A zase bylo po víkendu o čem psát. Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se potřetí oženil. Přesně jako jeho tatínek, Pál Sarközy. Na rozdíl od něj však Nicolasovu svatbu propíral tisk po celém světě. Je první hlavou Francie, o jejímž soukromí se mluví veřejně.
O tom, že Fran#231#ois Mitterrand nechal v zahradách Elysejského paláce zbudovat domek pro svou milenku a že má nemanželskou dceru, se všichni dozvěděli až těsně před jeho smrtí.
Jacques Chirac měl pověst sukničkáře, nikde se ale neobjevila jediná fotografie jeho milenek, i když je novináři znali.
Zato Sarkozyho soukromý život plnil stránky novin už za doby jeho starostování v Neuilly (do své druhé ženy Cecílie se zamiloval, když jí jako starosta oddával) i v době jeho pobytu na ministerstvech (Cecílie mu utekla za milencem do USA). Když si nyní po jedenáctitýdenní známosti vzal Carlu Bruniovou, která má pověst, že to s věrností moc vážně nebere (do svých 40 let žila se sedmi partnery, mimo jiné i s bývalým socialistickým ministerským předsedou Laurentem Fabiusem), podařilo se mu skvěle odvést pozornost médií i veřejnosti od projednávaných reforem. K těm patří například změna 35hodinového pracovního týdne, větší volnost při propouštění zaměstnanců, zvýšení doby odchodu do důchodu, změna daňového zákona nebo snížení vlivu odborů.
Jen při vyslovení všech těchto otázek dříve padaly vlády. Dnes je ve Francii klid, kabinet je pevný a lidé "drbou" o prezidentově životě. Poněvadž Nicolas Sarkozy má všechny své kroky dlouhodobě promyšlené, zdá se, že to byl skutečně účel. Nicolasi Paulu Sarkozy de Nagy-Bocsa, synovi maďarského imigranta, se podařilo něco, co žádnému z jeho předchůdců. Otřásl Francií.
Změna se citelně dotkla i zaměstnanců Elysejského paláce. Po šestadvaceti letech, kdy čas v prezidentském sídle poklidně plynul, přišel hyperaktivní prezident, kterého je všude plno, dělá za dva a totéž požaduje od svých spolupracovníků.

KABÁT ČISTÝ, JEN PÁR SKVRN, tak by se dala charakterizovat pověst Nicolase Sarkozyho. Přesto, že se pohybuje v politice od roku 1977, zatím se mu vyhýbaly korupční aféry. Bylo to mimo jiné i tím, že jako právník byl společníkem advokátní kanceláře Leibovici-Claude-Sarkozy, specializované na nemovitostní právo. Kancelář sídlí, na luxusním pařížském předměstí v Neuilly-sur-Seine, takže o bohatou klientelu měla automaticky postaráno. Nicolas Sarkozy pozastavil své členství v kanceláři pouze v období, kdy byl členem vlády. S jeho advokátní činností souvisí i jediný velký korupční skandál, který se ho týkal. V polovině února 2007, to znamená v plné volební kampani, zveřejnil satirický týdeník Le Canard enchaEné ve čtyřech pokračováních na podkladě faktur obvinění, že Nicolas Sarkozy v roce 1997 jako starosta umožnil stavební skupině Lasserre zakoupit pozemky ve výtečné lokalitě Ile de la Jatte za cenu, která byla o 750 000 eur nižší, než by měla být. Ve stejnou dobu zakoupil od té samé skupiny luxusní byt v jedné z jejích rezidencí se slevou minimálně 114 000 eur. Lasserre mu také byt upravil. Hodnota práce byla 279 000 eur, Sarkozy uhradil pouhých 60 980 eur. Na základě oznámení deníku se na příkaz prokuratury v Nanterre začal 19. září 2007, tj. čtyři měsíce po uvedení Nicolase Sarkozyho do úřadu prezidenta, kauzou zabývat Útvar pro potírání hospodářské kriminality (BRDE). Vyšetřování ale netrvalo dlouho. Již za tři týdny byl případ odložen a prokuratura usoudila, že se nic nestalo.
Nicolas Sarkozy na rozdíl od předchozích prezidentů, kteří se v tomto ohledu chovali velmi diskrétně, dává bez ostychu najevo své zalíbení v luxusu. Po vyčerpávající volební kampani si odjel odpočinout na luxusní jachtu, vítězství v prezidentských volbách slavil v jednom z nejluxusnějších pařížských restaurantů Fouquet's ve společnosti představitelů francouzských podnikatelů, prezidentů těch největších nebo nejluxusnějších firem, jako je Bernard Arnauld, prezident LVMH (Louis Vuiton-MoĎt Hennessy, leader světového luxusu), Martin Bouygues (veřejné práce, stavebnictví, mobilní telefony), Serge Dassault (zbrojovky), Alain Minc (vydavatelství), Fran#231#ois Pinault (zasilatelský prodej, hypermarkety), Albert Frère (banky). Mezi jeho přátele patří i Edouard de Rotschild. Není náhodou, že všichni zmínění známí vlastní i sdělovací prostředky, a tak se jejich prostřednictvím Nicolas Sarkozy snaží ovlivňovat média. U všech předchozích prezidentů by z toho byl poprask, prezidentu Sarkozymu to prochází. Stejně jako luxusní dovolené a létání soukromými tryskáči. Nebo zdvojnásobení výše prezidentského platu. Hodnota majetku Nicolase Sarkozyho je 2,04 milionu eur, jeho roční příjmy v roce 2006 byly 1 137 000 eur, takže poprvé zaplatil i "milionářskou daň", která se ve Francii jmenuje solidární daň z bohatství.

MLADÝ, NADĚJNÝ, PŘESVĚDČIVÝ. To jsou charakteristiky, které provázejí Nicolase Sarkozyho po celý jeho politický život. Rok po maturitě, v roce 1974, vstoupil do gaullistické strany, tři roky nato je už členem ústředního výboru a zároveň radním v nejluxusnějším pařížském předměstí Neuilly-sur-Seine. V roce 1983 se v této čtvrti bohatých stal starostou. Díky tomu si vytvořil síť přátel a známých, jejichž ekonomická síla je mimořádná a kteří patří k podnikatelské smetánce Francie. Ve stejném roce se stává i krajským a regionálním zastupitelem, dokonce místopředsedou krajské rady. Od roku 1988 byl nepřetržitě poslancem Národního shromáždění až do svého zvolení prezidentem republiky, vždy zvolen už v prvním kole, a to většinou okolo 60-69 procent. Byl několikanásobným ministrem. Do francouzských dějin se zapsal především jako ministr vnitra svou teorií nulové tolerance. Podařilo se mu donutit Francouze, aby dodržovali dopravní předpisy a prakticky vymýtil korupci u policie a četnictva. Přes své liberální přesvědčení se neváhal několikrát jako ministr hospodářství vmísit do fúzí francouzských podniků, aby se nedostaly do cizích rukou. Vysloužil si za to tvrdou kritiku Evropské komise, ale obdiv a podporu tuzemských podnikatelů.
Svou volební kampaň v roce 2007 vedl mistrně. Nastolil totiž otázku imigrace a tvrdé jednání s pouličními bandami na předměstích. Otázky, kterým se po desetiletí všichni kandidáti vyhýbali v rámci "politické korektnosti". Povedlo se mu minimalizovat extrémní pravici. Le Pen, předseda Nacionální strany, se topí v dluzích a musí prodávat sídlo strany, aby se ta nedostala do konkurzu. Sarkozymu se na pravici vydařil stejný kousek, jako prezidentu Mitterrandovi na levici, který odboural před 25 lety vliv komunistické strany. Rozložil i centristy, jejichž strana se rozpadla, když většina poslanců přešla na stranu Sarkozyho. Předseda Fran#231#ois Bayrou to nakonec vyřešil založením úplně nové strany MODEM (Moderní demokracie), kde z křesťanskodemokratické ideologie mnoho nezůstalo. V této erozní politice pokračoval Sarkozy i na prezidentském postu. Poprvé v dějinách V. (tj. gaullistické) republiky pozval do vlády, a to jako ministry, politiky z opozice, dokonce členy ÚV Socialistické strany. Jiným nabídl vedení různých komisí. Jacques Attali, dlouholetá Mitterandova šedá eminence, pro něho zpracoval návrhy, jak zvýšit koupěschopnost obyvatel, kde po socialistických zásadách není ani stopy. Hospodářského experta socialistů Dominika Strauss-Kahna protlačil na místo šéfa Světového měnového fondu. A to přesto, že má Sarkozyho strana UMP v parlamentu pohodlnou absolutní většinu a vládě procházejí zákony jako po másle. Sarkozymu se podařilo rozložit opozici nalevo i napravo, "majstrštyk", který se nepodařil ani jednomu z jeho předchůdců.

EVROPSKÉ ROZČAROVÁNÍ. Po prezidentství Jacquese Chiraca, s nímž si Evropa moc nerozuměla, vzbuzoval Nicolas Sarkozy mezi evropskými politiky a francouzskými eurooptimisty plno nadějí. Chirac s velkým umem používal politiku, kterou by bylo možno nazvat "za vše zlé může Brusel, za vše dobrá já". Často sliboval různým sociálním skupinám výhody nebo výjimky z evropských zákonů přesto, že věděl, že jsou u evropských partnerů neprůchodné. Tato politika nakonec vedla k odmítnutí Evropské ústavy v lidovém referendu. Nicolas Sarkozy se v té době výrazně angažoval pro volbu "ano". Nebylo to jeho první proevropské angažování. Už v roce 1999 vedl kandidátku liberálních gaullistů do Evropského parlamentu. On osobně byl sice zvolen, ale kandidátka, kterou vedl, utrpěla zdrcující porážku. Je to mimochodem jedna z mála porážek, které v životě utrpěl. Když ji komentoval před vikomtem Philippem de Villiers, jenž vedl kandidátku euroskeptiků, řekl: "Ty máš Filipe šanci, protože miluješ Francii, její dějiny, její krajinu. Mně to nic neříká."
V předvolební kampani zdůrazňoval mimo jiné i své evropanství. Po zvolení se zdálo, že Francie se pod jeho vedením zbaví pověsti stále protestujícího a pro sebe výhody vyžadujícího člena EU. Sarkozy se angažoval pro přijetí Lisabonské smlouvy, která nahradila odmítnutou ústavu. Přestože stejně jako jeho předchůdci je stále proti vstupu Turecka do unie, souhlasil s tím, aby zahájila jednání s Tureckem a otevřela několik prvních kapitol a neuplatnil možné veto. Mnohokrát zdůrazňoval příslušnost Francie k Evropě.
Evropské líbánky netrvaly dlouho a Sarkozy brzy najel do starých kolejí. Začalo to už loni v červenci osvobozením bulharských zdravotních sester z libyjského vězení, kde veškerou smetanu slízla Cecília Sarkozyová, přestože to byl výsledek trvalého přesvědčování komisařky pro zahraniční vztahy Benity Ferrero-Waldnerové a dlouhodobé angažovanosti Evropské unie v této aféře. Pokračovalo to v září, kdy se Sarkozy tvrdě pustil do Evropské centrální banky (ECB), jíž obvinil z toho, že dusí ekonomický rozvoj Francie. Ironií je, že šéfem této banky je Francouz Jean-Claude Trichet, jehož na tento post po velmi tvrdém boji prosadil Chirac. Myslel si, že Trichet, jat francouzským vlastenectvím, bude provádět politiku, výhodnou pro Francii. Jenže ten vzal svou funkci a nezávislost vážně a na francouzské požadavky se nijak neohlíží. Nicolas Sarkozy se proto pustil do lucemburského předsedy vlády Jean-Clauda Junckera, jenž předsedá skupině zemí eurozóny, kterého obvinil z nepružnosti. Nakonec přišel s návrhem na vytvoření politického dohlížecího orgánu nad Evropskou centrální bankou a to byla už silná káva i na dosavadní Sarkozyho spojenkyni Angelu Merkelovou, které se podobný nápad nezamlouval a byl odmítnut všemi členy eurozóny.

DVĚ DALŠÍ SARKOZYHO INICIATIVY vzbuzují v evropských kruzích rovněž podivení. Sice odsouhlasili Sarkozymu jeho návrh na vytvoření "komise moudrých", ale na rozdíl od francouzského požadavku, aby se tato komise zabývala otázkou, kde jsou vnější hranice Unie a eventuálním místem Turecka v EU, její zadání je natolik vágní, že asi vyšumí do ztracena. Rozhodně v zadání o Turecku nebo vnějších hranicích Evropy není ani slovo. Rozpačitě je také přijímána Sarkozyho iniciativa na vznik Středozemní unie ze zemí, které obklopují Středozemní moře. Už proto, že tento návrh Sarkozy nekonzultoval předem se svými evropskými kolegy, včetně těch, jichž se to přímo týká, poněvadž jejich země leží na pobřeží tohoto moře.
Před čtrnácti dny se Sarkozy obul do rybolovných kvót, základního instrumentu společné rybářské politiky EU. V roce 1983 bylo rozhodnuto o rozdělování kvót výlovu, aby se zachovala reprodukční schopnost jednotlivých druhů. Fungovalo to celkem dobře, jediný stát, který měl vždy připomínky, byla Francie. Nicolas Sarkozy nahradil pouhé připomínky maximalistickým požadavkem na zrušení kvót. Přitom tendence je spíše opačná, totiž úplně zastavit v některých oblastech rybolov. V Gaskoňském zálivu se lovilo ročně 30 000 tun ančoviček, přitom reprodukční schopnost je pouhých 15 000 tun. Španělsko bez řečí uznalo, že je třeba rybolov zastavit, Francie se vzbouřila. Sarkozyho požadavek byl odmítnut, znovu ale vyvolal otázku, zda se nevrací k politice svých předchůdců.
Pokud by Nicolas Sarkozy ještě zablokoval změny společné zemědělské politiky, z níž po desetiletí nejvíce profitovali francouzští zemědělci a o jejíž změnách vytrvale Jacques Chirac odmítal diskutovat, z "evropského" Sarkozyho zbude jen stín. Francie má od 1. července tohoto roku předsedat Evropské unii. Není divu, že se v bruselských kruzích po posledních Sarkozyho krocích živě diskutuje, kam Francie své předsednictví zaměří.
Podle poslední sondáže se prezident těší oblibě u 41 procent tázaných, to je pád o osm procentních bodů. V předminulém týdnu jej v oblibě dokonce předstihl ministerský předseda Franćois Fillon. Francouzům se nelíbila návštěva plukovníka Kaddáfiho ani pomalý rozjezd reforem. Jeho volební heslo "Pracovat víc, vydělávat víc" se zatím nenaplňuje a slibovaný nárůst koupěschopnosti se nekoná.

ALEŠ BLUMA

Ve Francii vládne "blbá" nálada
Velké naděje, které vkládali Francouzi do reforem Nicolase Sarkozyho, se samozřejmě nemohly naplnit. To se ukázalo v indexu "morálky domácností" z konce ledna 2008, který je nejnižší za celou dobu trvání tohoto indexu. Nicolas Sarkozy to komentoval slovy: "Co ode mne chcete? Abych vyprázdnil státní pokladnu, která už je prázdná, nebo abych poručil podnikům, kterým stejně poručit nemohu?"

45promenlivy.gif

(O Sarkozyho reformě viz)

Související