Podtitulek byl ještě výstižnější: Nenechávejte si své nejlepší obchodní myšlení výhradně pro svou kariéru. ((How will you measure your life? Don´t reserve your best business thinking for your career).

Redakce tento text uvedla případnou poznámkou: když v roce 2008 nastupovali na Harvard Business School noví studenti, ekonomika se zdála v pořádku a jejich ambice mohly být nekonečné. O pár týdnů později bylo vše jinak a oni museli korigovat svá očekávání a poopravit své představy o tom, co je to úspěch...

Článek profesora Christensena je shrnutím pravidel, která mu pomáhala nacházet smysl v osobním životě. Tyto strategie, třebaže je koncipoval člověk hluboce věřící, mohou pomoci komukoliv z nás.

TŘI OTÁZKY

V úvodu Christensen konstatuje, že svým studentům na závěr semestru klade tři otázky: Jak dokážu zajistit, abych byl v průběhu svvé kariéry šťastný? Jak zajistím, aby mé vztahy s partnerkou/partnerem a rodinou byly trvalým zdrojem štěstí? A za třetí, jak zajistím, aby mě nezavřeli? Christensen tato témata se svými studenty probírá a nabízí jim řadu příkladů ze svého vlastního života. "Management je tím nejušlechtilejším povoláním", tvrdí, "pokud se provozuje správně. Žádné jiné vám nenabídne tolik možností, jak pomáhat ostatním v růstu, jak přebírat zodpovědnost a být uznáván za úspěch, jak přispívat k úspěchu týmu. Stále více studentů MBA jde na školu s představou, že kariéra v byznysu znamená prodávat, kupovat a investovat. To je nešťastné. Uzavírání transakcí vám neposkytne to hluboké uspokojení, které může poskytovat práce s lidmi." Tolik tedy, pokud jde o první otázku.

 

PROČ JSTE NA SVĚTĚ?

Druhá otázka se týká rodiny. Christensen kroutí hlavou nad osudy svých spolužáků z ročníku 1979: rozchody, rozvody, odcizení dětí a rodičů. To jistě nikdo z nich neplánoval, proč se to tedy děje? Když rozhodovali o tom, jak budou vynakládat svůj čas, talent a energii, nedokázali udržet na zřeteli smysl svého života, zní jeho vysvětlení. Takoví brilantní lidé, nejlepší z nejlepších! Svým studentům Christensen říká, že vysoká škola může být jednou z posledních příležitostí ke zvážení, jak naložit se svým životem. Pak - s hypotékou, ženou a dětmi a sedmdesátihodinovým pracovním týdnem - už to tak jednoduché nebude.

On sám se kdysi, na studiích v Oxfordu, rozhodl, že denně bude věnovat hodinu četbě, přemýšlení a modlitbám, aby přišel na to, proč je na světě. Často měl výčitky, že tuto hodinu mohl studovat něco užitečného, ale vytrval, a považuje to za to nejdůležitější, co mu škola dala. Pokud to neuděláte, říká studentům, budete se plavit životem bez kormidla a znalosti ekonometriky, balanced scorecard a čtyř P vám nebudou mnoho platné.

Každý člověk má omezené zdroje času, energie a talentu a musí se rozhodnout, na co je vynaloží. Pokud se rozhodne špatně, jeho život může nakonec být holé neštěstí. To se stává, zvláště vysoce ambiciózním lidem. Ti mají tendenci každou chvilku času věnovat aktivitám, které mají šanci přinést nejhmatatelnější výsledky. Nový výrobek, design, prezentace, obchod, přednáška, článek, povýšení, plat. Mají tak dojem, že se posunují dál. Oproti tomu vztahy takový pocit okamžité satisfakce nepřinášejí. Děti zlobí každý den...

Pokud však budete studovat příčiny katastrof v podnikání, je to právě tento sklon ke hledání okamžitého uspokojení. A při pohledu na osobní životy lidí se opakuje stále stejný vzorec: investují méně a méně zdrojů do věcí, které kdysi prohlašovali za nejdůležitější.

JAK NESKONČIT VE VĚZENÍ

Třetí otázka, jak neskončit ve vězení, souvisí s doktrínou o "marginálních nákladech". Ve finacích a ekonomice se učí, že při vyhodnocování alternativních investic by se člověk měl podívat na marginální náklady a marginální příjmy a zapomenout na utopené a fixní náklady. "Pokud bychom věděli, že budoucnost bude stejná jako minulost, bylo by to v pořádku", říká Christensen. "Ale pokud není - a to není skoro nikdy - pak to je špatně." Teorii o marginálních nákladech podle něj často uplatňujeme i v osobním životě. Něco nám říká: ano, tohle je pravidlo a nemělo by se překračovat. Ale pro jednou... V tom "pro jednou" spočívá zdůvodnění všech nepravostí, od nevěry po nepoctivost, ve všech jejich projevech.

"Je snadnější držet se svých zásad stoprocentně než jen na 98 procent. Pokud připustíte něco "pro jednou", můžete jednou litovat, kam vás to zavedlo. Musíte si definovat, co jste zač, a tu čáru nepřekročit," říká profesor svým studentům.

V souvislosti s první otázkou sám Christensen vzpomíná na některé ze svých spolužáků z univerzity. Ze 32 už skončili ve vězení dva - jeden z ve spojitosti s aférou Enron. Byli to milí hoši, říká o nich, jen se v životě setkali s něčím, co je poslalo špatným směrem.

LEKCE O POKOŘE

Z debat se studenty vyplynula jedna charakteristika pokorných lidí: vysoká míra sebeúcty. Vědí, kdo jsou, a jsou s tím srozuměni. Nejde o sebeshazovačné chování či postoje, ale především o úctu, se kterou člověk přistupuje k ostatním. Z této pokory zcela samozřejmě vyplývá slušné chování - nikdy byste nikoho neokradli, protože si druhého vážíte. Stejně tak nebudete lhát.

Je důležité vrátit do společnosti smysl pro pokoru. "Až do univerzity se většinu času setkáváte s lidmi, kteří jsou chytřejší a zkušenější než by: rodiče, učitelé, šéfové. Když ale po škole začnete pracovat, už to tak není. A pokud k tomu budete přistupvat tak, že vás něco mohou naučit jen ti, kteří jsou chytřejší než vy, vaše příležitosti k učení se tím značně omezí," říká Christensen. Pokorný může být jen člověk s dostatkem sebeúcty. A naopak, když vidíme lidi sprosté a arogantní, kteří ponižují ty druhé, je to téměř vždy příznak jejich nedostatečné sebeúcty. Musí někoho shodit, aby sami ze sebe mohli mít dobrý pocit.

Christensen svůj článek uzavírá zkušeností, kterou mu přinesl jeho nedávný boj s rakovinou. "Měl jsem dost jasnou představu o tom, jaké obrovské zisky mé nápady přinášely firmám, které je využívaly; vím, že jsem měl zásadní vliv. Ale když jsem byl konfrontován s touto nemocí, bylo zajímavé zjistit, jak bezvýznamný tento vliv pro mě nyní je. Dospěl jsem k závěru, že metrika, kterou mě bude poměřovat Bůh, nebude v dolarech, ale v jednotlivých lidech, jejichž životů jsem se dotknul."

A takto to podle něj funguje pro nás všechny. "Nestarejte se o individuální vyniknutí, jakého jste dosáhli, starejte se o jednotlivce, kterým jste pomohli, aby se stali lepšími lidmi. Toto je mé konečné doporučení: Myslete na metriku, kterou bude poměřován váš život, a učiňte rozhodnutí, že budete každý den žít tak, aby nakonec váš život byl posuzován jako úspěšný."

Související