Prodej pomocí aukce by měl vynést nejvíc

Je libo dražbu?

Nemám na splácení hypotéky? Nic se neděje, nemovitost propadne bance, ta ji prodá a peníze si rozdělíme... To, co vypadá teoreticky velmi jednoduše, je v praxi poměrně složitý proces. Záleží totiž na tom, zda s dražbou souhlasím (tj. zda jde o dobrovolnou či nedobrovolnou dražbu), zda pomocí dražby opravdu utržím maximum, které utržit mohu, a kdo vlastně má onu dražbu provádět.

Není proto divu, že dražebníci tvrdí, že je trh dražeb v krizi. Klesá objem draženého majetku - loni dosáhl 10,5 miliardy korun, což představuje meziroční pokles o 17 % - i počet dražeb (v roce 2005 proběhlo 3708 dražeb, což je nejméně za poslední čtyři roky). Důvodem mají být nedostatky současné právní úpravy, nejistota při vzniku nové normy i klesající nabídka pro provozovatele dražeb.

První zákon o dražbách začal platit v květnu 2000. Do konce loňského roku se uskutečnilo zhruba 20 600 dražeb, které se týkaly téměř 71 miliard draženého majetku. Suma získaná vydražením se blíží 30 miliardám Kč.

Za tu dobu ovšem zákon notně zastaral a novela, kterou nyní připravuje Ministerstvo pro místní rozvoj, je podle České asociace dražebníků jen na půlce cesty. Neřeší například postavení dražebníka, omezuje podnikání při provádění nedobrovolných dražeb a neumožňuje pořádat dražby přes internet, což zní v době vysoké popularity e-bay skoro neuvěřitelně.

Tento zákon se ovšem týká dražebníků. Vedle toho totiž mohou dražby provádět exekutoři podle zákona o exekutorech a existují i soudní dražby. Liší se od sebe především vyvolávací cenou a poplatkem dražiteli. Například poplatek za exekuční dražbu může stát 15 %, za "klasickou" dražbu kolem dvou až tří procent (podle výše ceny) a konečně soudní dražby podléhají sazebníku. Odlišná je i rychlost, kdy je možné dražbu připravit a vykonat a kdy věřitel dostane fakticky peníze na ruku.

KDYŽ SE CHCE, TAK TO JDE. Přes veškeré problémy, které dražby doprovázejí, se v uplynulých dnech podařilo uskutečnit dražbu za nejvyšší cenu v historii ČR. Společnost TSR Czech Republic koupila zkrachovalou firmu MS-Unikov Ostrava. Za nemovitosti v osmi areálech zaplatila 466 milionů. Firma Unikov byla před konkurzem jedním z nejvýznamnějších zpracovatelů a prodejců kovového odpadu v Česku. Krajský soud ji poslal do konkurzu loni v květnu, zkrachovala kvůli neschopnosti splácet úvěr u padlé Union banky. Společnost TSR získala Unikov loni v prosinci v dražbě, když přeplatila čtyři další zájemce.

V případě největší dražby v Česku šlo o prodej podniku. Noví nabyvatelé získali vedle budov i zaměstnance, kompletní výrobu a dokonce i auta na leasing. Peníze získá správce konkurzu.

To, že se podařilo prodat provozuschopný podnik, není obvyklé. Prodeji firem v konkurzu často brání dlouhotrvající spory se zaměstnanci a nemovitosti bývají velmi často zastaveny ve prospěch třetí osoby.

Navíc málokterý ze zaměstnanců (dokonce i ten, který nepodal žalobu) je ochoten pracovat v podniku v konkurzu, který má jen málo reálných vyhlídek na přežití. Kromě toho, že zaměstnanci podávají trestní oznámení na zaměstnavatele kvůli neplacení mzdy, pak také často správce naopak podává trestní oznámení na zaměstnance. Řada z nich si chce totiž chybějící mzdy "vynahradit" krádeží. Neuvědomují si však, že pokud si vezmou vrtačku, jejíž cena odpovídá třeba jen desetině nevyplacené mzdy, stejně jde o krádež.

"Často se podnik nedaří prodat v době, kdy ještě funguje. Pak už jej lze rozprodat většinou na nemovitosti," dodal předseda představenstva dražební společnosti Prokonzulta Jaroslav Hradil. Čím víc žalob je na podnik podáno, tím menší je pravděpodobnost, že se prodá ještě za chodu. Na druhou stranu - správci konkurzní podstaty se snaží chod podniku udržet. Funkční podnik lze prodat podstatně výnosněji (a tak lépe uspokojit věřitele) než ten nefungující.

Vydražená cena ve výše uvedeném případě není nejvyšší v historii. Vydražilo se i pár věcí dráž, nikdy je však nikdo nezaplatil. Příčin, proč to tak dopadlo, může být víc. Častou z nich jsou ovšem "velké oči". Kupující se při dražbě "zasekne" a rozhodne se, že si věc musí stůj co stůj koupit. Když ji vydraží, zjistí, že na ni nemá peníze. Nebo má, ale uvědomí si, že je ve srovnání s ostatními porovnatelnými věcmi předražená.

Další "tradice" na dražbách by se dala charakterizovat úslovím "sám nemá, jinému nedá". Jde o to, že ten, kdo nakonec předmětnou věc vydraží, ji nechce. "Koupil" ji jen proto, aby se nedostala do rukou konkurenci. Propadlá dražební jistina za zlikvidování konkurence stojí. Po dražbě se totiž musí čekat tři měsíce na zaplacení. Za tu dobu si konkurence koupí jinou věc a vydražitel se může rozmyslet, jestli dotyčnou věc chce či nikoliv.

DALŠÍ DRAŽBY? Zda byl Unikov jediný, nebo zda se dočkáme i dalšího podobného prodeje, je otázka novely zákona o dražbách i samotných dražeb. Ty totiž již od počátku existence doprovází i pachuť podvodů. A odtud pramení i pověra, že ne vždy lze dražbou dosáhnout té nejlepší ceny. Jde o případy, kdy se účastníci dražby domluví (respektive jeden řekne, že si chce danou věc koupit, a ostatním dá "všimné" v řádu několika desítek tisíc korun). Věc se pak prodá za vyvolávací cenu, která je nižší než tržní. Aby se tyto problémy odstranily, začínají dražebníci spolupracovat s policií.

Otázkou rovněž je, zda bude co dražit. Za úbytkem veřejných dražeb je mimo jiné i pokles konkurzů - lidé se už naučili podnikat, víc umí a silnější právní rámec už tolik nenahrává tunelářům.

Dalším omezením je změna podmínek pro nedobrovolné dražby. Původně byla v zákoně zakotvena možnost požádat o nedobrovolnou dražbu na základě čestného prohlášení věřitele. Tu ovšem zrušil Ústavní soud, a tak zbývají jen dvě možnosti: Buď o dražbě rozhodne soud, nebo věřitel musí donutit dlužníka, aby s ním šel k notáři, a prohlásit dluh za vykonatelný (což ovšem řada dlužníků vcelku pochopitelně odmítá).