S nosy jako Pinocchio

Bývalý ministr zahraničních věcí Spojených států Henry Kissinger měl definovat lháře jako člověka, který lže, i když nemusí. Vtipné? Jistě. Morální? Toť otázka.
V každém případě zřejmě ale mluvil tento politik, diplomat, laureát Nobelovy ceny míru a velký komunikátor ze své vlastní zkušenosti.
Jak se to vůbec má s pravdomluvností v našem běžném životě? Americký psycholog Gerald Jellison z univerzity v Jižní Karolíně tvrdí: "Lež patří k našemu životu stejně jako třeba čištění zubů."
Zjistil, že lidi, kteří se přinejmenším snaží být za každých okolností "pravdiví", považuje okolí za naivky. Ze svých výzkumů zaměřených na komunikační chování lidí Jellison odvodil, že během desetiminutové konverzace se ke lži uchýlí na šedesát procent zúčastněných nejméně třikrát.
Ve většině případů jde ovšem o lži, které si jejich původce ani neuvědomí. Uchýlí se k nepravdě třeba proto, aby pobavil, zvýšil svou hodnotu, nebo chce svou lží potěšit.
Německý odborník Klaus Merteln, který na univerzitě v Münsteru vyučuje komunikační disciplíny, považuje běžné lži za jakýsi sociální tmel, který drží pohromadě lidskou společnost, neboť účastníkům komunikačního procesu umožňuje vyhnout se nepříjemným tématům nebo pomáhá posunout věci kupředu.
I lidé obvykle pravdomluvní se od svých zásad odchýlí třeba v průběhu přijímacího pohovoru na místo, o které hodně stojí, třeba tím, že přikrášlí nebo vynechají v líčení svých schopností některé okolnosti. Má být takový člověk označen za lháře?
Mnozí evoluční psychologové - mezi které patří i autor knihy "Po stopách lži" Günter Bayer - zastávají názor, že lidé se stali tím, čím jsou, jen díky tomu, že dokázali v průběhu vývoje dovést lhaní k dokonalosti. Že nám lži pomohly vystříhat se mnoha katastrofám. Dobrá.
Ale co se vlastně v našem mozku děje, dopustíme-li se (samozřejmě zcela výjimečně) nějaké lži? Neurolog Gabriel Curio, který působí na univerzitě v Římě, konstatuje, že lhaní nutí mozek k nejvyšším výkonům.
Tato skutečnost byla potvrzena i laboratorními experimenty. Vedoucí pokusu požádali skupinu studentů, aby vyprávěli nějaký skutečný příběh. Následně měli vyprávět vymyšlenou příhodu. Zatímco v prvním případě nezaznamenaly přístroje nějaké mimořádné výkyvy mozkové činnosti, v druhém signalizovaly přímo "neuronovou bouři."

SMS a e-mail: snadná lež
Jisté ovšem je, že ne každou lež můžeme vydávat za jakýsi trénink pro mozek, ne každá lež slouží takříkajíc nevinným účelům.
V každém případě se nikde nelže tolik jako na pracovišti, ať už jde o prezentace, porady, výběrová řízení a podobné příležitosti. Mohou za to i změněné komunikační zvyklosti, tedy to, že se stále více komunikuje prostřednictvím telefonů, e-mailů, internetu, SMS, tedy už nikoli z očí do očí. Účastníkům připadá snadnější pozměnit skutečnosti třeba ve svůj prospěch, když nemají svého partnera před očima.
Tuto skutečnost potvrdila i studie poradenské firmy German Consulting Group, ze které cituje týdeník WirtschaftsWoche. Podle ní obelhává své protějšky na 63 procent dotázaných pomocí SMS. Byť by šlo třeba jen o zdůvodnění vynechání či posunutí termínu schůzky.
Oblíbenější jsou v tomto ohledu už jen e-maily, jejichž prostřednictvím blufují tři ze čtyř dotázaných.
Do větší hloubky šli američtí výzkumníci, kteří své šetření o vlivu komunikačních prostředků na pravdivost či nepravdivost sdělení zveřejnili v magazínu Social Justice Research Journal. Hledali odpověď na otázku, zda mají lidé využívající pro komunikaci e-mail větší sklony ke lhaní než ti, kdo preferují klasické dopisy.
Výsledek? Prakticky všichni, kdo preferují e-mail před osobním dopisem, své protějšky obelhávají. Z těch, kdo raději píší dopisy, to činí "jen" 64 procent.
Ukazuje se, že čím je komunikace mezi partnery neosobnější, tím je sklon k blufování, přikrášlování nebo posouvání významů větší.
Každá legrace má své hranice. Je ale těžké oddělit nevinné lži od zásadních. Navíc kdo jednou zalže, musí následně vytvářet složitou a také křehkou konstrukci vzájemně se podporujících nepravd.
Když někdo ubezpečí kolegyni, že "vypadá čím dále tím lépe", nedopouští se ničeho zlého. Jistě si ale každý vybaví v paměti případy nepravd, které posléze měly dalekosáhlé následky.
V praxi tedy vyvstává otázka: můžeme podle určitých známek rozpoznat lháře, který se nás snaží přechytračit? Odpověď zní: ano i ne. Podle odborníků však existují určité skupiny lidí, které v takovém rozpoznávání vykazují větší úspěšnost.
V první řadě jde podle týdeníku WirtschaftsWoche o lidi postižené těžkou poruchou řeči, takzvanou afázií. Tito jedinci nejsou obvykle schopní vnímat v plném rozsahu řečové signály. Chtějí-li poznat význam poselství, musejí se soustředit na neverbální projevy, jakými jsou mimika, gesta a další. A v jejich rozpoznávání jsou mistry.
"Takto postižení lidé jsou skutečně dobrými "detektory" lži", konstatuje klinická psycholožka Nancy Etcoffová z Masachusetts General Hospital.
Další takovou skupinou jsou, a jistě to není překvapivé, zkušení policejní vyšetřovatelé nebo také soudci, zkrátka lidé, pro které je oddělování pravdivého od nepravdivého každodenním chlebem.

Nos prezidenta Clintona
Existují nicméně určité obecné signály, které mohou pomoci odhalit lháře a kterých si může všimnou i laik. Důraz je však kladen na slovo mohou. Tak jako je dokáže laik rozpoznat, tak si na ně mnohdy dokáže dát lhář pozor a vystříhat se jich (jejich stručný výčet viz box vpravo).
Ale ne vždy je to jednoduché, byť je třeba fakt, že člověk má tendenci sahat si během lhaní na nos (takzvaný Pinocchiův efekt), poměrně známý. Ve stresové situaci si mnoho lhářů prostě zapomene dávat pozor.
Nejznámější příklad? Někdejší americký prezident Bill Clinton si během televizního rozhovoru, ve kterém šlo o jeho vztah s Monikou Lewinskou, třel nos hned šestadvacetkrát. Jak známo, prohlásil tehdy: "S tou dámou jsem neměl nic společného." To nebyla pravda.

Petr Němec
s využitím týdeníku WirtschaftsWoche

Na co přišel Gerald Jellison
- Během desetiminutové konverzace se 60 procent lidí uchýlí nejméně třikrát ke lži.
- Podvědomé nepravdy představují zhruba třetinu každodenních lží.
- 41 procent lidí se uchyluje k nepravdě, aby si ušetřili starosti.
- 14 procent lidí se uchyluje k nepravdě proto, aby si ulehčili život.
- 39 procent lidí se chce lží zvýraznit, vymknout se průměru.
- Přibližně 6 procent lidí lže z lenosti.

Zdroj: University of South Carolina

Jak poznat lež (aneb Na co si dát pozor)
Neobvyklá výřečnost
Je-li lhář konfrontován se skutečností, brání svou nevinu s neobvyklou výřečností. Jednu lež podporuje druhou. Pozorný posluchač dokáže odhalit rozpory.

Koktání a pauzy
Lháři se častěji zakoktávají, odmlčují se, aby v pauze našli nejvhodnější slovo či frázi.

Spisovný jazyk
Přechod od hovorového jazyka ke spisovnému, ačkoli to u dotyčného není běžné, používání komplikovaných vět a výrazů pro popis jevů, pro které existují jednodušší pojmy.

Tón řeči
Něco může také prozradit tón řeči. Pokud najednou přeskočí hlas do vyšší tóniny, může to signalizovat stres. Lhaní totiž stres vyvolává. Kdo začne uprostřed běžné konverzace mluvit hlasitěji a své argumenty podporuje silou hlasu, může něco skrývat nebo se snažit něco podsunout.

Gesta
Kdo si během rozhovoru hraje s prsty, potahuje se za uši, prohrabává si vlasy nebo nezvykle gestikuluje, je buďto nadmíru nervózní, nebo se pokouší lhát.

Poker face či vztek
Mnozí lháři nasadí takzvanou "poker face" a omezí na minimum svou gestiku. To proto, že se plně koncentrují na slovní projev. Lhaní ale může signalizovat i opačný extrém - nečekaný výbuch vzteku.

Pohled
Lháři se často uchylují k triku spočívajícím v upřeném pohledu do očí protějšku. Věří totiž všeobecně rozšířenému názoru, podle kterého takový pohled vypovídá o upřímnosti. Opak je pravdou. V běžné konverzaci totiž partneři očima spíše těkají. Nezkušený lhář (kupříkladu děti) se ale pohledu do očí snaží vyhnout.

Pinocchiův efekt - nos
A konečně je tady takzvaný Pinocchiův efekt. Psychiatři Alan Hirsh a Charles Wolf z nadace "Smell and Taste Foundation" při Illinoiské univerzitě v Chicagu tvrdí, že u lidí, kteří lžou, dochází k uvolňování hormonů podporujících prokrvení nosu. Lhář si proto častěji tře nos.

Nikde se nelže tolik jako na pracovišti, ať už jde o prezentace, porady či výběrová řízení.