V roce 1517 v předvečer svátku Všech svatých přibil Martin Luther na dveře kostela ve Wittenberku svých 95 tezí. Tehdy ještě slovo »teze« znamenalo pouze názor, který chtěl někdo obhajovat. Luther jako augustinián tvrdil, že křesťané si nemohou kupovat cestu do nebe.

Dnes slovní spojení »doktorská teze« neznamená jen názor, ale i doktorskou práci, která je výsledkem původního výzkumu. Sepsat takovou doktorskou práci je cílem statisíců studentů, kteří každoročně usilují o získání titulu Ph.D.

Ve většině zemí je tento titul základním předpokladem kariéry v akademické sféře. Představuje úvodní krok do světa nezávislého výzkumu - je jakýmsi mistrovským dílem, které učeň stvořil ve spolupráci se svým mistrem.

Požadavky na získání titulu se mezi jednotlivými zeměmi, vysokými školami, a dokonce i mezi obory významně liší.

Někde musejí studenti nejprve strávit dva roky v magisterském studiu. Někteří získají stipendium, kdežto jiní si náklady na studium musejí uhradit sami. Někde se k získání titulu Ph.D. požaduje pouze výzkum, jinde musejí studenti navštěvovat přednášky a skládat zkoušky a někde mají také za povinnost vyučovat studenty na nižším stupni.

Samotná doktorská práce může mít rozsah několika desítek stran v případě matematiky, nebo také několika stovek stran, pokud jde o historii. Proto také mohou být čerstvými nositeli titulu lidé, kterým je něco přes dvacet, stejně jako životem znavení čtyřicátníci.

Nespokojení doktorandi

Jednou z věcí, kterou mají studenti v doktorském cyklu společnou, je nespokojenost.

Někteří si stěžují, že dělají »otrockou práci«. Pracují sedm dní v týdnu, deset hodin denně, mají nízký plat a nejisté vyhlídky. Student v doktorském studiu se podle jedné z anekdot pozná podle toho, že má kancelář lépe vyzdobenou než svůj příbytek a má svou oblíbenou příchuť instantní nudlové polévky. »Doktorské studium samo o sobě není odrazující,« uvádí jeden ze studentů, který přiznává, že mu náramně vyhovuje bezplatná pizza. »Jde o to, že ukončení studia se najednou ocitá v nedohlednu,« dodává.

Hořekující doktorandi nejsou ničím novým pod sluncem. Zdá se však, že v systému, který produkuje doktory-výzkumníky, je skutečně cosi špatně (hodnota praktických, tzv. »profesních doktorátů« v oblastech, jako jsou právo, ekonomie a medicína, je pochopitelně jiná).

Nositelů titulu Ph.D. je nadbytek. Přestože má získání doktorátu sloužit jako příprava na práci v akademické sféře, počet přijímaných studentů není provázaný s počtem příslušných pracovních míst.

Zároveň si ale velké podniky stěžují na nedostatek vysoce kvalifikovaných pracovníků, což nejspíše znamená, že doktorské studium neposkytuje vzdělání vhodné pro praxi. Nejostřejší kritici přirovnávají doktoráty v oblasti výzkumu k Ponziho schématu, tedy k pyramidovým hrám.

Armády doktorů

V minulosti byl dlouhou dobu byť jen první stupeň vysokoškolského vzdělání výsadou bohatých a doktorátem se nemohlo pyšnit ani mnoho členů akademického sboru. Po druhé světové válce se ale vyšší vzdělávání rozmohlo a s ním vzrostlo i očekávání, že přednášející budou držiteli vyšších akademických titulů.

Jako první nastoupily tento trend americké univerzity. V roce 1970 vyprodukovaly Spojené státy téměř třetinu z celosvětového počtu vysokoškolských absolventů a polovinu držitelů doktorského titulu v oblasti vědy a techniky (přestože v té době představovaly USA pouze šest procent celosvětové populace). Od té doby se počet titulů Ph.D. udělených v Americe zdvojnásobil na 64 tisíc ročně.

Ostatní země se na USA dotahují. V letech 1998 až 2006 se počet doktorátů udělených ve všech zemích OECD zvýšil o 40 procent, kdežto v USA pouze o 22 procent.

Nejvýraznější růst zaznamenalo Mexiko, Portugalsko, Itálie a Slovensko. Dokonce i v Japonsku, kde počet mladých klesá, bylo uděleno o 46 procent doktorátů více. Tento nárůst částečně odráží rozmach vysokoškolského vzdělání mimo USA. Richard Freeman, který se na Harvardově univerzitě věnuje ekonomii práce, uvádí, že v roce 2006 se v USA zapsalo pouze dvanáct procent ze všech studentů na světě.

Univerzity však zjistily, že doktorandi jsou levnou a vysoce motivovanou pracovní silou, která je snadno k dispozici. Vyšší počet doktorandů tak pro ně znamená více výzkumu - a v některých zemích i výuky - za méně peněz.

Na Yaleově univerzitě si odborný asistent s magisterským vzděláním vydělá za devět měsíců výuky kolem 20 tisíc dolarů ročně. Průměrný plat profesora na plný úvazek přitom v roce 2009 v Americe činil 109 tisíc dolarů, což je více než průměrný plat soudce.

Produkce držitelů titulu Ph.D. již skutečně výrazně převyšuje poptávku po vysokoškolských učitelích. Akademik Andrew Hacker a novinářka Claudia Dreifusová v nedávno vydané knize uvádějí, že od roku 2005 do roku 2009 bylo v USA uděleno více než 100 tisíc titulů Ph.D. Ve stejném období vzniklo pouze šestnáct tisíc nových pozic pro vyučující s tímto stupněm vzdělání.

Protože školy využívají při výuce v nižším cyklu doktorandy, snižuje se počet míst na plný úvazek. Dokonce i v Kanadě, kde je nárůst počtu držitelů titulu Ph.D. relativně mírný, v roce 2007 vysoké školy udělily 4800 doktorátů, ale přijaly pouze 2616 nových pedagogů na plný úvazek.

Zdá se, že nedostatkem absolventů s titulem Ph.D. nyní trpí pouze rychle se rozvíjející země, jako je Brazílie a Čína.

Stručný kurz poptávky a nabídky

Podobně je na tom i výzkum. Velkou část výzkumu dnes provádějí studenti v doktorském studiu a jeho čerství absolventi najatí na dobu určitou (tzv. »postdoktorandi«), které jeden ze studentů označil za »Achillovu patu akademické sféry«. Trh je také přesycen i postdoktorandy.

Na základě údajů z období před rokem 2000 již zmiňovaný Richard Freeman dospěl k závěru, že pokud se bude počet pracovních míst na přírodovědných vysokých školách zvyšovat o pět procent ročně, pojmou tato místa pouze 20 procent studentů.

V Kanadě vydělává 80 procent čerstvých absolventů doktorského studia ročně před zdaněním 38 600 dolarů a méně, což je průměrný plat stavebního dělníka.

Zvyšující se počet postdoktorandů vytvořil ještě jednu překážku na cestě k získání akademického postu. V některých oblastech je nyní pro zabezpečení pracovního místa na plný úvazek nutno odpracovat pět let v pozici postdoktoranda.

Tato armáda špatně placených studentů Ph.D. a postdoktorandů působících ve výzkumu zvyšuje výzkumnou kapacitu vysokých škol a tím také jednotlivých zemí. To ale není vždy jen dobré. Vynikající a vysoce vzdělané mozky mohou při změně módy přijít vniveč.

Po úspěchu vesmírného programu Sputnik (první umělá družice Země) následoval boom Ph.D. v oblasti fyziky, který uťal odliv financí z rozpočtu pro vědu způsobený válkou ve Vietnamu. Brian Schwartz, profesor fyziky na City University of New York, říká, že v 70. letech 20. století si muselo najít práci v jiném oboru až pět tisíc fyziků.

Skutečnost, že v Americe vzkvétají odborové svazy vyučujících doktorandů, značí, že tam přestala platit nepsaná dohoda mezi vysokými školami a studenty v doktorském studiu. Výměnou za mizerný plat v současnosti je mělo čekat dobré akademické místo do budoucna.

Studenti, kteří vyučovali na státní vysoké škole University of Wisconsin-Madison, založili odbory už v 60. letech, ale počet jejich členů se začal zvyšovat až v nedávné době. Odbory se nyní šíří i na soukromé univerzity, přestože Yale a Cornell, kde vedení i některé fakulty zastávají názor, že vyučující doktorandi nejsou pracující, ale praktikanti, snahám odborů odolávají.

V roce 2002 se New York University stala první soukromou univerzitou, která uznala odbory vyučujících doktorandů, avšak o tři roky později s nimi přestala vyjednávat.

V některých zemích, například v Británii a v USA, vedou špatné platové podmínky a mizivé vyhlídky na získání pracovního místa k vysokému počtu zahraničních studentů v doktorských programech.

Doktor Freeman odhaduje, že studentům narozeným v jiné zemi bylo v Americe v roce 1966 uděleno pouze 23 procent všech doktorátů. Do roku 2006 se tento podíl zvýšil na 48 procent.

Zahraniční studenti lépe snášejí špatné pracovní podmínky a kvůli přílivu levné a inteligentní pracovní síly ze zahraničí se platy drží na nízké úrovni.

Nejsou doktoráty zbytečné?

Zastánci doktorátů tvrdí, že mají smysl, i když nevedou k trvalému zaměstnání v akademické sféře. Ne všichni studenti usilují o doktorát kvůli kariéře na univerzitě a mnozí z nich úspěšně nacházejí zaměstnání v privátní sféře, například v průmyslovém výzkumu. To je pravda, ale, soudě podle počtu odpadlíků, mnoho studentů ztrácí v průběhu studia odhodlání.

V Americe získá doktorát do deseti let od započetí studia pouhých 57 procent doktorandů. V humanitních oborech, kde většina studentů za své doktoráty platí, je jich 49 procent.

Ještě horší ale je, že zatímco v ostatních odvětvích studenti skáčou přes palubu už v prvních letech, v humanitních oborech se drží jako klíšťata, ale nakonec odpadnou. Přitom tito studenti začínají jako akademická smetánka národa.

Průzkum na jedné americké univerzitě ukázal, že ti, kdo studia dokončí, nejsou o nic chytřejší než ti, kteří doktorát nezískají. Dech jim dojde v důsledku špatného vedení, nevalných vyhlídek na získání zaměstnání a nedostatku peněz.

Zrovna růžové to nemají ani ti absolventi, kteří si najdou zaměstnání mimo vysoké školy.

Doktorské programy jsou totiž tak specializované, že studijní oddělení univerzit absolventům při hledání zaměstnání nejsou schopna pomoci a jejich školitelé se většinou o studenty, kteří opouštějí akademickou sféru, příliš nezajímají.

Z výsledků studie provedené v zemích OECD vyplývá, že pět let po získání titulu je na dobu určitou zaměstnáno více než 60 procent doktorandů na Slovensku a více než 45 procent v Belgii, Česku, Německu a Španělsku. Mnozí z nich jsou postdoktorandi.

Zhruba třetina absolventů doktorského studia v Rakousku si najde zaměstnání, které nesouvisí se získaným titulem. V Německu skončí třináct procent všech absolventů doktorského cyklu v podřadném zaměstnání. V Nizozemsku tento podíl činí 21 procent.

Studie, kterou v časopise Journal of Higher Education Policy and Management (časopis věnovaný zásadám a řízení vyššího vzdělávání) publikoval Bernard Casey, ukazuje, že v Británii muži s bakalářským titulem vydělávají o čtrnáct procent více než ti, kteří se rozhodli, že na vysokou školu nepůjdou, přestože k tomu měli příležitost.

Držitelé titulu Ph.D. vydělávají o 26 procent více. Ale u magisterského titulu, kterého lze dosáhnout už za pouhý rok navíc, je rozdíl oproti bakalářům téměř stejně vysoký: 23 procent.

V některých oborech se výhoda držitelů titulů Ph.D. zcela ztrácí. Ti, kteří mají doktorát z matematiky a informatiky, společenských věd nebo jazyků nevydělávají o nic víc než magistři.

Titul se vyplatí jen někomu

Za vynaloženou námahu stojí titul Ph.D. pouze lékařům, v jiných vědních oborech a u obchodního a finančního studia. V průměru vztaženém na všechny obory se držitelé titulu Ph.D. mohou těšit pouze tříprocentnímu rozdílu oproti držitelům magisterského titulu.

Mnoho studentů říká, že se svému oboru věnují z lásky a že vzdělání je cílem samo o sobě. Někteří se příliš nezamýšlejí nad tím, kam je jejich kvalifikace zavede.

V rámci studie absolventů doktorského studia ve Velké Británii přibližně třetina z dotázaných přiznala, že se do něj zapsali částečně proto, aby mohli zůstat studenty nebo aby oddálili hledání zaměstnání. Připustila to téměř polovina studentů technických oborů. Pro vědce je snadné získat stipendium, a proto je to táhne směrem k doktorskému studiu.

Ale setrvání na univerzitě má vedle výhod také negativní důsledky. Zaměstnanci s »nadměrnou kvalifikací« (vyšším vzděláním, než jejich práce vyžaduje) bývají často méně spokojení a produktivní a roste u nich pravděpodobnost, že opustí své zaměstnání.

Klást si otázku, zda má titul Ph.D. smysl, je podle akademiků srovnatelné s tím, kdybyste se ptali, zda je na světě příliš mnoho umění nebo kultury. Akademici věří, že znalosti se z vysokých škol šíří do společnosti, která se díky tomu stává produktivnější a zdravější. To je možná pravda, ale pro jednotlivce přesto může být doktorské studium špatnou volbou.

Zájmy akademiků a vysokých škol na jedné straně a doktorandů na straně druhé nejsou dobře sladěné. Čím více chytrých studentů zůstane na vysokých školách, tím lépe pro akademiky. Postgraduální studenti přinášejí granty a vylepšují publikační statistiky svých vedoucích.

Akademici si vybírají chytré vysokoškolské studenty a vychovávají si z nich možné postgraduální studenty. Není v jejich zájmu chytré mladé lidi odmítat, alespoň ne zpočátku. Jedna studentka mluví o tom, jak jí na začátku slibovali zářivou budoucnost, ale po sedmi letech tvrdé dřiny ji odbyli vtipem, že si má najít bohatého manžela.

Vzácnou výjimkou je profesorka psychologie na Univerzitě v Kentucky Monica Harrisová. Domnívá se, že titul Ph.D. dostává příliš mnoho studentů, a přestala je přijímat. Taková jednostranná akademická »kontrola porodnosti« se ale vidí jen vzácně.

Ušlechtilé záměry

Mnohé zápory doktorandského studia jsou dobře známé. Evropané se snaží sladit vyšší vzdělávání a některé instituce proto prosazují strukturované vzdělávání, které je spojené s americkým titulem Ph.D.

Organizace, které financují výzkum, si uvědomily, že mnoho držitelů titulu Ph.D. má problém přenést své dovednosti na trh práce. Je překvapující, jak málo užitečné může být sepisování laboratorních zpráv nebo sestavování půlročního přehledu světové literatury, ve kterém je nutné rychle vstřebat technické znalosti a předložit je jednoduchým způsobem široké skupině posluchačů.

Některé vysoké školy nyní svým doktorandům nabízejí kurzy osobnostních dovedností, jako je například komunikace nebo práce v týmu, které se jim mohou hodit při hledání zaměstnání. Cílem čtyřletého programu NewRoutePhD v Británii je rozvíjet v absolventech právě takové dovednosti.

Nejasná měřítka úspěchu

Některé vysokoškolské katedry a akademici považují počty absolventů doktorského studia za ukazatel úspěchu a snaží se jich vyprodukovat ještě víc.

Pro studenty by bylo užitečnější, kdyby se měřilo, jak rychle absolventi získají trvalé zaměstnání a kolik peněz vydělávají. Tam, kde akademiky čeká postih, pokud připustí, aby počty doktorandů přesáhly rozumnou mez, prudce narostl podíl studentů, kteří studia dokončili. To svědčí o tom, že dříve bylo studentům dovoleno zahálet.

Mnozí z těch, kteří se vydávají na cestu za titulem Ph.D., patří mezi nejchytřejší v ročníku a vynikali by bez ohledu na to, do čeho se pustí. Sklízeli by ocenění a úspěchy.

Jen málokteří z letošní várky studentů, kteří se pouštějí do výzkumu, si připustí, že systém, do kterého vstupují, je možná navržen ku prospěchu druhých. A že ani tvrdá dřina a genialita nemusí stačit k úspěchu a byli by na tom lépe, kdyby dělali něco jiného.

Své výzkumné dovednosti by mohli využít ke zkoumání nahraditelných akademiků. Právě to by mohla být teze něčí disertační práce.

© 2011 The Economist Newspaper Limited. All rights reserved. Publikováno na základě licence s The Economist, překlad týdeník Ekonom.
Článek v angličtině najdete na www.economist.com.

40 procent
O tolik se v letech 1998 až 2006 zvýšil počet doktorátů udělených ve všech zemích OECD.

Doktorát nemusí přinést oproti magisterskému titulu žádné zvýšení příjmů. Dokonce může vést i k jejich poklesu.

Průzkum na jedné americké univerzitě ukázal, že ti, kdo studia dokončí, nejsou o nic chytřejší než ti, kteří doktorát nezískají.

Doktorand se podle jedné z anekdot pozná podle toho, že má kancelář lépe vyzdobenou než svůj příbytek a má svou oblíbenou příchuť instantní nudlové polévky.

Foto Isifa, Shutterstock: Dnes by se všichni význační filozofové ze slavného obrazu Rafaela Santiho Aténská škola honosili patrně titulem Ph.D. Těžko by s ním ale hledali uplatnění.

Související