohla koruna vůči euru oslabit, když klesaly exporty aut a dalšího zboží,« vysvětluje ekonom Petr Mach. »Naši exportéři se tak s recesí vyrovnali mnohem lépe než například slovenští, kteří platili eurem,« připomíná.

Každopádně koruny se v příštích letech Česko určitě nezbaví z jednoho důvodu. Evropská měnová unie má totiž pro vstup nových členů jasně stanovená pravidla: maastrichtská konvergenční kritéria.

Česko je dnes nesplňuje kvůli příliš vysokému schodku rozpočtu. Podle plánů vlády by se do daného pásma mělo dostat nejdříve v roce 2013 - počítá se s deficitem těsně pod limitem: 2,9 procenta HDP.

Neřiďme se »maastrichtem«

Kdy by tedy bylo euro vhodné přijmout? Průzkum, který provedly agentury Donath Business & Media a Factum Invenio mezi téměř dvěma tisíci politiky, manažery a finančními analytiky, říká, že by si 44 procent dotázaných přálo vstup do eurozóny až v roce 2020 nebo později.

Je také otázkou, podle jakých ekonomických ukazatelů určit připravenost země na euro. Praxe totiž ukazuje, že splnění »maastrichtu« není ani zárukou toho, že země v elitním spolku obstojí.

Důkazem jsou problémy Řecka, Irska, Portugalska.

Vhodnější je proto podle ekonoma Pavla Kohouta například ukazatel HDP per capita. Tedy podíl hrubého domácího produktu na jednoho obyvatele v nominálním vyjádření - v eurech či dolarech.

Vstoupit do eurozóny by pak měla jen země, jejíž HDP na hlavu v dolarech dosahuje určité srovnatelné úrovně s vyspělými zeměmi.

»Ve srovnání s Německem jsme v HDP per capita na 40 procentech. Abychom se vyhnuli nepříjemnostem, měli bychom být před vstupem do eurozóny zhruba na dvou třetinách,« navrhuje Kohout.

To je cíl, kterého podle něho není možné dosáhnout za čtyři nebo pět let.

Spěch se nevyplácí

Přijetí eura by z toho pohledu bylo otázkou minimálně patnácti či dvaceti let. Jak ukazuje právě případ Řecka či Portugalska, spěch se v tomto případě nevyplácí.

Krátkodobé pozitivní efekty eura totiž v případě nepřipravených zemí napáchají v dlouhodobém horizontu tak zásadní škody, že jejich náprava bude trvat mnohem déle než jedno či dvě desetiletí.

Hlavně proto by Česko mělo při úvahách o vstupu do měnové unie upřednostňovat především ekonomická a nikoli politická hlediska.

Jan Němec

25 procent
Tolik lidí si v Česku aktuálně přeje přijetí eura.

Jak si vede Česko ve srovnání s eurozónou

Vývoj úrokových sazeb

Související